JERRY CANTRELL - Brighten

70%

Lidé se mění, a tak i současný Jerry Cantrell už dávno není tím rozervaným třicátníkem, který před devatenácti lety nahrával temné a hutné dvojalbum „Degradation Trip“. Přímý účastník divoké grungeové horečky dozrál ve zkušeného a zodpovědného muže, který se raději drží své kytary a všemožné návykové látky už mu nic neříkají. Není divu, že také Jerrym iniciované znovuzrození kdysi rebelských ALICE IN CHAINS přineslo dospělejší a méně těkavou hudební substanci, než jakou se kapela proslavila v minulosti. Zatímco tento přerod otevírající nové obzory amerického tvrdého rocku jsem jednoznačně přivítal, Cantrellova nová sólová placka se mi kouše hůř.

Novinka „Brighten“ je prezentovaná jako deska složená a nahraná pro radost, kdy se autor nenechal nikým a ničím omezovat. Přesto se skladatelský rukopis nijak extrémně nemění, nejpatrnější změnou je asi větší příklon k americkému písničkářství, přirozeně na úkor rockové výrazové naléhavosti. Pořád tu máme zvonivé akustické vybrnkávačky, táhlá sóla a charakteristický vrstvený vokál, ovšem oproti dřívější tenzní rozháranosti je vše vyrovnané a klidnější. Zatímco jindy Cantrell umě využívá vlivu tradičních stylů jako folk, blues nebo psychedelický rock, na současném „Brighten“ je to v největší míře country. Nebo ještě lépe celým názvem country & western. Ona westernová složka se projevuje v sugestivní filmovosti, zhudebněné příběhy evokují širokoúhlé projekce o věčném hledání v prachu rozpálených cest na hřbetě věrného koně. Na mnoha místech se zablyští odlesk kompoziční erudice Sergia Leoneho, nejvíc asi v úvodní písni „Atone“, která by mohla doprovázet nejeden klasický spaghetti western. Bohužel stejně jako mnoho snímků, kde se to hemží Colty a Stetsony, je i album „Brighten“ poněkud vláčné a roztahané.

Ačkoliv muzikantskou posilu na rytmiku, pomocné vokály a ostatní nástroje tvoří parta fundovaných kolegů jako basák Duff McKagan nebo zkušený session bicmen Abe Laboriel Jr., je většina hudebních prostředků jen doprovodná a pouze vytváří stabilní pozadí pro mistrovu kytaru a zpěv. To platí i o působení Grega Puciata (THE DILLINGER ESCAPE PLAN, KILLER BE KILLED), který aspoň prozatím opustil svůj zemitý řev a spokojil se s uhlazenou rolí druhého hlasu v refrénech a sborech. Ze všeho doposud řečeného je už asi patrné, že aktuální deska Jerryho Cantrella je vším možným, jen ne energickou rockovou peckou. Právě naopak. „Brighten“ je rozvážné a umírněné dílo, které jen stěží vyvolá nějakou zásadnější emoční reakci. Rytmus se stejně jako příznačný jezdec na koni houpe stále ve stejných intervalech a jen výjimečně se přesvědčí ke změně směru nebo dokonce k opatrnému klusu. Písně jako „Prism Of Doubt“ nebo „Black Hearts And Evil Done“ jsou dokonce tak unavené country-rockové cajdáky, že si je dovedu představit na typické redneck zábavě po sklizni. Kňouravý zvuk pedálové steel kytary vidlácký pocit umocňuje a změnu nepřináší ani lacině znějící samply a sbory.

Samozřejmě ne všechny části jsou takto nápadně unylé. Vydařená singlovka „Atone“ s desperátskou jižanskou kytarou má autentickou rezavou a starosvětskou atmosféru, která se umí zažrat pod větrem ošlehanou kůži. Mazaně jí střídá titulní song „Brighten“ s opačnou polaritou a „sunshine“ feelingem navozující bezstarostnost letních dní. Náladová „Píseň Sirény“ (Siren Song) má konečně o něco intimnější a věrohodnější ráz a vévodí jí skvělý Cantrellův zpěv rezonující v rockově košatějším refrénu. Nejblíže starší tvorbě pak stojí záležitost téměř sedmdesátkového ražení „Had To Know“, kde burácí toužebně očekávané kytarové riffy v klasické souhře s Hammondovými varhany. Škoda, že takovým výrazivem Cantrell jinde spíš šetří a skladby staví víc na písničkovosti a zpěvnosti než na rockovém jiskření. Album končí možná překvapivou předělávkou z pera Eltona Johna s názvem „Goodbye“, která je dle očekávání syrovější, a kapku víc macho oproti distingovanému originálu.

Věřím tomu, že skládání i nahrávání „Brighten“ si Jerry Cantrell užíval s potěšením a ve velké pohodě. Deska je to ryze autorská a skladatelsky upřímná, jen mi přijde zbytečně moc vyklidněná a umírněná. Postrádám v ní energii, touhy a emoce. Třeba i ty temné. Jednotlivé hudební segmenty samy o sobě celkem fungují, ale v uceleném bloku nahrávky nepřichází žádný zásadní vývoj, co by nutil zbystřit pozornost. Cantrell se albem přibližuje sice kvalitně zahranému, ale přesto amorfnímu střednímu proudu, který nejspíš potěší celou rodinu při nedělním výletu, ale jinak postrádá významnější umělecký potenciál. Chápu, že s životem nejde věčně jen bojovat, ale Jerry si nějak předčasně natáhl na nohy bačkory a grungeovou flanelku nechal zmizet pod kalhotami s proklatě vysokým pasem.

16.11.2021	Diskuse (10)	Hivris riha.kamil@gmail.com