J.A.R. - Jezus Kristus Neexistus?

90%

Co jsem si odnesl z poslechů tohoto alba? Mnohem víc než jen zjištění, že se parta někdejších devadesátkových sígrů shluklých okolo Romana Holého rozhodně nechystá do důchodu. 

Až do teď mne hudba J.A.R. prakticky příliš neoslovovala. S novinkou „Jezus Kristus Neexistus?“ se však situace diametrálně mění. Nemůže za to ani můj otevřenější přístup, ani bůhvíjaká změna hudebního vkusu, to kdybych jako celoživotní rocker snad začal ve velkém obdivovat funk, rhytm and blues či dokonce hip hop, ale prostě jen fakt, že se J.A.R. podařilo složit nahrávku plnou skvělých hymen, které maj vynikající švih, působí bez ohledu na styl moderně, a je v nich zachyceno nemalé množství znamenitých nápadů či zvukových fórků. Navíc (a to zejména) je to celé opatřeno skvělými, vesměs hodně nekorektními texty, jenž prostě baví. Zkrátka jízda od začátku do konce, na které nenalézám prakticky slabší chvilku.

J.A.R. nezměnili styl, ani já nepřešel na stranu rytmičtější hudby, jen se to až nyní zkrátka protlo. Následkem poslechu novinky jsem si před pár týdny opatřil k poslechu jejich starší alba, která mne ovšem nepřišla ani zdaleka tak výživná. Snad kromě minulého „Eskalace dobra“, kde jsem se již chytal znatelně více než u starších děl. Někde tam, myslím, kapela nastoupila na svou momentální tvrdou linii „mrdání všeho i třeba jen trochu svatého“. Kde před šesti lety udeřily takové perly jako „Jsem vymletej“ nebo „Ještě se připlazíš“, tam se dnes nachází hned celý zástup famózních nabušených jízd. Poslední roky J.A.R. již nic nezaobalují do jakýchsi insiderských šifer, srozumitelných snad jen vychytaným frikulínům s kořeny v devadesátkách, prominentním návštěvníkům karlovarského festivalu, či členům pražské kavárny, a jedou bagrem nekompromisně skrz katedrálu, což je pro ně samotné zjevně velmi osvobozující, životodárné a pro posluchače vlastně velmi dobré.

Zvuková složka se v současnosti dost kloní k elektronice, ostrý zvuk keyboardů dokázal skladbám dodat patřičnou koncentrovanost, kapela tím získala na modernějším a napumpovanějším vyznění, ačkoliv se o žádném zanevření na funk nedá mluvit. Ono hrát funk v roce 2023, po pravdě, vyžadovalo jistou změnu formy a přístupu. Souhra výtečně zpívajícího i deklamujícího Dana Bárty s oběma „kecaly“ Otou Klempířem i Michaelem Viktoříkem má v sobě velkou energii. Z kapely totiž cítím čisté nadšení, songy skvěle odsýpají a velmi baví. Každou chvíli z nich na vás vyskočí nějaký zajímavý moment či textový slogan, nad kterým si hezky zapřemýšlíte a ještě se zasmějete. Deska je zkrátka nepolevující jízdou, na které je těžké vybrat nejsilnější chvilky, je jich zde totiž hromada - ať už zmíním nabušený robotroní vpád v podobě songu „Sláva nazdar výfetu“, se kterým Holému vypomohl Vladimír 518, bizarní hypnózu „Herečky píšou“, či zábavně podanou futuristickou nostalgii „Fjůča“ s velkými hitovými ambicemi a Viktoříkovými doznáními.

Velmi se mi líbí i celá řada dalších kousků: song předstírající zatvrzelost, glosující však všemožné výmazy mozku „Mrdám to“, hitůvka „Parazit“ („Kdo se rouhá, že je slouha, že je s námi rád, přitom je proti nám...“ zdravím chlapce z modro-bílého webu :-)), nebo z mého pohledu ve své nenápadnosti prakticky okouzlující „Doba bubák“, která zřejmě naráží na nedávnou covidovou dobu temna, kdy se svět zastavil a leckdo začal mít problémy s financemi a vůbec fungováním. V ní se navíc krom existenčních peripetií („...chybí mi příjemnej pohled na konto, na život v Římě bejt ready a pronto“...) třeba dozvíme (ve smyslu – když můžeš, tak překvap), že „největší problém s obličejem má Marilyn Manson“. Texty prostě nemají chybu, jak v rámci obsahu (kolikrát čelíme spontánního přívalu zdánlivě nesourodých vět, ve výsledku utvářejících pointy, jinde jsou naopak soustředěněnější na cíl, to třeba když po erupci rtuťovitých hymen přijde záměrně senilní výdech v podobě vtípku „Šedesát“ - cílícího na brzké jubileum nejen Oty Klempíře, ale soudě dle textu také šéfa kapely BUTY), tak co se týče jejich důmyslného hlasového odprezentování. Podobnou přehlídku zhůvěřilostí jsem tak v české kotlině již hodně dlouho nezaznamenal.

Co říct závěrem? „Jezus Kristus Neexistus?“ je velmi energická, moderní, nekorektním přístupem k textům nabušená (nikoliv však hloupá) popová nahrávka, do které když se dostanete, nebudete několik týdnů poslouchat prakticky nic jiného, což se mě v případě J.A.R. vlastně nikdy nestalo. Roman Holý na to fakt nemrdá.

05.08.2023	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz