JAMES LABRIE - Beautiful Shade Of Grey

70%

Hlas, který každý fanoušek progresivního metalu identifikuje během okamžiku i o půlnoci, si po devíti letech opět užívá svobody. Ačkoliv kanadský zpěvák James LaBrie nabízel na svých sólovkách polohy od své kmenové kapely decentně odlišné, typickému progovému kánonu se nikdy nezpronevěřil. Úspěch DREAM THEATER mu každopádně změnil život a umožnil spolupracovat prakticky s kýmkoliv, na koho si vzpomněl. Mohl zkoušet a také zkusil různé věci, nebál se přitvrdit ani si trendově či popově přihnout. Mimo jiné si též proklepl schopnosti a osobnost bubeníka Mikea Manginiho, aby ho nakonec uvítal přímo v kulisách „Snového divadla.“ Pochopen nicméně pokaždé nebyl, o čemž asi nejlépe vypovídá hodnocení výborné desky „Elements of Persuasion“ na Metal Archives.

Novinku „Beautiful Shade of Grey“ dělí od všech zásadních děl, která James dosud nahrál, tlustá čára. Dotyčný totiž rezignoval na metal, a to i v jeho progresivnějších formách. Pravda, na sklonku šesté dekády své životní pouti progovou scénu už opravdu řešit nemusí. V daném ranku si splnil, co chtěl, a splnil nám, co jsme po něm chtěli, byť to někteří fanoušci možná nezaregistrovali. Přišel tedy čas na návrat k písničkovým kořenům, na kterých musel jako zpěvák vyrůstat. V jednom však určitě překvapil – pojetí nové nahrávky se dá označit za poloakustické. Podstatné ovšem je, že znovu můžeme poslouchat příjemnou – protože vnitřně i formálně poctivou – hudební kolekci. Poněkud paradoxně se o ni po skladatelské a produkční stránce postaral metalista, konkrétně baskytarista Paul Logue z power metalových EDENS CURSE. Z nich dorazil i šikovný klávesista Christian Pulkkinen. Bubenická stolička byla svěřena Chanceovi LaBriemu. Povědomé příjmení, že? Ano, důvěru dostal synátor a rozhodně ji nezklamal. O protežování potomstva na úkor kvality nelze hovořit. Šikovný chlapec, kterému umožnil vyniknout nejen taťka, ale svým dynamickým aranžmá a skromnou baskytarou v pozadí i protřelý Paul. Kytarovou sekci jistí brilantní Marco Sfogli, jediný to přeživší z minulé doprovodné sestavy.

Deska, o jejímž vzniku se začalo uvažovat od roku 2010, byla nahrána až díky covidu. Tematicky se mu však, jak ostatně potvrdil sám James, snaží vyhnout. Mnohé napovídá už obecnější téma „člověka na rozcestí osudu“, resp. téma volby zachycené na obálce. Pod zmíněný námět, zahrnující i inklinaci k pochybné a snadno dostupné „kráse“ temné stránky, se dá navrstvit nespočet myšlenek a příběhů. Ideálnější substrát pro LaBrieho texty a procítěný projev byste tudíž našli stěží. Možná už jen ten finální, s nápisem „Ztráty a nálezy“, bude možná ještě výživnější. Co není, může být. Nová poloha ovšem vykazuje prostor pro další rozvoj a náš pan pěvec, soudím-li podle aktuálního výkonu, do starého železa dosud nepatří, takže jímavě bilancovat se může až někdy ve vzdálenější budoucnosti.

Po prvním poslechu jsem si nicméně kladl, a to bez stopy ironie, jednu lakonickou otázku. Proč podobná nahrávka nevyšla u Frontiers? Nenarážím na spolupráci Paula s Alessandrem Del Vecchiem na několika deskách EDENS CURSE. Pominu-li už historizující logo a obal sugerující kýčovitý fantasy svět dobra a zla, tak má nový materiál nejblíže právě k AOR, resp. melodické tvorbě typické pro roster zmíněného vydavatelství. Svou roli při volbě InsideOut mohl kromě pragmatického byznys plánu sehrát též jistý artový přesah, James se ho stále nemíní vzdát. I na ryze písničkové úrovni prostě cítíte uměleckou ambici bránící přílišným tvůrčím kompromisům. A pak tu máme onen atypický (jedinečný) hlas, navždy spjatý s výše zmíněnou progovou ikonou. Jeho sentimentálně patetický přídech by, slovy jednoho klasika filmového žánru, nezlikvidovala snad ani „parta zfetovaných negrů s kleštěma a letlampou“. Tisková zpráva každopádně zmiňuje vlivy DEEP PURPLE, QUEEN, LED ZEPPELIN, STYX, JOURNEY. Minimálně během určité vývojové fáze se uvedené legendy o citelný posun snažily. Inspirace právě jimi proto neznamená sázku na jistotu, ale zejména nemalý závazek, jehož naplnění vyžaduje dostatek kreativity i sebevědomí. Pánové v tomto směru obstáli, i když zásadní žánrový materiál nepřipravili.

V případě “Beautiful Shade of Grey” se dá hovořit o pestrosti, limitované oním poloakustickým provedením, jakož i o solidních a velmi dobře zazpívaných skladbách. Přes veškerý důraz kladený na melodie se celek ani jednotlivé položky nepodbízejí. S počtem poslechů tedy hudba neztrácí, ale spíše získává. Deska začíná temnou „Devil in Drag“. Bez ohledu na její neveselé vyznění a latentní tvrdost jde o skladbu svým pojetím charakteristickou pro celou nahrávku. Rytmická nápaditost, kompoziční zručnost a bezchybné provedení se tu i jinde koncentrují do písně definované nezaměnitelným hlasem a jemu svěřenou silnou melodií. Každý člen doprovodu se pak maximálně soustředí na její podporu. Kontury jsou jasné, nikdo svému egu nedovoluje, aby z nich vybočil. Jako elektrifikovaný bonus zní pak ještě lépe. Škoda, že podobnou šanci nedostaly i další. Marco by je mocně nakopnul (viz např. fantastické sólo v „Hit Me Like a Brick“). Trochu jsem se bál, ale skladby docela plynou i bez „šťávy“, a pokud nebudu muset, jejich tok ani v budoucnu nepřeruším.

James může být i tentokrát spokojen, má na kontě další desku, kterou dává vzpomenout časům, kdy DREAM THEATER nebyly jen o přehlídce instrumentálních dovedností a megalomanství v prostředcích. Netáhne za sebou žádnou kouli, nezmáhá ho žádný komplex. Sám si dopřál a podpořil také svého talentovaného syna, aniž by přitom cokoli ošidil. Věřím, že fanoušci jeho hlasu takový přístup dokážou ocenit. Rezervuji pro ně deset procent navíc. Sólovka jak má být. Zbytek „détéček“ by si ji měl určitě poslechnout. „Máte stále dobrého zpěváka, chlapi!“ A balada „Give and Take“, inspirovaná motivem z pecky „Sacrificed Sons“, se vyloženě povedla.:-)

10.06.2022	Diskuse (8)	Pekárek hackl@volny.cz