JOHNNY WORE BLACK - Walking Underwater, Pt 1
Vždy když zaregistruji, že se větší jméno angažuje v začátcích nově vznikající kapely, tak zbystřím. Nemluvím teď o všemožných projektech více, či méně známých hudebníků, kteří chtějí mít možnost hrát něco jiného, ale o pomoci, předání zkušeností a samozřejmě určitému zaštítění svým jménem, které neznámé kapele pomáhá minimálně u posluchačů, jako jsem já. Tedy u těch, kteří se pídí po každé aktivitě svého oblíbeného hudebníka. Tím velkým jménem je zde baskytarová legenda David Ellefson, který ačkoliv se v roce 2010 opět trvale připojil k MEGADETH, tak se nevzdal svých bočních projektů. V tomto případě se jedná o baskytarovou výpomoc anglické kapele JOHNNY WORE BLACK, v jejímž čele stojí kaskadér Jay a ten si jednoho dne prostě jen tak nakráčel k Ellefsonovi a postavil jej před otázku, zdali by si nechtěl poslechnout jeho demo? Tomu se samozřejmě líbilo a pokračování už je jasné.
V první řadě je nutné říct, že Angličané jsou na míle vzdáleni metalu, hrají spíše takový alternativní rock, který jsem si pracovně nazval „COLDPLAY pro pořádné chlapy“. V drtivé většině se jedná o písně ve středním tempu, které si hrají s posluchačovými emocemi. Může za to především zpěvákův melancholický hlas, od kterého opravdu nečekejte žádný agresivní řev. Jeho podmanivě jemný hlas je jako stvořený pro utužení depresí. Ostatně sám Jay psal od útlého věku básně, takže i texty jsou propracované a nálada jim přesně odpovídá. Rok 2014 byl pro kapelu vlastně velký milník, protože vydali v tomto roce debut a hned i druhý zářez, ty se ve svém názvu dělí pouze na část první a druhou (pozn.recenze dvojky zde za pár dní). Na dnešní dobu je to celkem odvážný a značně ambiciózní postup, na druhou stranu pokud někdo oplývá nadbytkem kreativity, nebo má na skladě dostatek nastřádaných nápadů, tak by to neměl být problém. Rozhodně to dává větší smysl u lidí, kteří nastupují do branže než u zavedených kapel s dvacetiletou kariérou.
Na rovinu říkám, že ačkoliv se nejedná o dechberoucí zázrak nabitý hity, já jsem spokojený. Po několika posleších se mi deska krásně otevírala a objevoval jsem další příjemné melodické prvky, takže bych zdůraznil nutnost - dát tomu více poslechů. Z počátku se mi to celé jevilo jako hodně vyždímaný hadr, ale když člověk přistoupí na styl kapely, pak objeví něco, díky čemu jsem pochopil podporu Ellefsona a díky čemu se budu těšit na další hudební vývoj této začínající bandy. Na debutu se David Ellefson podílel pouze na zřejmě největším hitu „All The Rage“, který vznikl na podporu válečných veteránů a do puntíku tento song charakterizuje všechno, co jsem prozatím napsal. Abych jen nechválil, držet se celou desku v téměř tom stejném rytmu je dost ubíjející, dokážu si představit, že pokud si to člověk užívá, bude se mu deska líbit ještě více než mně, ale já bych ocenil několik svižnějších songů, které by trochu pročísli tu psychedelickou džungli. Možná si toho byla vědoma i sama kapela, protože každý song je opatřen tématickým intrem, které se mnohdy ani nijak nepojí s následnou skladbou a je to zde spíše otravné.
Koneckonců vše ostatní je u nově vzniklé kapely velmi precizní, produkce vystihuje temnou náladu desky, vyčnívají zde především basy a poskládání písní je krásně vyvážené. Připadne mi, že ústřední postavou je zpěvák Jay, který měl snad některé texty hotové už dávno předtím, než se k nim skládala hudba. Třeba „One & The Same“ je krásný příklad zhudebnění básně, kde jednotlivé nástroje striktně respektují každé slovo. Věřím tedy, že pokud si vyhradíte dostatek času v klidných večerech, budete spokojeni jako já, protože taková hudba přeci jen nevychází tak běžně.
| 09.02.2015 | Diskuse (0) | Kropis kropacekmichal@gmail.com |
 |
