JORN - Over The Horizon Radar

70%

Léta plynou, běhu života neunikl ani Jorn Lande se svým mocným hlasem. Na novém albu je zmíněný fakt občas markantní. Umělecky však dotyčný zestárl daleko dříve, dokonce bych řekl předčasně, nejpozději na albu „The Duke“ (2006). Právě zde totiž zavelel k nekompromisnímu návratu ke kořenům. Jakoby se najednou skoro panicky zalekl toho, kam až ho tvůrčí vzepjetí a hlasové dispozice třicátníka v rozpuku sil (ARK, BEYOND TWILIGHT a JORN – „Worldchanger“) dovedly. Sólový návrat k hardrockové klasice částečně kompenzoval spoluprací s power metalovými MASTERPLAN, jejichž tři alba ozdobil svým nekompromisním výkonem. Společně s Rolandem Grapowem a Uli Kuschem se tak zasadil o vznik žánrových skvostů, na kterých si čas ještě dlouhou dobu nepochutná, rozhodně ne v uších fanoušků příslušné metalové odnože. Asi by se dala zmínit i účast na různých projektech, ale žádný z nich nepřinesl zásadnější dílo, pouze kvalitní potravu pro věrné.

Na svých sólových nahrávkách tudíž prožívá dlouhé období umělecké stagnace, která má formu citelně metalizovaného hard rocku vysoké jakosti, jehož klíčovou přidanou hodnotu představuje famózní hlas. Po boku mu po celou dobu stojí schopní kytaristé – nejčastěji vynikající Tore Moren. Pomáhají mu s komponováním i budováním typického hutného soundu. Do tvůrčího procesu se však zapojovali i další ověření skladatelé, popřípadě před Jornem otevírali či vymetali své šuplíky. Model typické „Frontiers kooperace“ gradoval na minulé řadovce „Life On Death Road“. O žádný propad nešlo. Stejně jako všechny počiny od zmíněného „The Duke“ u mě ovšem zmíněná nahrávka vyvolala jen ono spokojené pokyvování hlavou. Rouhavým myšlenkám týkajícím se relevance podobného materiálu v případě, že by nebyl proveden mistrovým hlasem, jsem se podvědomě vyhýbal.

Pokud bych měl vypíchnout jediný podstatný rozdíl oproti „Life On Death Road“, začal bych tím, že novinku „Over the Horizon Radar“ skladatelsky zaštítil Jorn. Nakolik se uvedený přístup projevil ve výsledku, zjistíte už během prvního poslechu. Domnívám se, že spíše pozitivně. Do projevu JORN se totiž chvílemi vrací vetší dávka důvěrně známé osudovosti. Riffy se uskromnily, méně se ždíme už dávno vyždímané, a dokonce se podařilo připravit nemálo songů, které vám budou znít v hlavě i poté, co se dozpívá. O žádný zlom se každopádně nejedná, o příjemný, i když velmi decentní posun ano. Můžete si tedy alespoň bez výčitek svědomí (ne, nejsme závisláci, máme to pod kontrolou, a tohle je přeci zase něco trochu jiného:-)) rozšířit svou sbírku CD/LP o další kotouč. Je totiž narvaný kvalitní rock/metalovou produkcí, disponující navíc emočním přesahem. Přesto ji lze poslouchat téměř v jakémkoliv rozpoložení, prostě pohoda nejen pro padesátníky v přechodu.:-)

Album otevírá našláplá titulní věc. Zaujme posmutnělým refrénem, a především pak vygradovaným závěrem. Obraz starého mladého Landeho začíná mít jasnější kontury. Vše ostatní působí lehce rutinním dojmem, kombinace vrstvených kytar s upozaděnými klávesy je příjemná, sólo krátké, ale vynikající. Následuje „Dead London“, kvalitní sloku zde devalvuje slabší a dost vlezlý refrén. Pomohlo by zkrácení o dvě až tři minuty. Jorn při natáčení této skladby evidentně nebyl v optimální hlasové pohodě. Zvykejme si. „My Rock and Roll“, další sedmiminutová kláda. Kombinace WHITESNAKE s DIO funguje, ale „hmatatelně“ silnější momenty chybí. Začíná mi vadit, že doprovodná hra Toreho, eventuelně nováčka Adriana SB nevykazuje nadstavbu, a to ani později. Přímočaré riffy, jakkoli nepochází z jejich dílny, špatné nejsou, mají však málo šťávy a působí odehraně, byť mistrovsky. To samé platí i pro baskytaru, o něco méně pro bicí. Klávesy spíše tušíte, což lze v daném případě považovat za ukázku optimální hry. Přes uvedené výhrady musím uznat, že celkovému výrazu síla nechybí, pochvala tudíž míří za produkcí, o kterou se postaral sám Jorn. S „One Man World“ přichází hlasové zlepšení a hitové ambice. Stoupající křivku kvality nastavuje progem načichlá „Black Phoenix“. Že by vrchol? Pravděpodobně ano, zvlášť když starosti o mistrovo hrdlo už další poslech tolik neruší. „Special Edition“ bych neváhal označit za solidní vycpávku, umístěnou přesně uprostřed alba.

Ve druhé polovině desky se pokračuje v nastoupeném trendu, možná se zde o chlup více baladizuje. Nesmí chybět oblíbený rým „madness/sadness“ :-) – „Ode to the Black Nightshade“. Jednotlivé písně od sebe i nadále odlišíte, strhující kousek bohužel stále nepřichází. Nebo snad „Winds Of Home“? V podstatě jde o mezihru, postavenou na zpěvu a jemném harmonizujícím doprovodu. Jorn v ní nepatrně experimentuje a zároveň sahá po svých nejsilnějších rejstřících. Mlhavý progový opar se vznáší též kolem „In the Dirt“. Začínají se mi líbit valivé bicí Francesca Jovina, evidentně zoceleného germánskou školou (mj. ex-U.D.O., ex-PRIMAL FEAR). Vyrovnanou úroveň nové kolekce nesráží ani dvě závěrečné položky, tedy ani s celkem lehce nekompatibilní eurovizní bonus „Faith Bloody Faith“.

Jak vše shrnout? Fanoušci WHITESNAKE by neměli váhat ani minutu, milovanou kapelu dostanou v x variantách. Při nestranném pohledu „shora“ nevypadá „Over the Horizon Radar“ vůbec špatně. Pod přísnou producentskou taktovkou se na něm střetává maximum poctivého řemesla s úsilím o vytvoření pestré kolekce písní v modu zpěvák pro zpěváka. Jorn Lande neztrácí čas ani, což je hodně důležité, soudnost. Každopádně potěšil, a pokud něčím překvapil, tak nekompromisním úkrokem z cesty pomalu se plazící do revivalového pekla. Nové album, ačkoliv ze standardů čerpá, nabízí totiž více, dokonce i nějaké ty prvky, které vám momentálně (či stále?) nikdo jiný nenabídne. Po stránce dramaturgické jde vlastně o dynamický koncertní set. A také pomalu roste...

02.07.2022	Diskuse (15)	Pekárek hackl@volny.cz