JAMES LABRIE - Impermanent Resonance

90%

Poté co jsem již nějakých šest let zpátky definitivně zanevřel na tvorbu DREAM THEATER, jsou pro mne sólová alba jejich zpěváka Jamese LaBrieho východiskem. Nejenže představují úplně jiný typ metalové hudby, ale hlavně baví o mnoho více než cokoliv, co se v posledních letech děje na akademické půdě Snového divadla. Novinka „Impermanent Resonance“ zachází ještě o kus dál ve svém chytlavém a velmi moderním pojetí než tomu bylo v případě předchozího, rovněž zdařilého zápisu „Static Impulse“. Stejně jako tahle tři roky stará jízda novinka přebírá řadu prvků z oblastí severské heavy/thrash/death vlny posledního desetiletí, za což zřejmě může spolupráce s producentem a bývalým kytaristou SOILWORK v jedné osobě - Peterem Wichersem.

Kapely jako SOILWORK jsou dnes odrazovým můstkem pro tvorbu tohoto Kanaďana, který letos neváhal do svých skladeb naroubovat velkou hromadu melodií. Přítomnost bubeníka DARKANE Petera Wildoera v sestavě rovněž podtrhuje vliv švédské školy. Máme tak co do činění s opravdu velkolepým dílem, které na jednu stranu vrhá popově vzdušnými refrény a zároveň budí respekt svým důrazem, jako by k sobě tyhle dvě dosud poměrně vzdálené cesty v metalovém ranku patřily od nepaměti. Album „Impermanent Resonance“ patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co na světové heavy metalové scéně letos vyšlo.

Už první dva songy „Agony a „Undertow“ vletí na posluchače bez kompromisů a vybalí všechny trumfy, s kterými James LaBrie a jeho kumpáni dnes zachází. Dravý severský neo-thrashing vyzdobený synťákovými podklady útočí nekompromisně, aby každá ze skladeb vzlétla do úchvatného refrénu. LaBrieho vokály jsou na celém albu navíc doplněny drsným hlasem Petera Wildoera . Prvotřídní produkce pak dává nahrávce na schopnosti operovat v širokém a barvitém záběru, takže zde není nouze o košaté kytarové vyhrávky a sóla, které však nenarušují spád skladeb. Zdejší songy jsou sice vrstevnaté, ale určitě ne přeplácené a jejich hlavní linka není narušována ničím, co by nahrávku strhlo k samoúčelné exhibici.

Vzdušná „Slight Of Hand“ koketuje až s nu-metalovým výrazivem a jemnější „Back On The Ground“ je obrovským hitem, kde se James LaBrie blýskne se zpěvovou linkou upomínající na popovější, avšak velmi zdařilé a sympatické album od DREAM THEATER – „Falling Into Intinity“. S futuristickými zvuky prošpikovanou „I Got You“ přichází další z četných vrcholů nahrávky. Obdivuji schopnost této party napsat moderní chytlavý metalový song. Tohle je totiž skvělá cesta pro heavy metal z 21.století. Po poslechu první poloviny alba se Jamesovi vůbec divím, že se chce do DREAM THEATER vracet.

Houpavá „Holding On“ je dalším velkým hitem. Klidnější pasáž v jejím úvodu je zde záhy prostřídávána s doslova bagroidním refrénovým výbuchem, za který by se nemusely stydět ani bandy typu LINKIN´ PARK. Album pokračuje v podobném duchu dál a svou slabší chvilku si vybírá pouze u skladeb „Letting Go“, „Destined To Burn“ a snad ještě u balady „Say You´re Still Mine“. Veškeré obavy zas přetáhne na pozitivní stranu strhující závěr v podobě dua „Amnesia“ a „I Will Not Break“, což jsou další chytlavé songy. Zkrátka LaBrieho ansámbl nahrál moderní metalové album, které je posluchačsky velmi atraktivní a drží prst na tepu doby.

26.08.2013	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz