JACK WHITE - Fear Of The Dawn

60%

Už je jisté, že poslední deskou, na které se Jack White podílel a zároveň mne tehdy přišla souvisle poslouchatelná (konzervativní a přesto zábavná), i pro letošek zůstane „Lazaretto“ - tedy jeho druhé sólové album z roku 2014, které čerpalo z amerického kytarového folklóru, tradiční jižanské hudby a blues. Jack toho má na svém kontě za čtvrtstoletí v hudebním byznysu poměrně dost a platí za uznávanou a často oceňovanou osobnost americké scény, skladatele, producenta, majitele vydavatelství Third Man Records, tohle všechno o něm ví snad každý. Od jeho průlomového působení v rámci dua THE WHITE STRIPES se, přes projekty THE RACONTEURS, THE DEAD WEATHER a několik pozoruhodných hostovaček (včetně sledovaného duetu s Alicií Keys pro Bondovku Quantum Of Solace), dostal k vlastní sólové dráze, jenže ta se právě po druhém sólovém albu začala vyvíjet naprosto neodhadnutelným směrem a Jack v ní, již na minulé a z mého pohledu naprosto otřesné, necharismatické, roztržité desce „Boarding House Reach“, začal pod mottem „jsem hledač a génius“ splácávat páté přes deváté - z motivů, které měly daleko do nějaké poetiky a trvanlivosti. 

Ale abych mu zas tolik nekřivdil, myslím si, že jde také z velké části o chybu na mém přijímači, především o očekávání něčeho prověřenějšího, více usedlého, historií již specifikovaného. Jack je, dle mého, až příliš talentovaným skladatelem rock´n´rollu, než aby ztrácel čas slepováním pomíjivého post-modernistického crapu, deformovaného rámcem trendsetterského alternativního popu a rádoby cool nedodělků.

Už mnoho let je White sice považován za skladatelského génia, hledače a vyhlášeného hračičku, jenže v souvislosti s vývojem jeho sólových aktivit posledních sezón se nabízí otázka, k čemu je vlastně hra, když nebaví? :-) Jeho ukvapené přeskakování mezi žánry a to i v rámci jednotlivých, více méně tříminutových skladeb, lpění na nezařaditelnosti a v podstatě nedostatek nějakých nosných písňových motivů a zajímavých nápadů, ve mně moc pozitivních dojmů nevyvolává. Když budete toužit po neustálém odpočinku na gauči, tak vás asi taky nenadchne výzva v podobě šplhání po skalách. Lze si jen přiznat, horolezci, že každého baví něco jiného a tráví čas jinak.

Spojování garážových kytar či ostrých punkových rytmů s elektro pasážemi a samply, bluesových partů s rapem, či nervního odsekávání se zpěvy příznačnými pro středomořský venkovský folklór (tak jako je tomu v jedné z těch nejbizarnějších skladeb novinky „Hi-De-Ho (W/Q-TIP)“) by dost možná mohlo fungovat, pokud by výsledek zaujal silnými motivy a písněmi, které se v mysli trvanlivěji uchytí, zde se však dočkáváme spíše útržkovitého karnevalu, tvořeného obhroublými party, co ve výsledku působí spíše jako náznaky skladeb, protože když už se náhodou dočkáte nějakého lepšího úseku, vězte, že se velmi pravděpodobně v dané skladbě už nezopakuje.

V rámci té roztržitosti dokážu ještě ocenit dvojici úvodních garážových riffovaček „Taking Me Back“ a „Fear Of the Dawn“, kde se pojí tradice s moderní produkcí a zdánlivá garážová ledabylost je zároveň povýšena na umění. Za celou desku se nedočkáte melodičtější, souvisle plující skladby s úhlednou strukturou, vše zde tak opanovává úsečnost, nervnost a změť zvukových výpadů pocházejících z rozličných žánrových prostředí, na uhlazenost si tak budete muset počkat až do závěrečné „Shedding My Velvet“, která je jedinou položkou, kterou lze nazvat písničkou s potenciálem balady. Album „Fear Of The Dawn“ není úplně tak beznadějné jako jeho předchůdce, nicméně za vším, co jsem výše napsal, si stojím – pořád jde o desku, která mě prostě moc nebaví. Obarvit si vlasy na modro prostě nestačí.

27.04.2022	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz