JOE BONAMASSA - Royal Tea

70%

Vlastně jsem nedávno zjistil, že je Joe Bonamassa pro mne mnohem zajímavější jako songwriter a zpěvák než coby kytarista. A tak jej vlastně ani nemám zařazeného mezi všechny ty šílené kytarové hrdiny. Zkrátka se mě líbí jeho barva hlasu a také tu a tam od něho nějaká ta písnička, ve které si právě jeho zpěv mohu vychutnat. Na to, abych jej bral jako modernizátora blues, mě přijde prostě až moc uhlazený a výrazově nevyhraněný. Otázkou však zůstává, zdali ve svém posluchačském životě na poli kytarové hudby ještě vůbec hledám v hard-rocku a blues nějaké inovátory, nebo zdali vůbec ještě nějací mohou přijít a dát o sobě vědět široké veřejnosti? Nebyli jimi totiž ani BLACK COUNTRY COMMUNION a přesto za sebou v uplynulé dekádě zanechali čtyři skvělá alba, nahrávky se silným autorským a muzikantským vkladem právě Joea Bonamassy.

Vlastně je „Royal Tea“ typicky nadýchanou a svým pojetím ne moc podpovrchovou nahrávkou úspěšného hudebníka, jenž se sice opírá o blues-rockový fundament, ale opracovává si jej po svém, tedy jej ve velké míře odlehčuje, tak aby nahrávka šla naproti i té vrstvě lidí, která bluesovým a rockovým nahrávkám zpravidla zapáleně naproti nechodí. Odstřelit tuhle hudbu coby přežitou záležitost, která ve svém špinavějším a niternějším pojetí už vlastně nikoho nezajímá, je naprostá blbost. Soudím, že vždy se našli hudebníci, kteří klasický rock dokázali v pravou chvíli obohatit. Stejně tak je nesmyslné dělat z Bonamassy jakéhosi vlažného, názorově nevyhraněného nýmanda, jenž žánr zneužil a jako jediný s ním dnes slaví úspěchy, díky své konformitě, mělkosti a otevřenosti širším posluchačským vrstvám. Netuším, zdali je Bonamassa natolik osamocený ve svém úspěšném počínání a ani mě to vlastně nezajímá, pravdou zůstává, že sice nepatří k osobitým muzikantům, ale navzdory tomu je schopen dodat materiál, na kterém si vždy několik vynikajících písní najdu. Stalo se tak i letos.

Až budete poslouchat tohle album, neřiďte se potřebou doteku se špinavým jádrem amerického tradicionalismu, tamního venkova a blues. Bonamassa je sice také blues-man, ale jeho práce nevyvěrá z prachu opuštěných benzínových stanic, tak jako tomu bylo obvykle u mnohých jiných kytaristů. Jde mu spíše o perfekci a hladkou poslouchatelnost songů, než přímo o drásavou naléhavost, což mnozí zmlsanější spotřebitelé kytarových pochutin šmahem odsoudí jako zápor. Jeho elitářsky bohorovný přístup charakterizují už orchestrální tóny dechové sekce v úvodu první písně „When One Door Opens“, kterou posléze rozhoupají táhlé kytarové party a rozmáchlá rytmika. Rázem zvuk zdrsní, ale tak nějak akorát, a procházíme Londýnem zasaženým horečkou blues-rocku. Album stylizované do časů slávy Buckinghamského paláce zpřed několika dekád sice neoslňuje osobitostí, ale lze jej nazvat výborně zhotoveným řemeslem, což dokladuje i titulní song „Royal Tea“, kde nad drásavým zvukem kytary a obligátními hammondy dominuje právě sytý hlas hlavního aktéra v doprovodu ženských doprovodných vokálů. Tahle deska prostě nemůže být zas až tak špatná, když se na ní nacházejí lahůdky typu táhlé suity „Why Does It Take So Long To Say Goodbye“, což je krásně procítěná záležitost, jenž kromě uhrančivé atmosféry konce šedesátých let nabízí i mainstreamovou chytlavost.

Z dalších písní mne zaujala hlavně dominantní „A Conversation With Alice“, kde Bonamassa propojil všechny své přednosti. Po živelném nástupu dálničních slide-kytar jde jinak o jemnou záležitost protkanou tesknými kytarovými tóny a povedenou zpěvovou linkou. Cítím potřebu líbivosti ovšem i tradiční, bluesem poznamenaný základ, zde pečlivě vycizelovaný pro širší posluchačskou obec. Song upoutá i nápadně soulovými prvky, dechy a vícehlasy, evokujícími zde americkou hudbu z konce sedmdesátých let. Svým způsobem mne otravuje ona úvodní revuální kytarová vyhrávka v následné „I Did n´t Think She Would Do It“, připomínající mne poněkud socialistické pojetí rocku. Takhle nějak si představuju zhudebnění obliby sáňkovitých jízd a juchaček od URIAH HEEP na území někdejšího Sovětského svazu v časech konce Železné opony. A co pak onen vokální part? Hledá tady opravdu někdo Eldorado? A proč mě do podvědomí pořád naskakuje Walda Matuška? Jasně, song se pak zlomí k drsnějšímu groovu a riffovému pojetí, kde zas pro změnu občas probleskne motiv nápadně mě připomínající Hendrixovu vypalovačku „Fire“, ale to je asi pouze mé stihomanství. :-)

Další klenot „Beyond The Silence“ je asi nejatmosféričtější a nejameričtější píseň z desky. Po pravdě jde o vynikající záležitost, kde vyloženě slyším i před sebou vidím ony hromy a blesky na setmělém horizontu nad opuštěnou krajinou amerického Středozápadu. Ležérní kytarové party rozehrávají zde ospalý tanec se soumrakem. Skladbu posiluje klavírní linka a vše vrcholí s povedenými Joeovými vokálními party. Přesně tohle je totiž ta poloha, která se mě u jeho zpěvu líbí. S další skladbou však principál znovu posluchače probouzí a přemisťuje kamsi jinam. Rozjuchaná „Lonely Boy“ jako by nás přivedla na parket swingových tančíren padesátých let. Ostatně takhle je to u Bonamassy se vším, neklade si bariéry, nepotřebuje se stát kořenovým zástupcem bluesového odvětví, jde mu prostě o tvorbu s určitou nesvázaností a přesahem, ovšem to snad jeho kritici i posluchači o něm již dávno vědí. Možná je to těžké vysvětlit někomu, kdo nechce u hudby relaxovat, neboť mě připadá, že Bonamassa skládá pro ty, kdo naopak s hudbou odpočívat chtějí.

15.12.2020	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz