JACK WHITE - No Name

90%

Tak tohle je masterpiece a přitom jsem album málem přešel bez povšimnutí. Nová deska Jacka Whitea se totiž objevila v červenci pouze ke stažení v digitální podobě, neměla žádný oficiální obal ani název, dosud nebyla k dostání ve fyzických formátech (v kamenných obchodech se pravděpodobně objeví v polovině září, tedy za dva týdny) a rovněž v první fázi uvedení do éteru zcela ignorovala streamovací služby. Jestliže byl tento neobyčejný muzikant, producent a šéf vlastní stáje Third Man Records vždy proslulý neočekávanými kousky, pak letos vše dotáhl za hranici myslitelného. A přitom jde ve výsledku o jeho zřejmě nejsilnější sólovou desku, ve které v dokonale vyladěném, stylovém a semknutém celku zúročuje to nejlepší ze sebe z časů, kdy jeho díla stála především na zbustřeném kytarovém zvuku. Album „No Name“ je plné garáž rock´n´rollových fláků, nahuštěných bluesovým feelingem, moderním přístupem k starému, i skvělými nápady. Ozvěny kultovních THE WHITE STRIPES zde totiž vyjí do tmy noční městské periférie v luxusním vintage podání.

Když se tak ohlédnu za některými posledními alby Jacka Whitea, jsem konfrontován s docela nesourodými mozaikami, kde se útržkovitě a ve zkratkách skáče mezi styly, zvukovými formami, náladami a neočekávané zde funguje jako nové přikázání, jakoby před pár lety chtěl White především dávat najevo, že je pro něj nestabilita, věčný pohyb a překvapování ústřední mantrou. Letos se však vrátil k tomu, co jej na počátku milénia proslavilo a v čem byl vždy nejlepší. Já osobně takovou kolekci od něho coby experimentátora už prakticky nečekal. Fakt, že deska vyšla v podobě v jaké vyšla, svědčí o muzikantově sebevědomí a víře v kvalitu vlastní práce. Zde máte třináct songů, o kterých jsem přesvědčen, že jsou skvělé a že si k posluchačům cestu najdou, aniž by byly podporovány nějakým promem, vizuální nadstavbou a smýšlenými příběhy, berte nebo nechte být, jakoby svým konáním muzikant říkal.

Úvodní a velmi povedená „Old Scratch Blues“ nastaví jednoznačná pravidla, kde bluesový náboj je zákonem, ale vintage sound v jejím případě ještě neznamená, že se songy budou topit v archaičnosti, na to je zvuk dravý, drásavý a ze skladby jde energie, která i těm nejzatvrzelejším honičům trendů pošle vzkaz o návratu k základům rocku. Následná „Bless Yourself“ rázně tne a retro dojmu je v ní docíleno skrze moderní prostředky. Udělat zastaralou desku možná není až takový problém, ale udělat moderní a frišnou nahrávku, která by zněla oprejskaně a zastarale, to je dle mého ohromná chemie. Třetí „That´s I Am Feeling“ je naprostá hitovka a nový flagboat garážové scény, podobně jako kdysi generační song „Seven Nation Army“ od THE WHITE STRIPES, který dokonce předělala i METALLICA.  Chytlavý song s jednoznačným tahem na branku, jehož gradace stoupá skrze ústřední riff a přímočaré beaty.

Jedna z nejsilnějších věcí novinky má pořadové číslo čtyři a název „It´s Rough On Rats (If You´re Asking)“ a dělá na mne dojem vyznání řadě bluesových standardů z konce let šedesátých a především pak odkazu kytaristy Jimmyho Page a jeho LED ZEPPELIN. Kytary ve spojení s maniakálně úsečným Whiteovým zpěvem utváří třaskavý koktejl, ze kterého půjdou příznivci rocku z vrcholných časů do kolen, do toho všeho si cestu k posluchači proklestí nervní sólíčko, které jakoby se vám snažilo trhat ušní bubínky a vám by to ještě ke všemu nebylo vůbec nepříjemné. Pětka „Archbishop Harold Holmes“ působí jako srážka zdravě napumpovaného EMINEMA s LED ZEPPELIN. Oslava punku a garážového rock´n´rollu přichází skrze „Bombing Out“, tedy prostřednictvím skladby, které byla ponechána opravdu hodně neučesaná produkce a která působí jakoby k vám doléhala opravdu zevnitř nějaké špinavé garáže.

Jestliže alba „Boarding House Reach“ a „Fear Of The Dawn“ působila vcelku neuceleně, roztěkaně a rozhodně o nich posluchač nemohl říct, že razí jednotný směr, pak novinka udivuje svou uceleností, zároveň však i nápady v nejlepší tradici THE WHITE STRIPES, které posilují onen nakřáplými kytarami prostoupený celek do stavu dokonalé hudební události. Nejde však o nějaké detaily, ale opravdu silná jádra a tažné fáze garážově nastylizovaných skladeb. Druhá polovina alba jeví se totiž ještě o kus silněji než ta první. „What´s The Rumpus?“ má ve svém houpavém tempu ukryt dlouhotrvající potenciál, jenž velí k návaznosti na kytarovou retro vlnu nultých let, kdy v tomto stylovém ranku vznikalo to nejzajímavější. „Tonight (Was a Long Time Ago)“ fascinuje nejen práskavými riffy, ale i schopností pomocí moderních studiových prostředků dostat do songu onu autentickou rtuť dávno zašlých časů - od THE WHO a THE ROLLING STONES, až po AC/DC. Jeden z vrcholů nahrávky? Bezesporu. A máme tu znovu kytarové motivy navozující vzpomínky na postupy Jimmyho Page, tentokrát táhnoucí se krásně hravou skladbou „Underground“ naplněnou exotickými zvuky. Skvostné a takřka psychedelické číslo, ve kterém se střetává mladistvě dravý feeling s letitým bluesovým nadhledem.

Spěšný rokenrůlek „Number One With a Bullet“ je v nejlepším smyslu oddechovou položkou, která však může připadat fanouškům hlavního rockového proudu jako ten zásadní hitík s až pitoreskně rovným rytmem. Proč vlastně ne? Mě však o dost víc bere „Morning At Midnight“, díky nahalovanému kytarovému soundu a celkové drásavosti vycházející skrze nespoutanou energii, která se okolo songu kumuluje a utváří adekvátní napětí. Skvělá frackovská záležitost. Naopak švédským THE HIVES podobná „Missionary“ patří k těm nejméně nápadným válům a je spíše punkově laděnou, skočnou vypalovačkou. S „Terminal Archenemy Ending“ přichází poměrně rozmáchlý závěr stavící na citlivějším pojetí a bluesově plíživé náladě, vystavěné v nejlepší možné tradici.

Tohle album se zkrátka Jacku Whiteovi povedlo. Třináct rockových vypalovaček v nejlepší tradici garážové vlny, ze které vzešel a k jejímž nejdůležitějším osobnostem náleží. Na albu není moc nepochopitelně experimentálního, ani moc nepotřebné vaty, vše ladí a pasuje dokonale do sebe. Vše je nahrané ve špičkových moderních podmínkách, ale udržuje si to autentický nádech starých časů. Navodit obdobnou vintage chemii se už dlouho nikomu podobným způsobem nepodařilo. Určitě Jackova nejlepší sólovka a jedna z jeho vůbec nejlepších nahrávek celkově.

02.09.2024	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz