JOHN 5 - Careful With That Axe
Kytarový střelec John 5, vlastním jménem John Lowery, zažívá asi nejlepší období ve své, už docela dlouhé, kariéře. Občas je zajímavé všímat si životních propletenců různých umělců. Právě u Johna mě zaujalo velmi dobré přátelství s bývalým bubeníkem MEGADETH Chuckem Behlerem, se kterým se přestěhovali z Michiganu v roce 1987 do Los Angeles, aby si splnili svůj hudební sen. Od té doby uplynula spousta let a John se účastnil spousty hudebních projektů, z nichž některé byly velmi úspěšné a dopomohly mu k určitému prosazení se do vyšších hudebních sfér. Rozhodně bych si dovolil bez dalšího hodnocení vypíchnout tyto tři jména: 2WO (Rob Halford), DLR BAND (David Lee Roth) a MARILYN MANSON, které stojí za momentálním postavením vynikajícího kytaristy a skladatele. John 5 momentálně pracuje s Robem Zombiem, se kterým si očividně sedl lidsky i hudebně. Kdo byl letos na odstrašujícím festivalu Aerodrome v Praze, jistě mi dá za pravdu, že koncert těchto fanoušků hororů čněl vysoko nad ostatními i přes nepříznivou hodinu. Kromě působení v kapele Roba Zombieho si John rozjel také sólovou kariéru, kde hrají prim pouze a jen jeho kytarové dovednosti a po dvouleté pauze přišel nyní se sedmým sólovým albem.
Instrumentální hudba má pro mě jasného krále, který vládne v tomto oboru téměř třicet let a tím je Joe Satriani. Jeho kompozice byly vždy především písně a tato „jednoduchá“ formulka se násobí s každým dalším jeho dílem až po současnost. Chci tím poukázat především na fakt, že i přes nesporné kvality všech kytaristů, kteří se vydají na obtížnou dráhu nezpívané hudby, je spousta počinů pouhé honění trička v tom jemnějším slova smyslu. Nemám nic proti, pokud má někdo rád výzvy a chce ze sebe dostat maximum, ale vadí mi, když na něčem podobném někdo založí celou studiovou desku. Mistrovství Satrianiho, ale samozřejmě i spousty dalších, spočívá v tom, že skládají písně, která mají silný riff nebo melodický základ a do nich skromně, ale velmi umně vkládají svoje technické hříčky a věci, při kterých milovníkům kytar jezdí mráz po zádech. A třeba John mne na svých (novince předcházejících) sólovkách „The Art Of Malice“ a „God Told Me To“ přesvědčil, že přesně tohle umí a to sakra dobře. Nechci zacházet do detailů, ale faktem zůstává, že všechny předchozí počiny byly pěkně zatuchlá kytarová bažina, z níž si člověk musel vyzobávat povedené kousky. Jak jsem ale zmiňoval, postupný Johnův vývoj mě donutil nový materiál vyhlížet s velkým očekáváním.
Každá vítězná série však musí jednou skončit, ale proč to muselo být tak drsné, to opravdu netuším. Novinka je opět návrat k bezhlavému pidlikání, tedy alespoň částečně. Intro vypraví o chlapci, který se svou sekerou spáchal několikanásobnou vraždu a to je také koncept celé desky. U instrumentální nahrávky jde tedy pouze o názvy, které pokud si vyhledáte na internetu, tak vám odkryjí vždy nějakou kriminální činnost a tomu by měla odpovídat také nálada daného songu. Kromě toho si John také pohrává s dvojsmyslem, že sekera je kytara, z čehož také vznikl název celého souboru „Careful With That Axe = Opatrně s tou sekerou“. Po intru se za zvuku samopalu rozezní skladba „This Is My Rifle“, která byla zvolena zároveň pilotním singlem a od této chvíle jsem věděl, že je něco špatně. Proč byla proboha jako propagační píseň celé novinky zvolena tato průměrná a nudná uspávačka? Ono je to ale ještě horší, hned druhé cvičení „Flight Of The Vulcan Kelly“ je naprosto nesmyslné sjíždění hmatníku, tedy ono není nesmyslné, on je to totiž zakamuflovaný cover „Flight Of The Bumble Bee“, kterým se také mimo jiné proslavil baskytarista MANOWAR Joey DeMaio s jeho „Sting Of The Bumblebee“. Bohužel tady to v podání mistra prostě nefunguje.
Na Johnovi miluji jednu věc. I když se prezentuje jako skalní metalista, tak si na svých sólovkách s naprostým klidem střihne country, bluegrass, blues prostě cokoliv na míle vzdáleného metalu. Není náhodou, že to jsou vždy ty nejlepší věci na deskách a pokud existují nějaké metalové konzervy, které mu to vyčítají, tak já říkám, jen tak dál Johne! Čtvrtá instrumentálka „Jerry’s Rundown“ je přesně ta bluegrassová lahůdka a tak jsem si říkal, že se konečně blýská na lepší časy a pak jsem se dočetl, že je to cover Jerryho Reeda. Stejně jako kousek „Jiffy Jam“ od stejného autora. Další metalové úderky „Villisca“, „Portrait Of Sidney Sloan“ jsou sice povedené, ale ten stejný motiv uslyšíte na předchozích studiovkách v lepším provedení. Závěr je tedy vlastně to nejzajímavější a nejoriginálnější, co se dá vybrat. Jako jeden z problémů totiž také vidím naprosto nevhodné poskládání skladeb na desce. To nejlepší tvoří druhou polovinu a k té by se nemusela spousta lidí ani dostat. „Six Hundred And Sixty Six Picker In Hell“ je přesně ta odlehčená metalová hříčka, která by zapadla mezi dvojici předchozích majstrštyků. Španělsky orientovaná akustická „El Cucuy“ je pomyslným vrcholem alba, který přichází bohužel moc pozdě, protože na řadě už je pouze závěrečná „Dream Slayer“, což je podle mého názoru ten zásek, který měl být zvolen propagačním singlem. Vynikající metalový nářez, který v sobě skrývá spoustu energie a kytarových vychytávek.
Mé závěrečné hodnocení charakterizují obě zavřené oči, při kterých se snažím úzkostlivě najít každý zajímavý okamžik a jsem k Johnově novému materiálu až moc shovívavý. Dva povedené covery a tři nebo čtyři vynikající kousky totiž rozhodně nejsou dobrá bilance pro kytaristu s nadlidskými schopnostmi. John 5 má však pro mne do budoucna obrovský potenciál, kdy nemusí všechno hnát přes metal a v budoucnu může klidně přijít s jakýmkoliv hudebním stylem a nebude to krok do prázdna.
| 06.09.2014 | Diskuse (0) | Kropis kropacekmichal@gmail.com |
 |
