JETHRO TULL - Curious Ruminant

60%

Ian Anderson je v posledních letech k nezastavení. Prakticky neustále na cestách nebo ve studiu. Když na nás nepomrkává z koncertního pódia, tak zrovna vydává novou desku. Během čtyř let se tak teď děje už potřetí. Nevídané… Oficiálně tahle vlna vzepětí přinesla první nahrávky kapely od začátku milénia, na druhou stranu jsme tu během té doby měli i čtyři kusy, které vydal Anderson pod svým vlastním jménem. A se vší úctou k Martinu Barremu a dalším bývalým i současným členům kapely, JETHRO TULL vždy byli hlavně o principálovi, což dnes platí dvojnásob.

Současnou tvář skupiny vedle Andersona každopádně tvoří od roku 2017 klávesista a akordeonista John O´Hara, bubeník Scott Hammond a basák David Goodler, který byl v kapele už v letech 2007 až 2011. Loňským přírůstkem je pak kvalitní kytarista Jack Clark. Na desce dál hostuje u kláves bývalý člen Andrew Giddings a na bicí Andersonův syn James Duncan. Hezké by bylo, kdyby se tu po letech mihnul i Martin Barre, ale tam to ještě podle všeho vztahově dost skřípe. Snad příště…

Ať tak, nebo tak, je současná Andersonova frenetická aktivita srovnatelná prakticky jen s vrcholným obdobím Tuláků v sedmdesátých letech, kdy desky pršely jedna za druhou. Minimálně kvantitou. Kvalitou už tolik ne, i když novinka není vůbec dílko špatné. Dva singly, které desce předcházely, namlsaly hodně. Nejdřív hloubavá titulní skladba s rovným placatým rytmem a výrazným flétnovým motivem ve sloce, doprovázeným jednoduchou mluvenou Andersonovou melodií, která je místo refrénu protkávána dalším krásným vzletným flétnovým motivem. Ten se pak napodruhé rozvinul v nádherné kytarové sólo, kde nováček Clark ukázal svůj cit pro neokázalou a jemnou prstokladovou práci. Podbarveno akustickou kytarou a pianem to bylo velmi působivé. Clark má krásný tón a cit pro hru a klidně bych mu příště trochu více rozvázal ruce.

Druhý singl z novinky je stejně kvalitní, i když trochu jiného „tipu“ 😊. Pod názvem „Tipu House“ jde o krátkou věc pěkně od podlahy založenou na rychlém útoku Andersonovy flétny v drsném hávu, která je opentlená něžnějšími zásahy akustické kytary a akordeonu. I tahle skladba nemá klasický refrén, jen opakovaný most, ale posluchač si to ani neuvědomí, protože tu není potřeba. Nevadí zde ani Andersonův zpěv, který se – stejně jako na předchozích dvou deskách – pohybuje ve velmi omezeném registru. Hlas starého pána už moc nezvládá, což je patrné hlavně naživo, kdy to prostě v řadě pasáží není dobré. Na desce se to snese, i když to v některých písních zní spíš jako předčítání poezie doprovázené hudbou. Výhodou je, že vokál nebyl v JETHRO TULL oproti jiným kapelám nikdy tak dominantní, důležitá byla souhra zpěvu, flétny, kytar, kláves a dalších. Jakýkoliv nástroj si mohl kdykoliv vzít sólo a melodicky nést skladbu kupředu. S tím, jak Andersonův hlas upadá, tak jen mistr více a více spoléhá na ostatní instrumenty, kterým přenechává sólo.

K výraznějším skladbám desky patří i úvodní „Puppet and the Puppet Master“, která je jakýmsi autobiografickým přiznáním, že přestože v roli slavného muzikanta ovládáte publikum, jste jím fakticky zároveň kontrolováni sami. Svižná skladba s bohatou instrumentací, kde nás vedle flétny oblaží i akordeon a také kytarové a dokonce i hammondové sólo. Principál dodal po letech opravdový epický kus v podobě téměř sedmnáctiminutové „Drink From the Same Well“, která je nejdelší skladbou kapely od „Baker Street Muse" z desky „Minstrel in the Gallery“ (1975). Po „Passion Play“ a „Thick As a Brick“ je to dokonce vůbec třetí nejdelší kompozice, kterou kdy JETHRO TULL nahráli. Její základ vznikl v roce 2007 jako demo pro turné s indickým flétnistou Hariprasadem Chaurasiou, ale naživo ji tenkrát nikdy nehráli. Upřímně tím tahle skladba i trochu trpí. Přestože obsahuje docela dost nápadů a zapamatovatelných pasáží, tak to celkově spíš zní jako skrumáž několika různých věcí poslepovaných do sebe. Odrazovým můstkem je klidný a výrazný dvouminutový flétnový začátek, načež se ukáže i kapela, která ale po dalších šest minut hraje pouze druhé housle flétnové ambientní hudbě, aby se následně konečně zjevila ústřední zpívaná písnička. Jasně, i třeba „Thick as a Brick“ je taková dlouhá koláž, ale tady by tomu skutečně ještě slušela nějaká dramaturgická práce. Nápady tu jsou a dobře se to poslouchá, ale pořád to zní spíš jako trochu více rozpracované demo.

K tomu zajímavějšímu z nahrávky patří ještě hbitější „Stygian Hand“ s dalším rychlým flétnovým motivem zdvojeným akustickou kytarou. Ve zbylých čtyřech většinou pomalejších skladbách je ale výraznějších hudebních nápadů méně a Andersonův monotónní zpěv tomu také nepomáhá. Jsou to věci, kterými trpí i některé kusy na předchozích dvou deskách. Možná by nebyl na škodu, kdyby Anderson trochu zvolnil, nechrlil jednu desku za druhou a načrtnuté nápady více dopracoval. Na druhou stranu má zjevně pocit, že toho potřebuje v sedmasedmdesáti ještě hodně stihnout (a tenhle elán mu i jako výrazně mladší jedinec opravdu závidím!). „Curious Ruminant“ znamená v překledu „Zvědavý hloubavec“ a v tomhle smyslu je to autobiografická deska. Anderson říká, že je stále zvědavý a že se snaží každý den o světě něco nového dozvědět. Můžeme být rádi, že to dělá nejen kvůli sobě, ale chce nám ostatním něco ze svého bádání i na sklonku osmdesátky předat.

14.03.2025	Diskuse (1)	Gazďa