JON ANDERSON & THE BAND GEEKS - True

80%

Vyprávět o jednom z nejoriginálnějších hlasů art/prog rockové scény nebudu. Biografickými materiály o Jonu Andersonovi totiž internet přetéká. Začneme až v roce 2016, ve kterém vyšlo dosud jediné album projektu Anderson/Stolt. Jednalo se totiž o Jonův velkolepý návrat k hudbě, kterou většina jeho fanoušků miluje nejvíce. Dotyčný je znovu dojal a vyslal tam, kam se s YES už dost dlouho nepodívali a zřejmě již ani nepodívají. Přestože chemie mezi oběma zmíněnými protagonisty zafungovala náramně, k další spolupráci bohužel již nedošlo, což mě osobně dost zabolelo. Zřejmě už těch fanoušků toužících po nových suitách ve staronovém stylu zas tak moc není. Uplynulo osm let a Jon přikládá na mou stále ještě nezahojenou ránu tolik potřebnou náplast. Vydavatelství Frontiers Records ji popsalo jako sbírku písní vracejících se ke kombinaci klasického soundu YES let sedmdesátých s úspěšnou polohou z desky „90125“.

Podobná velkohubá prohlášení moc rád nemám, ale tady, zdá se, poměrně sedí, jakkoli nepovedená obálka evokuje spíše podřadný živák. Sám jsem po prvních dvou posleších dospěl k podobnému závěru, aniž bych nějaké promo materiály vůbec četl. Popravdě, přes evidentní snahu o art styl respektující písně jsem desku nesoucí podpis Jon Anderson & The Band Geeks a lakonický název „True“ přesněji zařadit nedokázal. Díky tomu jsem ji také začal brát o dost vážněji. Další poslechy mě jen utvrdily v tom, že v daném případě se nejedná o jednu z mnoha kooperací, které jsou pro přístup a nabídku Frontiers typické. Jinak řečeno, Jon a jeho nynější spoluhráči hrají jako YES v hodně silné sestavě, i když to YES nejsou. Tedy tohle jsem chtěl napsat původně. Jenže postupně jsem dospěl k závěru, že realita je poněkud složitější.

Kouzlo tkví v opakovaných posleších vedoucích k neodvratnému poznání, že na „True“ úřadují fantastičtí muzikanti, kteří si hrají se starými známými vibracemi tak nenuceně a přesvědčivě, že nakonec houby záleží na tom, zda jim nějaký svůj vlastní otisk dávají či ne. Ten hlas! Ten jedinečný, andělský hlas mají v pomyslném souboji se Stevem Howem a spol. na své straně. A s ním, což je asi nejpodstatnější, se jim dostává nejen nefalšovaných emocí, ale i umělecké převahy. Jon totiž není jen nezaměnitelný zpěvák a emitor autentických prožitků, ale zejména ambiciózní hudebník s talentem od boha. I když se pohybuje ve starých známých sférách, snaží se vždy o něco navíc a tentokrát vše vyšlo na jedničku. Emoce navíc přicházejí samy. Zatímco YES jsou na své poslední desce už dost nevýrazní, „True“ ničím takovým netrpí. Nikoho ze zúčastněných zde nic nesvazuje. Vše se odehrává ve stylu: „Pánové, pojďme si zahrát dobré YES.“ Coverbardi z Geeks něco takového skutečně umí, proto také Jon oslovil právě je, a oni ho nezklamali.

Jakýmsi styčným důstojníkem, operujícím mezi ním a povolaným doprovodem, se stal zkušený Richie Castellano, zocelený spoluprací s funkčními a stále výbornými BLUE ÖYSTER CULT. Podílel se na komponování, vokálech i produkci a postaral se rovněž o mix. Za nejdůležitější ovšem považuji fakt, že dokázal nahrát baskytaru kompatibilní se stylem zesnulého Chrise Squirea. Sám se tudíž postaral o jednu z nejdůležitějších věcí, o melodicko-rytmický podklad, který ve spojení s hlasem Andersona vytváří takřka dokonalou iluzi originálu, onoho specifického kouzla YES. Upřímně, pokud bych byl s „True“ konfrontován jako s dosud nevydanou progresivnější deskou, jež měla v poněkud více písničkovém modu navazovat na období kolem „Keys to Ascension“, zbaštil bych vše i s navijákem. Možná by mě v některých okamžicích zarazila větší univerzálnost a tvrdost „Howeovy“ kytary a lehce zastřený Jonův hlas. Nicméně o tom, že poslouchám své velké oblíbence, bych absolutně nepochyboval. Resumé? S „True“ prostě člověk dostává kvalitní album YES, hrajících ve velmi dobré formě a velké pohodě. I kdybych mu teď udělil stoprocentní hodnocení, což učinit nemohu, těžko bych ho dokázal pochválit víc než právě pomocí uvedeného přirovnání.

Vokál s typickou lyrikou mě dojímá, doprovod euforizuje. Zvuk není bombastický, zároveň ho však vůbec neřeším, protože slyším vše, co jsem slyšet chtěl. Dvě delší skladby jsem si zamiloval. Polemizovat lze maximálně o pár zbytečných, nikoli chybějících minutách. S přibývajícími poslechy vše ještě více vykvétá. Kruh se uzavírá. Ve spojitosti s názvem desky mi tedy nezbývá než konstatovat, že v roce 2024 jsme se konečně dozvěděli (pro mnohé možná nepřekvapivou:-)) pravdu o tom, s kým jednou definitivně odejde hudba největší art rockové kapely všech dob. Ve svých osmdesáti letech nám ji mistr vyjevil pozoruhodným způsobem – zcela přirozeně, s velkou elegancí, se vší skromností a respektem. Díky, Jone!

03.10.2024	Diskuse (14)	Pekárek hackl@volny.cz