JACK WHITE - Boarding House Reach

40%

Třetí sólová deska Jacka Whitea sebou nese všechny znaky experimentu a nepodléhá žádnému předběžně známému schématu, jaký jste si mohli během těch uplynulých let o tomto americkém multi-instrumentalistovi a uznávaném muzikantovi vytvořit. Je jen na vás samotných, zda-li tohle zvláštní dílo přijmete. Někomu třeba úmyslně zvláštní alba vyhovují (fanoušci RADIOHEAD by mohli vyprávět), mě však v případě samoúčelné zvláštnosti vůbec neberou a to je právě tento případ. O nahrávce „Boarding House Reach“ nelze totiž s jistotou říct, jakého stylu materiál vůbec je, což tedy není zas až tak velká vada, ale na jisté vlastní hudební charisma by snad podobně vyzdvihovaný muzikant mohl myslet, nemýlím li se? Máme zde rok 2018 a ten tam je esprit bluesového hudebníka schopného skládat sevřený garážový materiál postavený na kytarovém zvuku, jednoduchém rytmu a zajímavé lyrice, a i když album startuje rozepjatou bluesovkou „Connected By Love“, nejkonzervativnější skladbou na desce (vyšla dokonce jako pilotní singl), která se nevyhýbá jisté přehrávané dojemnosti, a postupem času je dokonce oblažena gospelovými ženskými sbory, nemůžu o ní říct, že by mne snad strhla.

Ještě druhá „Why Walk a Dog?“ se jeví docela normálně, skladba má v sobě určitou nostalgii a tajemnou floydovskou zasněnost, i když spíš připomene někoho jako THE MARS VOLTA v časech svého pozdního blouznění, ale i tak tahle věc působí jako jeden z těch nejméně šílených songů na této šílené desce. To slovo „šílená“ opravdu nemyslím jako kladně hodnocené, mainstreamu zapovězené hudební koření, které je dáno chápat jen elitářským vyvoleným (aby jste mi rozuměli, ta deska je neskutečně otravná). S třetí „Corporation“ se vše nadějné rázně zhroutí, protože ony komíhavé fushion party doprovázené hip-hopovým sloganem zrovna nepůsobí jako oslava amerických rockových tradic, ale jako nějaký zběsilý předěl pro generaci, která neodtrhne hlavu od PC monitoru. Bude však hůře! Od této chvíle se materiál nezastaví před ničím, takže s „Abulia And Akrasia“ dojde na smyčcové prvky a cimbál v jakémsi abstraktním preludování, zkrátka nástroje evokující folklór spíše východní nebo jihovýchodní Evropy vytvářejí nějaké zvuky, tyto tóny jsou navíc doprovázeny pouze mluveným slovem se slyšitelným americkým akcentem. V podobném duchu nepodbízivosti (aneb fanděte mi, je to cool, a jsem zvláštní) se pokračuje dál, takže „Hypermisophoniac“ je všechno, jen ne líbivá rocková vypalovačka, to by od Whitea po několika předchozích skladbách snad už asi nikdo nečekal. Od této chvíle se do zvuku nahrávky značně zapisují elektronické a různé rytmické prvky a samply, post-modernistický funk (zní to celé jakoby na přímce mezi výtahovým muzakem a fragmenty hudby českých J.A.R.) se stává dominantní silou a deska se navíc celkově přiklání na stranu stylů modernějšího ražení, které jsou často šlechtěny a kombinovány s jazzovými prvky.

V „Ice Station Zebra“ to všechno vyvře na povrch, takže upozadění kytar na úkor rytmiky, klavíru a elektroniky ještě přibude, třešničkou na dortu je vyloženě rapový projev kohosi kdo zrovna stojí za mikrofonem (snad to není Jack?). Další elektronikou a mrouskajícími ženskými  vokálky znásilněnou peckou je „Over And Over And Over“, jinak  je tohle skladba, která by ze sebe nevydolovala dobrý nápad, ani kdyby její autor sebevíc chtěl. Co znamená výtahové futuristické mluvení/hlášení „Everything You´ve Ever Learned“ opravdu netuším, nicméně to celé působí, že onen znepokojující buřičský projev na podkladě afrických bubínků má asi nějaké poselství.

„Respect Commander“ je asi pětiminutový instrumentální běs, kde dostávají prostor znovu zejména nervní najazzlé postupy, tohle je dokonce tak nechutné, že by se se svými repetetivními neposlouchatelnými prstolamy mohli jít klidně klouzat i KING CRIMSON. Zpočátku se docela zajímavě jeví requiem „Get In the Mind Shaft“, ovšem to by se song nesměl proměnit znovu ve výtahový jazzově orientovaný muzak s hlasem prohnaným jakýmsi elektro-efektem. Jestli je Jack White geniální (říká se to), tak podobnými alby to dle mého nepotvrzuje, spíš zde slyším přesvědčení po vzoru – „můžu si nahrát co chci a lidi to stejně zbaští“. Valčík „What´s Done Is Done“ představuje v kontextu celé Whiteovi kariéry spíše konzervativní, blues-folkový popěvek, který ničemu příliš neublíží a nikde škody nenadělá, ale zas že by skladbička vytrhla desku z pařátů té hrůznosti, tak to zas prrr. Nahrávka nakonec končí komorní písní „Humoresque“ stavící na jemnějším hlasovém podání a klavíru. Celkově vzato se jedná o hodně zvláštní a skoro až trucovitě experimentální album, z mého pohledu však bezpečně nejhorší z těch, za kterými do teď Jack White stál. Nicméně, album „Boarding House Reach“ sklízí od lehce nadprůměrných známek širokou paletu hodnocení, až k tomu jedinému plnopočtovému (od NME), takže je znát, že lidí, co od Whitea sežerou doslova všechno a je pro ně zárukou kvality, je stále dost.

Jack White svou novou koncertní sestavou příkladně vyvážil rasovou a genderovou stránku věci a velmi potěšil stoupence globalizačních tendencí a stále vehementněji budovaného nového, moderního a především (dle jistých lidí) statečného světa, místa prostého předsudků, nenávisti nebo dokonce (a teď se pokřižujte) vyhraněného a ujasněného hudebního vkusu. Za mne, jedno z nejhorších alb, jaká jsem v posledních letech slyšel a úplně nejhorší, na kterém se kdy Jack většinově podílel!

27.03.2018	Diskuse (26)	Stray janpibal@crazydiamond.cz