JETHRO TULL - The Zealot Gene

70%

Dlouho předlouho dřímal spravedlivým spánkem starý tullovský duch, než ho Ian Anderson opět probudil k životu. Co k tomu skotského minstrela vedlo, se můžeme jen dohadovat, protože po mnoho let si vystačil s vlastní sólovou tvorbou. Nejpikantnější na celé věci je skutečnost, že nynější sestavu skupiny tvoří právě ti muzikanti, kteří pomáhali na svět deskám vydaným pod civilním Andersonovým jménem. Poprvé od roku 1968 tak postrádáme kytarové tóny Martina Barreho, jenž byl fakticky jediným vytrvalým Ianovým souputníkem v jinak proměnné množině jmen a osobností pojících se s historií folk rockové legendy. Definitivně tím pro dnešní dny platí vzorec, že Ian Anderson rovná se JETHRO TULL. Jestli tahle strohá logika vládne i v múzickém umění se můžeme přesvědčit na novince „The Zealot Gene“.

Album s úctyhodným pořadovým číslem dvaadvacet se přidržuje konzervativní jistoty vycházející z přístupnějších kapelních nahrávek z osmdesátých let. Kdo očekával pokusy o přiblížení se modernímu soundu nebo třeba prohloubení spolupráce se Stevenem Wilsonem, který měl na starosti povedené remixy několika klasických děl skupiny, ten se musí poohlédnout jinde. „The Zealot Gene“ je vůči soudobým hudebním trendům zcela imunní, dokonce zní možná až moc starosvětsky. Z původního tullovského elánu ovšem zůstal pouze zlomek a muzika působí příliš subtilně. Prog rockové struktury skladeb jsou opatrnější a jdou posluchači více naproti. Nad překvapivými zvraty vítězí prostá dramaturgie rytmických a zpěvných příběhů, které jsou sympaticky vzdálené nostalgickému bilancování. Písně si totiž v jádru stále uchovávají poťouchlou jiskru, tolik vlastní mistru Ianovi a jeho flétně. Že také na aktuální desce dostává signifikantní dechový nástroj mohutný prostor asi netřeba dodávat. Flétna se pohybuje ve svrchovaném vesmíru, melodie a trylky dovádí a čarují, když rozehrávají mnohotvárné zvukové imaginace.

Jakkoli u flétny Anderson dechem nešetří, u zpěvu si je vědomý svého věku a jeho baryton se obezřetně a bez kolísání pohybuje na úžeji ohraničeném výrazovém území. To je handicap, se kterým se dalo dopředu počítat, přesto v některých částech živelnější projev citelně chybí. Hlasu se přizpůsobují střízlivé aranže hojně využívající akustické nástroje jako tamburína, klavír, mandolína nebo foukací harmonika. Na druhou stranu zejména v první polovině alba dostávají až neočekávaně velký prostor klávesy, upozaďující rockovou kytaru. Ta je vůbec oproti španělské sestřičce trochu ušlápnutá, což je další důvod proč „The Zealot Gene“ schází ten správný hard rockový drive a entuziasmus. Občas je produkce skutečně až moc laskavá a pohádková a může přes všechen respekt svádět k myšlenkám na dětinskost stáří. Obecně celková neprůraznost je zřejmě největší problém zatím poslední desky s hlavičkou JETHRO TULL. Namísto řízného Alu se servíruje pivo bez alkoholu a pokuřovat se nesmí ani v předzahrádce.

Ve svém průběhu se „Zealot Gene“ navíc postupně ještě víc vyklidňuje a přiklání se k čistému ostrovnímu folku inspirovaného tamní lidovou tvořivostí. Tuto vrstvu nejvíce reprezentuje po sobě jdoucí akustický trojlístek „Where Did Saturday Go?“, „Three Loves, Three" a „In Brief Visitation", který je poněkud nesmyslně zasazený do jednoho bloku téměř na úplný závěr alba. Textová náplň nejen zmíněného tria se povětšině přidržuje biblických příběhů a alegorií, ovšem s individuálním vhledem a mimo dosah jakýchkoliv evangelizačních snah. Lyrická stránka je důležitou přidanou hodnotou, doporučuji k prostudování hlavně titulní píseň „The Zealot Gene“, která v pochodovém rytmu pouličních skotských slavností důmyslně tepe do extrémních názorů různých stran a volá po používání zdravého rozumu. Jiné verše nejsou na první dojem tak snadno srozumitelné, k pochopení je potřeba dostudovat různé informace a reálie, ale v souladu s muzikální složkou pak dopřejí intenzivnější zážitek.

Tucet autorských položek tedy trpí na potlačený rockový důraz, ale stále má svou váhu a uměleckou osobitost. Andersonův rukopis je rozpoznatelný v každé notě a nápěvu, z nichž stále dýchá odlesk dřívějších velikánů světové hudby. Vrcholná kompoziční zručnost se geniálně projevuje v třetí písni „Mine Is The Mountain“, kterou uvozuje cohenovská zpověď za doprovodu klavíru, aby se následně celá skladba rozvinula a rozeběhla jako smetanovská Vltava s podmaňující hrou flétny. Podobně silný motiv se už na albu neopakuje, což ale neznamená, že by deska nudila průměrností a nedostatkem nápadů. Různorodost zajišťují bryskní muzikálové, místy až jazzové prvky, lehce stravitelné progresivní postupy a v neposlední řadě i střízlivá délka songů. Přesto si myslím, že by bylo pro nahrávku „Zealot Gene“ přívětivější, kdyby vyšla opět jako kapelníkova sólovka. Hudební energie novinky je postavená na odlišné podstatě, než byly vybudovány pilíře skupiny JETHRO TULL. Současná andersonovská verze postrádá velkolepost a sebevědomou razanci staršího jmenovce a nahrazuje jí pokojnou atmosférou a gentlemanskou uhlazeností. Něco mi říká, že měl Anderson ducha JETHRO TULL nechat dál pokojně spát.

23.02.2022	Diskuse (8)	Hivris riha.kamil@gmail.com