JEAN-PAUL BELMONDO - Jedinečný relikt starých časů 2/2

Mohl v tom mít prsty osud? Tomu se přeci na triko hází spousta nenadálých událostí, náhod, či nečekaných setkání. Ne. S tímto shledáním po letech neměl osud nic společného, ani zdánlivě. Byla to spíš zarputilost. Zarputilost, s jakou si šel Josselin Beaumont za svým cílem a nyní ho měl po všech útrapách konečně na dosah. Kdo z koho. Stojí tam dva a odejít bude moci pouze jeden. To si uvědomoval i komisař Rosen, když zaslechl zvolat své jméno a po otočení spatřil Beaumonta. Ani teď nebude rozhodovat osud, ale rychlost reflexů. Hleděli si upřeně do očí a zbraně zasunuté za opaskem čekaly na svou chvíli. Jako dva dávno zapomenutí pistolníci z divokého západu. Jen místo písku a hříchem čpících salónů obklopovala oba muže betonová městská zástavba. Kdo z koho. Teď!

Dvě tváře slávy

Konec šedesátých let se pro Belmonda vezl na hořkosladké vlně. Deset let makal jako šílenec, střídal role, žánry a do toho musel neustále odrážet dotěrný tisk, bez ustání spekulující o jeho početných milostných avantýrách. Stačilo, aby se ve filmu objevil po boku Claudie Cardinale, a znudění sloupkaři už vymýšleli příběhy vycucané z prstu. Vrcholem nepříjemností se stal kriminální thriller „Borsalino“ (1970), v němž Belmondo již počtvrté spojil sílu se svým hereckým kolegou Alainem Delonem. Hloupou rozepři kvůli procentům ze zisku dokázali novináři vyšroubovat do absurdní monstrozity. Na konci stála obžaloba, soudní jednání a zpřetrhání přátelských vazeb, které oba herci obnovili až po neuvěřitelných sedmadvaceti letech. Tato nemilá zkušenost vedla Belmonda k založení vlastní produkční společnosti Cerito Films. Díky tomu mohl věci plně kontrolovat a pod záštitou společnosti produkoval valnou většinu své budoucí filmové tvorby.

Sláva pochopitelně přinášela i slastné výhody. Přítel Henri Deschamps mu dal přezdívku Bébel, podle jedné postavy vystupující v klasickém filmu „Na dně“ (1936). Bébela už mu nikdo neodpáral a Francouzi svůj milovaný idol touto milou přezdívkou častovali až do konce jeho dní. Belmondo byl finančně zajištěn, mohl si dopřávat nejrychlejší závodní automobily, zabezpečit svou rodinu a užívat si upřímný obdiv fanoušků. Každoročně se těšil na dva měsíce v létě, které věnoval jen svým dětem. V tomto posvátném období zásadně netočil, nebral telefony a případné paparazzi neváhal fyzicky konfrontovat. A věřte, že to pár rozbitých fotoaparátů odneslo. Jean-Paul Belmondo zpomalil a byl rozhodnut výrazně omezit své herecké aktivity. Když se ovšem přede dveřmi zjevil starý známý Phillippe de Broca s nabídkou na další spolupráci, neváhal Bébel ani vteřinu.

Salvy smíchu a galony krve

„Muž z Acapulca“ (1974) byl od začátku koncipován jako bláznivá taškařice. Parodie utahující si ze všech nepřemožitelných super agentů a bondovek. Film vypráví příběh o neúspěšném spisovateli píšícím brakovou literaturu, aby mohl zaplatit nájem a přežít další nudný měsíc. Výraz touhy a vůle po kompenzaci našich denních frustrací, jak trefně poznamená jedna postava směrem k nuzným dílům, jež tvoří spisovatel François Merlin. Snímek nám nabízí dva separátní světy, které se v ději brilantně prolínají a zrcadlí vnitřní rozpoložení hlavního hrdiny. To, co spisovatel prožívá v reálném životě, se přenáší i na stránky jeho románu.

Scénář Francise Vebera přepracovali Broca a scénárista Jean-Paul Rappeneau do té míry, že Veber od projektu odstoupil a žádal absenci svého jména v titulcích. Belmondo byl scénářem nadšen a souhlasil i s koprodukcí. Společníka mu dělal osvědčený producent Alexandre Mnouchkine. Ten se již dopředu křižoval nad tím, co ti dva věční kluci v tělech dospělých mužů opět vyvedou. A jak se později ukázalo, Belmondo ani Broca se rozhodně nemínili nikterak krotit. Právě režisér přišel s myšlenkou na angažování herečky Jacqueline Bisset do hlavní ženské role. A protože měl režisér u Belmonda vždy dveře dokořán, návrh bez problémů prošel a natáčení mohlo začít.

Byt spisovatele Françoise Merlina se nachází přímo v Paříži, jinak se valná většina filmu natáčela ve dvou mexických městech, a sice Aguacate a Puerto Vallarta. Jedinou ryze interiérovou lokací byly prostory uvnitř podzemí pyramidy, v níž měl své sídlo hlavní padouch filmu. Celý příběh je přehlídkou šílených gagů a neutuchajícím gejzírem praštěných nápadů. Broca s Belmondem se neustále předháněli ve vymýšlení absurdních nápadů. Proč nepohodlného špiona nechat jen suše zastřelit? Mohl by telefonovat v budce a tu by mohlo srazit auto. Nebo ještě líp. Z vrtulníku se snesou železné čelisti na ocelovém laně, ty budku drapnou a odletí s ní nad hladinu Pacifiku, kde uvolní sevření a špion ve své kovové rakvi utone. Ne, to pořád není dost praštěné. Na dně by mohla čekat skupina potápěčů, kteří speciálním tubusem propojí budku se žraločí klecí a ten špiona sežere. Bravo! Zhruba takto vypadalo trumfování mezi režisérem a hlavní hvězdou filmu. Velké množství zábavy, absurdní nálož krve a násilí parodující násilí. Mozek vystřelený z hlavy brokovnicí musí přistát na talíři jako kus čerstvého tataráku, to dá přeci rozum, ne?

Bohužel si Bébel z natáčení odnesl i kotník v sádře a nataženou šlachu. Stalo se tak během natáčení scény, ve které polobůh a zároveň hlavní postava z románů spisovatele Merlena, Bob Saint-Clare, vyskočí z jedoucího vozu a odstřelovací puškou zneškodní zlosyna navlečeného do šatů nevěsty. Propočet pro bezpečný skok byl vypočítán v kilometrech, ale použitý automobil byl americké výroby. Tachometr tudíž udával rychlost v mílích. Jacqueline Bisset byla požádána, aby jela maximálně šedesátkou, leč skutečnost odpovídala zhruba stokilometrové rychlosti. Kartonové krabice, tlumící pád, tak neměly šanci pohltit hercovu váhu v dostatečné míře a naštípnutý kotník byl na světě. Proto ten zvláštní střih, díky němuž to vypadá, že Belmondo po výskoku z auta dopadá proti směru jízdy. Mezi těmito záběry je několikatýdenní prodleva.

Pohoda. Občasné pokulhávání se elegantně zapracovalo do scénáře a jelo se dál. Opravdu jelo, neboť Belmondo v Mexiku oslavil své čtyřicáté narozeniny a to znamenalo pohromu pro další hotel. Tentokrát vybavení z několika pokojů skončilo v bazénu, včetně maskéra, který neuměl plavat. Ještě stále podnapilý Belmondo se ráno dovrávoral za majitelkou hotelu, hluboce se omluvil a jal se vypsat tučný šek. Majitelka místo toho herce zaskočila otázkou: „Bavil jste se dobře pane Belmondo?“ Překvapený herec odvětil: „Jako blázen vážená paní, jako blázen.“ Majitelka se usmála a řekla: „V tom případě mi nic nedlužíte.“ I takové gesta šlechetnosti jsou na tomto světě možná. Veškerá bolest a blázniviny za to však stály. „Muž z Acapulca“ totiž patří do zlatého fondu světové kinematografie.

Na vrcholu sil

Celé sedmdesátky jel Bébel na půl plynu a vybíral si role v divácky nenáročných, avšak vděčných žánrech. Komedie a především kriminálky, v nichž ztvárňoval tvrdé, samotářské poldy, kteří pro ránu nejdou daleko. „Intelektuálové se také potřebují bavit,“ říkával herec s ledabylým úsměvem na rtech. I přes zvolnění tempa si Belmondo udržoval fantastickou fyzickou fazónu. Ideálním příkladem jeho schopností budiž přímočarý „Strach nad městem“ (1975) režiséra Henri Verneuila. Film natočený takřka na zakázku, kde Belmondo pátrá po sadistickém vrahovi mladých žen. Amerikou tou dobou cloumal neohrožený Steve McQueen. A protože si pan „king of cool“ rovněž mnoho akčních scén natáčel sám, potřebovali Francouzi náležitě odpovědět. „Strach nad městem“ měl Belmondovi potvrdit statut akční hvězdy a předvést ho ve vrcholné formě. O akční pasáže a úžasné kaskadérské kreace tedy není ve filmu rozhodně nouze. Patrně nejpamátnější sekvencí je běžecká honička na střechách budov, a právě ta stála Belmonda málem život. Celá scéna byla rozložena do několika částí a jednotlivé úseky snímalo vždy několik kamer naráz. Díky tomu můžeme vidět neplánované prasknutí okapu, po němž Belmondo ručkuje, jeho občasnou ztrátu balance při přecházení železné lávky nebo sklouznutí ze šikmé střechy, kdy se herec v poslední chvíli zachytí botami o okap. Celá tato pasáž se dodnes pouští studentům kaskadérských akademií jako ukázka dokonalého řemesla a perfektního zvládnutí krizových situací.

Následovaly filmy jako „Lovec hlav“ (1976), nezapomenutelná komedie „Zvíře“ (1977) či akční pohoda „Policajt nebo rošťák“ (1979). Všechny se těšily velké divácké odezvě a velkoryse plnily kasy kinosálů. Bébel ve své rodné zemi ještě stoupl na ceně, když vyšlo najevo jeho odmítnutí několika zahraničních produkcí. Nechtěl ze sebe dělat něco, čím není, a odmítal poslouchat rozkazy mocipánů z Hollywoodu. Zkrátka srdcař. Kritika z úst sice vypouštěla čím dál jedovatější sliny a poukazovala na dvě herecké polohy, které herec ve svých posledních filmech cyklicky střídá, ale Belmondo si tím hlavu příliš nelámal. Důležitá pro něj byla trvalá věrnost fanoušků, a těch měl milióny po celé Evropě. Na prahu osmé dekády stál téměř padesátiletý herec s hlavou vztyčenou a pln odhodlání, předvést ještě minimálně jeden nezapomenutelný výkon.

Božský Bébel a božský Ennio

Seděl v pohodlném křesle, studoval scénář a na konferenčním stolku stála čerstvá káva. Poblíž hrálo tiše rádio umocňující svými tóny příjemnou atmosféru domácího prostředí. Ten náhlý a nečekaný příval tklivých not ho zasáhl jako zbloudilý šíp. Odložil scénář, na jehož deskách se vyjímal nápis „Le Professionnel“, pomalu vstal, přistoupil k rádiu a zesílil zvuk. Křehká struktura a naléhavý žal skladby „Chi Mai“ přinesl skelný lesk do jeho očí. Za posmutnělou kompozicí stál italský skladatel Ennio Morricone a Jean-Paul Belmondo se právě rozhodl, že se tento člověk stane pevnou součástí nově vznikajícího filmu.

Za filmem „Profesionál“ (1981) stál francouzský režisér Georges Lautner, se kterým již Belmondo spolupracoval, a jak čas ukázal, spojil s ním ještě několikrát síly i v čase budoucím. Prosadit u režiséra italského skladatele nebyl žádný problém, ostatně Morricone odvedl skvělou práci už v minulosti na zmiňovaném filmu „Strach nad městem“. Skladba „Chi Mai“ pocházela z roku 1971 a skladatel ji pro potřeby filmu znovu nahrál a mírně upravil aranže. Po uvedení „Profesionála“ do kin se z ní stala komerčně nejúspěšnější kompozice, jakou kdy Morricone napsal.

Málokdo ví, že za genezí scénáře stál oceňovaný román z roku 1976 „Smrt zvířete s tenkou pletí“ od britského spisovatele Patricka Alexandera. Film samotný nám představuje tajného agenta Josselina Beaumonta. Muže bez minulosti, jehož ideály zazdí francouzská tajná služba, když mu vypočítavě vrazí dýku do zad. Beaumount má za úkol zneškodnit obávaného afrického diktátora Njalu. Politická situace se během operace drasticky změní a smrt diktátora náhle není na pořadu dne. Beaumount je tak vlastními lidmi oklamán, obviněn z plánovaného atentátu a předhozen africké spravedlnosti. Zrazený agent má ale tuhý kořínek a po mnoha letech věznění se vrací do své země. Pomsta bude zatraceně sladká.

„Profesionál“ je jednou z posledních ukázek ze staré francouzské kriminální školy. Chladný, zasmušilý, drsný. Belmondův Josselin Beaumont je takovým duchovním otcem Jasona Bourna, který si ve výborném podání Matta Damona rovněž vyřizuje účty s vládou. Film vznikal kompletně ve Francii a to včetně pasáží odehrávajících se naoko v Africe. Belmondovi je zde výborným a rovnocenným soupeřem herec Robert Hossein jako chladnokrevně uvažující komisař Rosen. Svou formou snímek připomíná western zasazený do městského prostředí. Jsou tu jasně oddělené strany dobra a zla, osudovost, rychlá auta suplují koně a dokonce dojde i na klasický střelecký duel muže proti muži. Nevyhnutelný závěr filmu jakoby současně předznamenával blížící se soumrak drsných hrdinů, které Belmondo tak rád a přesvědčivě ztvárňoval. Tedy pro USA to přirovnání zase tak neplatí, neboť tamější distribuce si vynutila natočení šťastnějšího konce. „Profesionál“ je čistou esencí poctivé špionážní podívané. Předkládá nám prostředí, v němž muži drží své slovo a jdou si odhodlaně za svým. A ano, Ennio Morricone svým hudebním vkladem pozvedá snímek do nebeských výšin.

Nic netrvá věčně

Roky neúprosným cvalem letěly kupředu a Bébel ze sebe ždímal jednu roli za druhou. První pětiletka osmdesátých let byla opravdu více než naditá. Jen považte. Válečná komedie „Eso es“ (1982), solidní kriminálka „Dobrodruh“ (1983) nebo hravá blbůstka „Veselé Velikonoce“ (1984) s osvědčeným Georgesem Lautnerem zpět u kormidla. Pomyslným varovným ukazovákem se stala komedie „Bezva finta“ (1985). Dvaapadesátiletý herec se během natáčení hned dvakrát zranil. V prvním případě to odnesla hlava, výsledkem čehož bylo několik stehů. Horší byl druhý incident. Nepovedený kaskadérský kousek s autem. Tvrdý pád odnesla především páteř. Herec v bolestech natáčení dokončil, ovšem následná rekonvalescence poraněných zad zabrala více než půl roku. Belmondo pověsil kaskadérství definitivně na hřebík.

Poslední úlitbou fanouškům a rozlučkou s rolemi drsných chlápků byl snímek „Samotář“ (1987), který bohužel komerčně propadl. O dost větší radost přinesl herci hned rok následující. V kritikou oceňovaném dramatu „Cesta zhýčkaného dítěte“ ztvárnil stárnoucího a životem znaveného muže, který opustil vše, na čem mu záleželo. Nádherný, na nostalgické plachetnici plující snímek a jeden z nejlepších výkonů, jaký kdy Jean-Paul Belmondo předvedl. Roku 1989 byl za svou hereckou kreaci odměněn prestižním oceněním César. Slavnostního ceremoniálu se ovšem nezúčastnil, neboť autor sošky César Baldaccini byl v minulosti tvrdým kritikem sochařských prací hercova otce, sochaře Paula Belmonda. Byla to jen nepatrná kaňka v jinak bezvadném roce. Belmondo se navíc nechal zlákat nabídkou a vrátil se k divadlu. Zde se setkal se starými kolegy z počátků své kariéry a na divadelních prknech slavil v následujících letech jeden úspěch za druhým.

Na konci cesty

A dál? Já myslím, že nemá smysl pokračovat. Měl bych tu snad rozebírat tragickou smrt nejstarší dcery, ze které se Belmondo nikdy nevzpamatoval? Nebo jeho smutné rozvody, infarkt a mrtvici? Ne, to si tahle legenda nezaslouží. Opustíme ho v bodě, kdy byl šťastný a mohl se věnovat tomu, co ho bavilo a naplňovalo. Spokojen a obklopen milující rodinou, milující Francií. Neznám nikoho, kdo by Belmondem pohrdal, nebo neznal alespoň jeden jeho film. Vybrat si může skutečně každý, protože herecká flexibilita a pestrost žánrů, do nichž vkládal své úsilí, nabízí šťavnatý zdroj nepřeberných možností. Odešel velký muž, komediant, nedostižný borec a milovník života. My všichni máme navíc to nevýslovné štěstí, že si ho můžeme kdykoliv připomenout a nechat se unášet jeho nakažlivým optimismem. Au revoir, ty rošťáku!

(Jean-Paul Belmondo, 9. 4. 1933 – 6. 9. 2021)

25.09.2021	Diskuse (7)	J.Rose DeathVale@seznam.cz