JOE SATRIANI - Shapeshifting

90%

Jestli si můžeme v dnešním showbyznysu na někoho vsadit, pak je tím pravým a jedním z mála také kytarový čarostřelec Joe Satriani. S železnou pravidelností nás v rozmezí dvou až tří let zásobuje novou muzikou a tento stav trvá bez nějakého sebevětšího zakolísání už dobrých třicet let. Jeho renomé je stejně velké jako počty jeho žáků a následovníků. Jeho věhlas už dávno přesáhl hranice západní polokoule a předobraz moderního rockového kytaristy se nese napříč desetiletími bez výraznějšího skladatelského zaškobrtnutí.

Avšak i Satriani prodělal jedno krátké tvůrčí období, kdy se malinko poodsunul ze svého vytýčeného stylového spektra a začal narychlo koketovat s moderními trendy a elektronikou. Tento nepříliš povedený a pro mnohé (autora recenze nevyjímaje) fans jen těžko akceptovatelný konglomerát naštěstí neměl delšího trvání a Satriani se skrze ladný oblouk alba Strange Beautiful Music, celkem přesvědčivě vrátil znovu tam, kde mu to sluší nejvíce. Mezi smetánku rockové kytarové extratřídy, která nad běžný rámec one man show předváděčky a ubezpečování jak jsem dobrej, staví kvalitu skladby samotné, jako základ k rozvíjení dalších výbojů na poli instrumentální tvorby.

Po dvou letech tu tedy máme desku novou, jejíž pozice v kytaristově katalogu není vůbec lehká. Navázat, nebo nějakým způsobem konkurovat dle mého soudu tak geniálním nahrávkám, jaké jsou čtyři desky předchozí, je úkol takřka neproveditelný. Kytaristova linie kvality se, na dílech počínaje bravurním albem Black Swans and Wormhole Wizards a konče neskutečně barvitou kolekcí What Happens Next, držela takřka vyrovnaně až pod samotným vrcholkem. To je v případě umělce, jehož věk nedávno atakoval hranici šedesátky (tedy doba, kdy autoři hudby rozhodně netvoří nějaká omračující díla), čin přinejmenším zaznamenání hodný.

Už úvodní dvojice dopředu vypuštěných ochutnávek dávala tušit, že letošek bude, co se týče omračující originality, poněkud sterilnější. Avšak přísloví: Nechval dne před večerem, lze aplikovat i na Satrianiho novou desku. Ta se po opakovaných návratech k jejímu obsahu stává podobně návykovou jako kterákoliv z jeho předchůdkyň. Své trumfy vynáší pozvolna a postupně. Jako vodítko nám poslouží rafinovaná dramaturgie s pečlivě seřazeným tracklistem. Osobně kvituji i změny v sestavách, které se v posledních letech s každou novou deskou objevují a mají blahodárný účinek na konečné pestřejší vyznění. Tentokrát Joe oslovil starého kamaráda baskytaristu Chrise Chaneyho, který vynesl do nebes neskutečnou fusion nahrávku Unstoppable Momentum a na místo bubeníka byl povolán světoběžník a zkušený matador Kenny Aronoff. Modernější klávesovou tvář vlepil desce jen minimálně dlouholetý známý Eric Caudieux. Jeho črty ovlivnily například spaceovou tvář čtvrté skladby Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me. Sympatický je rovněž čas nahrávky držící se okolo 45. minut.

Rozjezd desky je tentokrát pozvolný. Žádný žhavý výstřel alá předchozí start songy v případě titulky Shapeshifting nečekejte. Její úvod nesou drtivé bicí a zřetelná basová figura. Joe začíná vyluzovat své kvílivé tóny, což může zprvu působit krapet rušivě, ale zvolená dynamika songu a odstupňované akordické výměny mají něco do sebe. S opakovanými poslechy se míra závislosti na pilotní písni stupňuje, což vypadá takticky jako velice dobrá finta. Dokonce ani druhá, ze začátku zatěžkaná Big Distortion nepřináší to známé opojné fluidum, jaké člověk od kalibru typu Satrianiho očekává. Do popředí se dostávají rytmické kytary a překvapivě také vytleskávání, což činí ze songu komerčněji laděný kus, mířící snadno do palice. Nálada a atmosféra se však jak mávnutím kouzelného proutku změní a rovněž znatelněji zapůsobí s příchodem čarokrásné All For Love. Typická Satchovka s tisíci nádhernými odstíny jeho šestistrunky a až mysteriózní atmosférou, kterou pomáhají budovat i Chaneyho důrazné baskytarové pulzy. Do čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me promlouvají Ericovi mašinky a nejen díky jim je stavba písně jednou z těch revolučnějších. Na meditativnější strunu nás přehoupne dojemnou Joeovou kytarou vysloveně vymalovávaná Teardrops. Velice osvěžující je country šmrncnuté boogie implantované do Perfect Dust. Bodrá a rozverně laškovná nálada sálá americkým středozápadem a rytmus písně, podepřený o Aronoffovu bicí figuru, je ve spojitosti se Satrianiho stylem sólování brilantní. 

Sedmá Nineteen Eighty zprvu působí obyčejně, ale když se vzedme silná basová frakce, do které začne kytarista servírovat, jen tak z plezíru, jednu dokonalou vyhrávku za druhou, musí být každý Satrianovec uspokojen. All My Friends Are Here je i po několika posleších stále dosti nečitelná a drží se jaksi v ústraní. To devátá Spirits, Ghosts and Outlaws je důraznější klasická a velice intenzivní kompozice z pera Joe Satrianiho, a malinko mne upomíná na dobu okolo alba The Extremist. Její náboj a eruptivní charakter jako by vycházel z devadesátých let. Procítěnou nádherou, desátou Falling Stars startuje meditativnější a kompozičně velice zdařilý závěr desky. Právě ji a další tři následující skladby vnímám jako nejinovativnější položky tohoto alba. Do nich vtisknul Satriani nejen svého ducha, um, kreativitu a léty prověřené schopnosti, ale nebál se experimentu a daleko zřetelněji se položil i do nálad jednotlivých písní. Častěji mu velmi nenápadně sekunduje Eric svými klávesami, klavírem a drobnými atmosférickými vsuvkami. Do takové Waiting se podařilo vložit vzpomínky na dobu hravého dětství a iluzorní touhy. V písni Here the Blue River kooperuje Joe se stylem reggae jako se stavebním prvkem, čímž dodává songu velice chutné aroma. Právě precizní rozložení nálad a schopnost pohybu v několika na první pohled nesouvisejících odvětvích, činí desku nemálo přitažlivou. Pískající melodie závěrečné Yesterdays Yesterday s výrazným vkladem mandolíny, je tou pravou a nevšední tečkou za další z nevšedních nahrávek Joe Satrianiho.

Jedinou a pro mne celkem zásadní výtku letos udělím masteringu Johna Cunibertiho. Ten je na některých místech nahrávky (naštěstí jich není mnoho), řečeno ohleduplně, dosti nepovedený. Skřípání a praskání, které posluchač zaznamená především při poslechu přes sluchátka, opravdu není nic, co by v nahrávce, soustředící se na ladnost projevu i kytarovou akrobacii zároveň, potřeboval konzument slyšet. Nepochopím, jak si takto ostřílený matador nedokázal toto ohlídat. Z let předchozích jsem u Satrianiho zvyklí na vyšší zvukovou kvalitu.

Nebýt těch několika sonických šrámů neblaze rezonujících v průběhu desky, byla by tato nahrávka skoro dokonalá. Takhle zůstává velice schopnou alespoň po stránce kompoziční. Z hudebního hlediska je Shapeshifting alespoň pro mne další geniální veledílo mistra Satrianiho.

23.05.2020	Diskuse (30)	Horyna marekdt@seznam.cz