JANE´S ADDICTION - Strays

90%

Na přelomu milénia dlouho očekávaný a rovněž posléze i dlouho dopředu avizovaný albový návrat kalifornských šarlatánů JANE´S ADDICTION se nakonec uskutečnil v létě roku 2003 a šlo o úspěšnou misi do světa tehdy na síle opětovně nabývající anglo-americké kytarové hudby. Přes svou vytíženost s nejrůznějšími druhy činností spojil frontman Perry Farrell opět svoje síly s ikonickým kytaristou Davem Navarrem a bubeníkem Stephenem Perkinsem, aby kapela, kterou již z přelomu osmdesátých a devadesátých let obcházela pověst mýtických bytostí obestřených aurou umělecké i byvší nespoutanosti, znovu přidala na aktivitě. Jak se dalo čekat, tehdejší novinka nazvaná „Strays“ (tedy Tuláci) cílila především na mainstreamové odběratele metalové a rockové hudby a hodila za hlavu onu uměleckou nebojácnost a nezaškatulkovatelnost prvních alb. Nováčkem v sestavě se stal baskytarista Chris Channey. 

Deska měla za cíl nastartovat novou dlouhodobou kapitolu JANE´S ADDICTION, což se nakonec nepovedlo, neboť je dobře známo, že se pánové rok po realizaci na několik let opětovně rozešli, aby se na další desku muselo čekat takřka osm let. Kapela se v osmdesátých let stala doslova senzací a zosobňovala všechno, o čem tehdejší metalová scéna nebyla. Zneklidňující zvuk, velmi nekonformní postupy, nervní zpěvákův projev a skladby narvané mohutnou rytmikou a vřeštícími kytarami, to vše udělalo ze čtveřice kultovní band, jehož schizofrennost umocňoval jak příklon k hard rockovým velikánům ovšem prohnaným jakousi alternativní podobou, kterou umocňovaly koncerty, kde krom bouřlivého rocku bylo možné shlédnout jakási fantaskní, sexuálně surrealistická představení polonahých tanečnic, např. poletujících prostorem na houpačkách zavěšených pod stropech koncertních sálů.

Deska „Strays“ bylo mnohem všeobecnější rockovou záležitostí než starší výtvory těchto nespoutaných výtečníků. Pro dříve s jejich hudbou neseznámené to však bylo pouze dobře, protože i skladby působily vstřícněji a o poznání příjemněji na poslech. Docela se tak dalo mluvit i o jejich hitovosti. Deska začala výtečnou skladbou „True Nature“. Heroické riffy nahuštěné energií podporovaly výbornou zpěvovou linku, která vrcholila ve vzdorovitém refrénu. Plačtivě pisklavý hlas Farrella byl opět plný napětí a neklidu, ale už nešlo o onen bizarní zážitek jako v dávných dobách. Jakoby ty nejosobitější zbraně byly úmyslně přizpůsobeny potřebám komerčnějšího úspěchu. Dave Navarro už v úvodní skladbě skvěle zasóloval a to i mezi slokami. Dle mého tedy na úvod výtečná věc a jednoznačný hit. Titulní kousek „Strays“ byl rovněž čistě hardrockovou skladbou ve stylu starých LED ZEPPELIN či AEROSMITH . Začal sice pomalu a nad kytarovou akustikou nejdřív Perry Farrell sfetovaně rozprávěl, po první sloce však tempo narůstalo, až skladba gradovala v rozmáchlou bluesově laděnou rockovou pecku. Znovu skvělý Dave Navarro v jehož hře bylo možné nalézt divokost mladého Peteho Townsenda z THE WHO i nadhled současného Joe Perryho z AEROSMITH. Třetí „Just Because“ se stala pilotním singlem a snad nejznámější peckou, jenž v dobách nu-metalu slušně rotovala ve vysílání hudebních tv stanic. Tahle nespoutaná jízda nad plážemi ve Venice byla spíše rychlejší a nahustěnější záležitostí kypící energickými riffy. Po třech neopakovatelných skladbách přišel čas na „Price To Pay“, ve které zasněný  úvod evokoval spíše starší psychedeličtější tvorbu JANE´S ADDICTION s nosnými riffy se však píseń pokorně vrátila k obecnějšímu mileniálnímu hard rocku. I další skladby dýchaly neuvěřitelnou energií, lehkostí a neotřelostí. 

V následující „The Riches“ je ovlivnění „Houses Of The Holy“ od LZ víc než zjevné, avšak podané novodobě a s nadhledem. Zvláště pak akustický závěr nepostrádal až přírodní čistotu. Frenetická „Superhero“ se stala nejneklidnější skladbou kompletu. Stejně tak „Wrong Girl“ měla v sobě oné nervozity na rozdávání. Vynikající lehce funky rocková rytmika podporovala sekaný riff s Farrellovou sebeobhajující deklamací. Následovala akustická „Everybody´s Friend“, která v onom reji vyloženě pohladila na duši a typičtí JANE´S ADDICTION se znovu zjevili v „Suffer Some“, která platila zároveň i za jeden z vrcholů alba. Nejnářezovější skladbou byla „Hypersonic“. Pro mne se však stala absolutním vítězstvím novodobých JANE´S ADDICTION až závěrečná „Too Much To Sun“, která svým psychedelickým začátkem navodila náladu mystikou opředených dýchánků THE DOORS odehrávajících se kdesi v pouštích jižní Kalifornie. Skladba se stupňovala a vlastnila vynikající bezstarostně rozmáchlou zpěvovou linku. JANE´S ADDICTION nahráli výbornou a na jejich poměry nebývale tradičně znějící rockovou desku. „Strays“ nejsou zdaleka tak zneklidňující a neučesaní jako alba „Nothing´s Shocking“ nebo „Ritual De Lo Hobitual“, avšak navzdory nepřekvapivosti maximálně vyzrálí, kompaktní a, proč to nenapsat, písničkoví. Pro rok 2003 se jednalo o comeback roku, album roku a jeden z nejlepších hard rocků vzešlý z prázdnoty první mileniální pětiletky. 

29.12.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz