JERRY CANTRELL - I Want Blood

80%

Kytarista, který je z dlouhodobého pohledu považován za jednoho z posledních rytířů grunge, určitě nenadělá sólovou dráhou svému odkazu ostudu. Zvlášť pak ne v případě této novinky. „I Want Blood“ je albem, které vlastní řadu perliček a kladných vlastností, s jakými v rámci svého projevu Jerry Cantrell vždy zacházel. Moderně ozvučený hard rock vycházející z devadesátek sebou nese obstojnou dávku nápadů a skladby ctí odkaz neprvoplánového a procítěného pojetí této hudby. 

Zvukově Jerry tentokrát zůstal vcelku blízko soundu svých ALICE IN CHAINS, a tak sada devíti skladeb má prostě to správné kytarové a vokální koření, o jakém mohou v jiných případech všichni ti příznivci éry Seattlu jenom snít. Cantrell však není zahleděn do minulosti, na to je až příliš talentovaným hudebníkem. S novinkou navíc dokazuje, že je i velmi obstojným zpěvákem. Svým tónem hlasu se blížícím legendárnímu hlasu rozervance Laynea Staleyho, se kterým se i v řadách ALICE IN CHAINS o vokální party kdysi dělil. Tuhle přednost právě v letošní sbírce zužitkovává ve prospěch nového materiálu, neboť mám pocit, že na žádné z jeho předchozích sólovek nebyly vokální linky tak výrazné. 

Dostáváme tak od něho sbírku, kde není moc jalových míst a vaty. Naopak, tento výživný a plnokrevný hard rock s dozvuky grunge se jeví mimořádně kompaktně. K čemuž rovněž přispívá nejen dobré rozpoložení samotného Cantrella, ale také zkušení muzikantští borci, kteří se s ním na tvorbě desky podíleli. Těch hostů nakonec bylo přizváno víc, ale nejznámější jména zní Duff McKagan, který zde opatřil baskytarové party u několika skladeb, dále pak osvědčená rytmická dvojka Rob Trujillo / Mike Bordin, přičemž právě Bordin má ten správný cit pro docílení horoucích groovů. No a v neposlední řadě také Greg Puciato, který se na Cantrellově novince podílel nazpíváním některých podpůrných vokálů. Desku vznikající v Los Angeles nakonec produkoval zkušený Joe Baressi, tedy průvodce řady velkých jmen alternativní, stoner-rockové či americké metalové scény. Tahle kolekce dokazuje, že to byla rovněž dobrá volba.

Když budeme sledovat instrumentaci, tak pod ležérně vedeným Cantrellovým zpěvem, v rámci úvodní písně „Villified“, to doslova přetéká aktivitou. Pevné rytmy, cupitavá kytarová rytmika, štědrá nabídka vyhrávek a doplňkových zvuků. Hypnotizující skladba má všechny přednosti tvorby Jerryho Cantrella, včetně nepoklidných ALICE IN CHAINS. Jerry snad nemohl na úvod nabídnout lepší položku pro připomenutí odkazu parťáka Layneho. Druhá „Off the Rails“ si vede rovněž přesvědčivě a staví hrdě svou bolestnou podstatu na odiv. Při podobné kvalitě songwritingu mne napadá, že prakticky nezaznamenávám žádný rozdíl mezi aktuální Cantrellovou sólovou dráhou a tvorbou těch novějších ALICE IN CHAINS. 

Nejchytlavější skladbou je samozřejmě dojemná „Afterglow“, parádně hypnotizující pomaláč jak ze zlatého věku grunge. Cantrell v ní působí sice o něco uhlazeněji, než tomu bylo kdysi za časů nejslavnějších počinů ALICE IN CHAINS, ale i tak podobným písním neschází jádro, hloubka a uvěřitelnost. „Afterglow“ považuji za překrásnou ukázku typické práce Jerryho Cantrella v tom nejlepším možném. Song vlastní nejen silnou nosnou melodii, ale také spoustu pozoruhodných kytarových vyhrávek. Titulka „I Want Blood“ je svižnější rockec vedený spíše ve stylu VELVET REVOLVER, takže se z rázu pošmourné nahrávky trochu vyjímá. Po pravdě, „grungeový pláč“ v něm prakticky není slyšet. Skladba „Echoes Of Laughter“ působí jako jádro a srdce celého alba, znovu není možné si při jejím poslechu nevzpomenout na ALICE IN CHAINS. Song však působí velmi vrstevnatě, obsahuje celou škálu kytarových zvuků a je bohatý i na podpůrné vokální aranže, včetně účasti Greqa Pusciata. Jestli si někde připomenu, že Jerry Cantrell je skutečnou rockovou legendou, pak je to právě zde. Ani zádumčivá „Throw Me A Line“ nevyznívá vůbec špatně a je stvrzením jistoty onoho uvědomění, že vlastně poslouchám tu nejkompaktnější a skladatelsky nejsilnější Cantrellovu sólovku.

Poslední třetina alba je zřejmě nejslabší, ale také se v ní najde perla, konkrétně skladba „Held Your Tongue“, během poslechu jejíž znělých vokálů mne napadá možné telepatické propojení na trase ALICE IN CHAINS - DEPECHE MODE. Gahanova drogová eskapáda v první polovině devadesátých let a možná blízkost obou charismatických formací, které vždy stály uprostřed svého vlastního světa a budovaly pouze svůj vlastní umělecký jazyk, to jsou témata, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že mne vyvstanou na mysli. Vážně, během této písně jsem přemýšlel nad tím, jak Staley potažmo Cantrell mohli mít, při troše fantazie, vokálně a náladou své tehdejší hudby blízko právě k Daveu Gahanovi. Poslech předposledního songu alba se tak pro mne stal hlubokým zážitkem. Celkově je „I Want Blood“ silnou deskou, dalo by se říci jednou z nejlepších za rok 2024.

05.11.2024	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz