ICHI THE KILLER - Trocha té japonské divočiny

Milí filmoví fandové. Vím, že mám malý restík. Dosud jsem se převážně věnoval kinematografii anglicky mluvících zemí, potažmo ve dvou případech filmům italské a německé provenience. Ale co taková Asie? Jenom v samotném Japonsku se točí ročně přibližně stejný počet filmů, jako v celém Hollywoodu. A představte si, že taková Indie se podílí na filmové světové produkci více jak 40-ti procenty, tedy mnohem více, než USA a Japonsko dohromady. Ale nás nyní nezajímá indický Bollywood s jeho praštěnými muzikály, nás zajímají chlapci ze země rudého slunce na bílé vlajce. Konkrétně pán, který za cca 20 let své velmi plodné práce dosáhl až kultovního statusu, muž, který je osobním přítelem Quentina Tarantina. Jeho jméno je….

…. Takashi Miike. OK, nebudu tady ze sebe dělat znalce Miikeho tvorby. Viděl jsem od něj všehovšudy čtyři filmy, což vzhledem k jeho tvůrčí plodnosti je vlastně málo. Jestli charakterizuje jeho kariéru něco, tak je to nadprodukce. Od svého prvního významnějšího celovečerního počinu v roce 1996 až do roku 2010 točil přibližně pět filmů ročně, do dnešní doby spíchl zhruba 80 filmů, a to je sakra velké číslo. Převážně šlo o gangsterky s Yakuzou v hlavní roli, sem tam měl odbočku k hororu a exploitationu a všechny jeho filmy se vyznačovaly typickým poznávacím znamením – velmi stylizovaným násilím a výraznou vizuální stránkou. Takový je i film, o kterém si krátce povíme – jeden z jeho nejznámějších počinů, kterým se mezinárodně proslavil a jenž známý festival v Torontu uvedl do svého hlavního programu …. Ano, Koroshiya 1, neboli Ichi The Killer z roku 2001.

Film vypráví příběh dvou mužů, protivníků, kteří si jdou vzájemně po krku. Jedním z nich je charismatický zabiják Kakihara, člen Yakuza gangu, který s až obsedantní intenzitou pátrá po svém zmizelém šéfovi, kterého kdosi neznámý unesl i s balíkem peněz. Kakihara je vskutku nezapomenutelná persona. Je „zkrášlen“ jizvami na obličeji a jeho ústa jsou prořízlá až do půli tváří, takže jeho úsměv trochu připomíná Jokera a jizvy, které vedou od koutků úst, jsou drženy dvěma zlatými kroužky. Jeho nástup na scénu je fakt nezapomenutelný. Nejdřív ho Miike snímá zezadu, jeho blonďatou kštici a když se otočí, potáhne z cigarety a vyfoukne tabákový dým, který uniká skrz prořízlé jizvy na lících. Už jenom tohle entrée stačí k tomu, abyste si tohoto psychopatického maníka zamilovali.:o)

Tím druhým mužem, který jde po krku Kakihary a jeho nohsledů, je takový na první pohled neškodný chcípáček jménem Ichi. Trošku mi připomínal Hoffmanova autistu z Rain Mana, týpek s nevypočitatelným chováním a neškodným vzhledem. Jeho opatrovník, tajemný Jijii (v podání Shinya Tsukamoty, režiséra veleslavného filmového experimentu Tetsuo) ho telepaticky ovládá a skrze falešné vzpomínky na dětství, kdy měl pocítit traumatický zážitek znásilnění jeho malé kamarádky, mu vnucuje, aby se mstil všem lidem, kteří konají špatné skutky. A tak se roztáčí spirála násilí. Kakihara je zprvu motivován nalézt svého bosse a později potkat i samotného Ichiho  a pocítit něco z jeho krvavých způsobů. Kakihara je totiž, jak je zřejmé z několika výživných scén, čistokrevným masochistou. Svého šéfa hledá zejména proto, že on jediný ho skrze dobrovolné mučení dokázal dostat do euforického rauše a u Ichiho, pověstného nekompromisním násilím, doufá v totéž – že mu to „udělá“ skrze nějaký vypečený násilný čin, eufemisticky řečeno. Vskutku velmi bizarní motivace, pravdaže.

Zatímco Kakihara je ukázkovým excentrickým psychopatem, Ichi je zdánlivě jeho protipól. Taková ušlápnutá myš, patologicky plachý mladý muž, který sám sebe vidí pořád jako malého chlapce. Chce konat dobro, je motivován dobrými úmysly, v jedné scéně dokonce zachrání malého kluka od šikany. Ale když je konfrontován s nějakým extrémně násilným vývejevem a spojí si ho se svou domnělou traumatickou vzpomínkou z dětství, vzbudí se v něm šílený zabijácký běs. Stylizován jako jakási pochybná komiksová postava, oblečen do úboru kolečkového bruslaře, za pomocí vystřelovací břitvy v botě, půlí a řeže na kousky gangstery, ženskou i jedno dítě na konci. Až do zhruba čtyřicáté minuty stopáže je Ichi neviditelný, divákovi je jeho vzhled utajován, o to větší překvapení pak je, když se vyjeví, kdo se za maskou zabijáka vlastně skrývá. Toto překvapivé odhalení a nejednoznačný hlavní hrdina, nebo spíše „antihrdina“, jehož dobré úmysly jsou dlážděny extrémním násilím, trochu připomíná slavnější Oldboy, pozoruhodný kousek režiséra Chan-wook Parka, jehož scény po zhlédnutí také z hlavy jen tak nevymažete a který mohu rovněž doporučit.

Jak jsem již uvedl, násilí v Ichim je velmi stylizováno. Je to zřejmě tím, že jeho předlohou je manga komiks, který jsem nečetl, ale jak jsem se v mnoha ohlasech dozvěděl, ty stylizované obrázky jakoby někdy filmu z oka vypadly. Násilí zde je tak přehnané, že vlastně ani nemůže šokovat (i když uznávám, že méně zběhlého diváka v gore výjevech asi ano). Přetínají se zde krční tepny jak na běžícím páse, názorně se zde amputuje jazyk, vylévá hořící olej na záda muže, pověšeného ze stropu na háky, zaseknuté pod kůží. Jehlicemi se zde probodává pokožka na obličeji, ženské tváře jsou zde rozmašlovány do krve, obraz tváře, rozříznuté na plátek, pomalu sjíždí po stěně, sem tam nějaké ty vnitřnosti a krvavé šplouchance kapající ze stropu. Ženy tu v podstatě fungují jen jako objekty násilí, jsou tu konfrontovány způsobem, který téměř hraničí se snuffem – mláceny pěstmi do krve, zlomením prstů na ruce a dokonce uříznutím prsních bradavek při mučení. Zde zabrzdím a trochu vás uklidním, většinu těchto scén Miike nějak detailně nezabírá (vyjma některých, pravdaže) a spíš se to děje ve zlomcích sekundy, nebo mimo přímý pohled kamery. Násilí tu funguje i verbálně, nezapomenutelná scéna je, kdy jedna z žen vypráví Ichimu zvrácenou sexuální fantazii o tom, že chce být znásilněna a nakrájená na kousky, viz následující monolog  - „Chtěla jsem, aby mě rozkrájel něčím ostrým ... Nechci žádné slitování. Chci brečet, křičet, vřískat.... Být bezdůvodně zbitá, někým bez emocí .... bez jakéhokoliv zájmu, bez sexuální touhy po mně …. chci aby uříznul prsty na nohou, chodidla a aby pokračoval směrem nahoru .... a těsně předtím, než se dostane k srdci, chci vidět skutečné zoufalství.... a pak bude po všem. Co? Tobě už stojí? Nemusíš se mi omlouvat. Spíš chci, abys mě taky znásilnil.“….

Ano, může to leckterého nepřipraveného diváka šokovat. To je prostě svět Takashi Miikeho, kde mučení, rozklad těla a zabíjení jsou normou. Sice se film tváří jako standardní Yakuza gangsterka, ale jedinečnost tohoto filmu (nechci říct „kouzlo“, moc okouzlený jsem nebyl) spočívá ve schopnosti režiséra úplně zvrátit konvence kriminálního thrilleru, aby spíše připomínal něco jako „vlhký sen“ Davida Cronenberga, než obligátní gangsterku, kterých se v Japonsku ročně točí stovky. Jako by právě Cronenberg, proslulý „hrátkami“ s pevnou tělesnou konstitucí, přečetl komiks a na jeho základě natočil svůj film. Sám jsem překvapen, ale Ichi The Killer mě nešokoval ani zdaleka tolik, jak by se z předchozího textu mohlo zdát. Je to asi tím, že jsem viděl mnohem „ostřejší“ japonské kousky, možná je to tou komiksovou stylizací, kdy násilí zde předvedené působí skoro až nerealisticky. Také spousta černého humoru zjemňuje šokantní účinek na nepřipraveného diváka. Samotní Japonci jsou na tohle zvyklí, tam se točí mnohem větší divočiny (za všechny jmenuju třeba Tokyo Gore Police z roku 2008), ale zvyklý postupem času začíná být i mainstreamový divák. Vždyť komu dnes přijdou nepatřičné krvavé lázně v prvním Kill Billovi od Tarantina, kde se to přesknutými tepnami a useknutými končetinami jenom hemží? Na tomhle jsem v kině viděl i malé děti, dneska už i tohle je „mainstream“.

Nemohu za sebe říct, že jsem si film „užil“, nejsem přímo cílovka, a asi by to hraničilo s nějakou deviací, ale oceňuji filmovost a nepředvídatelnost. Filmovost ve smyslu nápadité režie, kdy Miike dokonale ovládá timing jednotlivých scén, aby jejich účinek byl co největší. Kamera v jeho filmu není nudně statická, pořád je v pohybu, volí rozličné úhly, plně filmové celky střídá se zrnícími a digitálně roztřesenými záběry z ruční kamery. Miike hodně šetří hudebním podkresem, ale když už tu teda je, tak do obrazu perfektně pasuje, všelijaké ty industriální hudební podmazy, nebo typický japonský sound.  Scénář je pak, hlavně ke konci, absolutně nepředvídatelný, tak odlišný od typické hollywoodské story. Vezměte si například scénu, kdy je Ichi konfrontován s malým chlapcem. V současném Hollywoodu, kde je nepsané pravidlo „psům a dětem se neubližuje“, by takovou scénu nasměrovali k vyvrcholení, kdy Ichi ochrání malého kluka a bude s ním odjíždět do západu slunce a žít šťastně až do konce. Miike je evidentně ale z jiného těsta, takže si asi můžete domyslet, že happy-end se v tomto případě nekoná.  Ale není všechno zlato, co se třpytí. Film má dost kolísavé tempo, zejména jeho prostřední pasáž není příliš zajímavá, respektive není tak strhující, abyste se nepodívali na hodinky, jako se to stalo mně. Dvě hodiny a deset minut je prostě dle mého až moc, ten děj není tak nosný, aby to utáhl (některé scény působí až repetetivně) a prostříhat/zkrátit by tady rozhodně neškodilo.

Tak co závěrem? Protentokrát se vzdávám číselného hodnocení, nebudu to ani doporučovat, na tyhle kontroverzní počiny ať si každý udělá vlastní názor. Za sebe mohu říci, že mě zobrazované násilí nešokovalo, v tomhle ohledu jsem už dost otrlý a navíc se ty přestylizované výjevy nedají brát vážně. Je to film, který si v budoucnu už asi těžko sám pustím, ale zhlédnutí nelituji. Asi bych to uzavřel konstatováním, které se vztahuje na drtivou většinu japonské filmové produkce – ti Japonci byli vždycky tak trochu jiní.:o) Berte, nebo nechte být.

19.12.2018	Diskuse (9)	Lima fulci@seznam.cz