IRON MAIDEN - Virtual XI

50%

Druhé a poslední album IRON MAIDEN nazpívané Blazem Bayleym vyšlo v březnu 1998. Deska dostala název „Virtual XI“, snad protože byla jedenáctou řadovkou legendární kapely. V názvu kolekce se však promítlo i propojení s dvěma událostmi, které byly v dané době pro členy kapely důležité. Slovo „Virtual“ logicky odkazuje na území virtuální reality a počítačových her, zažívajících tou dobou velký boom. I značka IRON MAIDEN se zrovna chystala realizovat svou první velkou PC hru nazvanou Ed Hunter, což byl krok, který byl svým způsobem v jejich historii revoluční, nicméně k druhé stránce věci - v roce 1998 se ve Francii konal další Světový fotbalový šampionát. Steve Harris měl vždy k fotbalu velmi blízko, a tak se rozhodl propojit téma virtuální reality s nejoblíbenějším sportem. Z těchto důvodů byla obrázková stylizace alba ovlivněna prostředím počítačových her a tématikou fotbalu. Nepříliš povedený, do oranžové barvy hozený cover díla si vzal na triko Melvyn Grant, s nímž IRON MAIDEN spolupracovali již před šesti lety , v případě nahrávky „Fear Of The Dark“. Na jedenácté studiové desce Eddie vystupuje v roli jakési zkryté hrozby, která číhá na každého, kdo si nedá pozor, zapomene na realitu a až příliš hluboko sjede na území virtuálního světa.

Nahrávalo se opět v domácím studiu Steva Harrise Barnyard v Essexu a kromě baskytaristy byl v roli producenta opětovně přítomen Nigel Green, který výsledek zaštítil již v případě alba „X Factor“. Můj názor je ten, že nahrávka svůj souboj s časem nezvládla a zestárla rychleji, než řada mnohem starších alb. Materiál na mne sice ve výsledku působil zpěvněji a trošičku optimističtěji, než tomu bylo v případě minulé desky z roku 1995, bohužel v některých případech se však Maideni vydávali až za hranici únosného klišé. Z celkového pohledu je „Virtual XI“ bráno jako nepříliš charismatická sbírka skladeb, které toho vlastně nemají příliš společného. Chybí opravdu silné nápady a nosné instrumentální motivy, které by materiál dokázaly natrvalo udržet v centru dění. O Blazeových pěveckých limitech se již tehdy vědělo a nešlo v tomto směru čekat zázraky.

Dost často se tak muselo pracovat s průměrnými nápady, které byly neúměrně natahovány, výsledkem čehož je skutečnost, že posluchač v případě „Virtual XI“ dost často čelil repetetivně a do zblbnutí opakovaným kolovrátkům a permanentně ztrácel koncentraci. Nicméně oceňuji zde větší přímočarost a snahu o navýšení melodiky, vlastnosti, díky kterým je pro mne „Virtual XI“ malinko únosnějším albem než „X Factor“. Mezi oběma bayleyovskými alby byla koncem roku 1996 ještě realizována rekapitulační bestofka s jedinou novou písní „Virus“. Ta umocnila řadu neduhů, jakými se kapela vykazovala v časech svého tvůrčího tápání, nepříliš zajímavý song jako by byl furt pozastavován a nevěděl, kdy se pořádně rozjet.

Desce „Virtual XI“ ani moc neprospělo, že se Blaze Bayley poměrně nápadně tlačil do poloh, ve kterých byl před ním udomácnělý Bruce Dickinson, tedy zpěvák s mnohonásobně pestřejším hlasovým rejstříkem a vyšším rozsahem. Prakticky se zde naplno ukázaly Blazeho limity, i když je třeba snahu ocenit. Bohužel přepjatost hlasivek nového frontmana měla posléze za následek zrušení části amerického turné na podporu této desky, neboť svůj nástroj Blaze po nabušené evropské šňůře doslova odrovnal a v případě pokračování koncertů na nevalně navštěvované šňůře by mu hrozila definitivní ztráta hlasu. Nebylo to pro IRON MAIDEN vůbec šťastné období, což posléze, přesně o rok později, ukončil až Bruceův velký a nevyhnutelný návrat. Nicméně teď si přibližme album, které vyšlo v časech, kdy IRON MAIDEN spěli na smetiště dějin, ztráceli pověst podnětné a zajímavé hudební instituce, neboť se od nich začaly odvracet doslova kvanta letitých fanoušků a to zejména za Atlantikem.

Přestože album z celkového pohledu vyznívá mdle a neškodně, bylo odstartované v poměrně svižném tempu přímočarou vypalovačkou „Futureal“. Skladbou, jejíž text pochází z pera Blaze Bayleyho a pojednává o lidech připoutaných k virtuálnímu světu tak silně, že trvale ztrácejí pojem o reálném životě. Svým vyzněním v sobě song mísí street-rockovou přímočarost po vzoru vagabundů MOTÖRHEAD, s klasickým vyšívánkovým kytarovým stylem IRON MAIDEN. Z mého pohledu jde o poměrně dobře poslouchatelný kus, kterému chybí do dokonalosti prostě jen to, že jej neodzpíval Bruce Dickinson. Myslím, že byl však správně zařazen do pozice otvíráku alba a v červnu 1998 i na post druhého singlu.

Jenže, jak album nadějně začalo, tak díky druhé skladbě „The Angel And The Gambler“ velmi rychle ztrácelo na své energii a svěžím kouzle. Horší než absence svižnosti však byl fakt, že tahle píseň, stojící na několika banálních a do zblbunutí se opakujících partech, byla Stevem Harrisem prosazena do pozice pilotního singlu, který celé album od začátku propagoval. I Rod Smallwood ještě dnes přiznává, že se snažil tento nápad Steveovi vymluvit a navrhnout k propagaci „Futureal“, jenže Harris si stál za svým a na výsadní post tlačil osmiminutový a svou hardrockovou neškodností zasmrádlý kolovrátek, jenž proslul kromě jiného i kýčovitým zvukem syntezátoru, jaký neměl v historii kapely obdoby. Neřeknu, kdyby se takhle prezentovala nějaká už dávno vyluhovaná partička hardrockových fotrů (třeba URIAH HEEP), ale od IRON MAIDEN se přeci jen čeká alespoň nějaká spjatost s přítomností. Skladba „The Angel And The Gambler“ se repetetivně točí stále dokola a nápaditostní minimalismus jí je vlastní i v rámci zpěvových linek. Co do obsahu lyriky song pojednává o jedinci, který se nachází mezi dvěma imaginárními našeptávači, anděl jej táhne na stranu dobra, umírněnosti a počestnosti, kdežto hráč mu ukazuje kouzlo křiklavého světa plného okázalých dojmů, výzev a nebezpečenství.

Třetí píseň „Lightning Strikes Twice“ je ve výsledku docela zajímavý song, kterému pomáhá jeho dynamický potenciál a akcelerace od pozvolnějších slok k údernému a rychlému refrénu. Netradičně se na něm skladatelsky podílel i kytarista Dave Murray. Odhaluje v sobě několik kouzelných kytarových motivů a jiskří nečekaným množstvím energie, která třeba předchozímu řadovému albu úplně chyběla. „The Clansman“ je bezesporu nejsilnějším songem na této desce a to i když začíná akusticky vybrnkávacím partem upomínajícím na někdejší master-piece „Infinite Dreams“. Vývoj skladby se však ubírá jinam a tento rozmáchlý historický epos čerpá ze skotské historie, konkrétně ze středověkých válek s Angličany. Steva Harrise k napsání songu „The Clansman“ inspiroval film o středověkém boji za skotskou nezávislost „Statečné srdce“ s Melem Gibsonem v hlavní roli.

Obdobně štědře a výpravně vlastně působí i následující píseň „When Two Worlds Collide“, kde se Blaze Bayley zamýšlí nad střetem dvou světů, které tehdy utvářely jeho život. Má na mysli neustálé pendlování mezi životem normálního chlápka s běžnými civilními starostmi a životem frontmana jedné z největších heavymetalových kapel. Slabinou je, že song postupně ztrácí na magnetismu, čemuž napomáhají i limity Bayleyho hlasového fondu. Píseň zkrátka nemá onu lehkost a i její délka výsledku nepomáhá. Ještě méně zajímavá je šestá věc „The Educated Fool“ zabývající se tématem stárnutí, které u každého nemusí zrovna znamenat moudření. U některých lidí je tomu právě naopak. Paradoxně ti, co jsou schopni s věkem užívat většího množství nadhledu, ztrácejí na potřebě zapojit se aktivně do dění. Lehce filosofující námět je vetknut do jedné z nejméně nápadných skladeb.

Sedmé „Don´t Look Back To the Eyes Of a Stranger“ jsou vlastní podobné neduhy, jako tomu je v případě „The Angel And The Gambler“, tedy neúnosně natahování délky a struktura skládající se z několika stále dokola se opakujících motivů nevalné zajímavosti, hraných v různých podobách a rychlostech. Skladba, kde v lyrické složce Steve Harris z pozice rodiče sleduje každého nápadníka svých dcer jako potencionální hrozbu a nežádoucího vetřelce, tak může velmi brzy leckoho přestat bavit. Alespoň já tenhle song vnímám jako neskutečný kýč a nudu.

Bayleyho balada se španělským názvem „Como Estais Amigos“ je tributem padlým vojákům v průběhu války o Falklandy (spor o souostroví v jižním Atlantiku probíhal mezi Velkou Británií a Argentinou v roce 1982) a to na obou stranách. Tímto krokem si v divoké Jižní Americe IRON MAIDEN získávají další velké sympatie. I přestože jde o poměrně komorní a méně nápadnou věc, dle mého z dramaturgického pohledu takto procítěná věc závěru alba sluší. Obsahuje i jeden z nejlepších pěveckých partů Blaze Bayleyho za dobu jeho působení v řadách legendy.

Celkově hodnotím „Virtual XI“ jako desku samé kdyby. Dramaturgicky nevyrovnanou, byť ne stejně roztahanou a nudnou jako album předchozí, ale i tak co se skladatelské stránky týče docela nevýraznou. Několik skladeb sice zajišťuje lepší pocity, než tomu bylo v případě deprese „X Factor“, ale i tak je to málo. Kapela formátu IRON MAIDEN prostě nemůže vypouštět desky jako je tahle. Výsledek hatí i fakt, že desku nazpíval pěvec formátu Blaze Bayleyho, neboť ten není schopen průměrné skladby hlasově utáhnout, natož pak je povýšit. V roce 1999 tak bylo vše připraveno pro návrat krále.

28.07.2021	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz