JOE BONAMASSA - Blues Of Desperation

100%

Joe Bonamassa je pro mnohé rockery značně kontroverzní osobou. Starší ročníky poslouchající blues a blues-rock (teď samozřejmě nemám na mysli ten prastarý, černošský z delty) jej příliš neberou, pro jeho někdy až komerční aktivity spojené s vydáváním desek a „kolaborací“ s různými popovými umělci dneška. Jiným zase vadí přílišná hard-rocková tvrdost a syrovost projevu, kterou dává ve funkčnost i prostřednictvím společného projektu s Glennem Hughesem, Derekem Sherinianem a Jasonem Bonhamem v hvězdných BLACK COUNTRY COMMUNION. Pro odchovance hudby TEN YEARS AFTER a Garyho Moorea je málo původní a veskrze bluesový, na posluchače nabité zemitým rockem zase působí opačným vlivem, v němž je bluesové složky až zbytečně moc. Já osobně se nalézám někde uprostřed tohoto bluesového mlýnku na maso a s tvorbou Joe Bonamassy nemám absolutně žádný problém. Dokonce se odvážím tvrdit, že to byl kdysi dávno právě on, kdo mě k podobné muzice přivedl a díky němuž jsem některé bluesové prapředky měl možnost snáze objevit.

Pokud bych měl v jednom krátkém odstavci malinko shrnout jeho diskografii, budu se muset pohybovat mezi oběma konci polarity bodovací stupnice. Jeho první desky nejsou věru nikterak oslnivé. A to i přesto, že prvních deset nahrávek jeho portfolia čítá převážně věci převzaté. Teprve od desky „Had To Cry Today“ člověk vycítí určitý potenciál v osobě kytaristy do té doby dřímající. Jeho tvorba doznává konkrétnějších vizí, výběr cover verzí začíná být přesvědčivější a celková interpretace a osobní vklad nesou známky invenčnějšího rozvoje vlastního charakteru. Potenciál kulminuje prostřednictvím do té doby nejbarevnější kolekce „Black Rock“ a značný úspěch slaví ohromně variabilní deska „Dust Bowl“. Od té doby bodují všechny jeho alba v žebříčcích napříč několika státy Evropy, o Americe nemluvě. Postupem času se jeho kompoziční talent natolik vytříbil a vnitřně vyrovnal, že prostřednictvím alba „Different Shades of Blue“ začíná Joe pracovat pouze s vlastním materiálem.

Nahrávku z roku 2016 pojmenovanou „Blues Of Desperation“ osobně považuji za jeho vůbec nepovedenější a to tvrdím navzdory tomu, že z jeho početného katalogu je opravdu z čeho vybírat. Spolu s dlouholetými spolupracovníky, kdy z dlouhého výčtu jmen vyzvedněme alespoň ostříleného producenta Kevina Shirleyho, mistra čtyř strun - baskytaristu Michaela Rhodese, nebo k blues výrazně inklinujícího bubeníka Antona Figa, vytvořil Joe jedenáctipísňovou, velice plastickou a dynamicky fungující kolekci. Každá skladba samostatně je velmi silnou položkou a ve vzájemné kooperaci tvoří neuvěřitelně jednolitý celek.

První položkou je šťavnatá rocková ozdoba „This Train“, kterou její interpret pojal v muzikálním, přesto spíše drsně dunivém duchu. Ještě tvrdší a značně zemitá je dvojka „Mountain Climbing“, kterou poponáší pulzující basová figura a výsostně žulový riff. Výrazný refrén je podporován trojicí osazenstva patřícímu k něžnému pohlaví. Nejpoetičtější písní je emotivní klenot „Drive“ – vystavěný na naprosto kouzelné kytarové lince, a velice dojemném Bonamassově vokálu. Funkční je též souhra dvou bubeníků a znovu účinkující dámské vokální trio. Odzbrojující nádhera. Ve čtvrté „No Good Place For The Lonely“ spolu vzájemně drží syrové blues naroubované na bytelně hard-rockový korpus. Naopak věc titulní platí za nejmodernější a nesmírně osvěžující položkou na albu. Nekonvenční stavba, okolní ruchy a charismatický vokál napomáhají vyčarovat naprosto parádní kus. Naopak jižansky vonící klasikou v tom nejlepším slova smyslu, se zdá být šestá „The Valley Runs Low“. Blues staré školy plně rezonuje prostřednictvím „You Left Me Nothin’ But The Bill And The Blues“.

Bezkonkurenční riff otevírá další parádní pecku nazvanou „Distant Lonesome Train“. Důležitou funkci tu plní atmosférický hammond, úderně cválající rytmika a vzpurné Bonamassovy kytarové riffy. Energická věc, která vás strhne svým nábojem a entusiasmem. Do delty Mississippi nás vrací houpavá „How Deep This River Runs“. Naopak rhythm and bluesový charakter písně „Livin Easy“, vychází ze zakouřeného baru postaveného v některé ze zapadlých vísek na americkém jihozápadě. Ze smogového ovzduší se vynořuje swingující klavír a rázně pobrukující saxofon z úst v přítmí stojícího černého hromotluka. Čas se rázem zastavil a nechává diváka hluboce nasávat atmosféru onoho podmanivého prostředí. Omamný kousek. V poslední „What I’ve Known For A Very Long Time“ si podávají ruce dlouholetá stylová tradice s moderní přítomností skrze Bonamassův příznačný talent.

Za další dva roky vydává Joe Bonamassa znovu autorskou desku tentokrát pojmenovanou „Redemption“. Opět se jedná o vysoce originální a návykový materiál. Dokonalosti „Blues Of Desperation“ se přibližuje takřka na dostřel, ale dle autora článku ji z místa nejvyššího sesadit nedokáže.

26.05.2020	Diskuse (4)	Horyna marekdt@seznam.cz