JUDAS PRIEST - Invincible Shield

80%

Šest let od vynikajícího (z mého pohledu dokonce fenomenálního) alba „Firepower“ přichází JUDAS PRIEST s následovníkem, devatenáctým řadovým počinem nazvaným „Invincible Shield“, který má tu nelehkou úlohu se předchozímu blesku z čistého nebe přiblížit. Nutno říct, že se novinka opět povedla a představuje esenciální heavy metal, na jaký má patent právě jenom tahle anglická legenda. Všechno, co jste kdy mohli mít rádi na jejich hudbě, převážně tvořené od konce sedmdesátých let až po nedostižný milník „Painkiller“ z roku 1990 zde naleznete v mnohých podobách. Kapela vsadila opět na spolupráci s producentem Andy Sneapem a jestliže je tomuhle studiovému workoholikovi jindy vyčítána zvuková uniformita kapel, se kterými spolupracuje, tak přesně tohle se JUDAS PRIEST netýká. Jakoby Sneap dokázal s lehkostí podchytit podstatu slavného kvintetu a nechal ve studiu vyniknout přesně tomu, co vždy dělalo jejich metalový sound specifickým a zároveň ještě dnes nepůsobí vyčichle. Deska možná vyžaduje o trochu delší čas na vstřebání, možná není úplně tak intenzivní jako „Firepower“, ale každopádně se předchůdci dost blíží a své silné stránky rozhodně umí ukázat. Naši recenzi jsme podruhé (poprvé to bylo u posledního alba HELLOWEEN) pojali jako rozhovor mezi dvěma recenzenty, Peky, jak na tebe nový JUDAS PRIEST v souhrnu tedy působí? (Stray)

No, nerad bych byl za zlého policajta a ani jím nebudu, ale předchozí „Firepower“ považuji „jen“ za velmi dobré album v rámci pestré diskografie. Jako východisko pro srovnání ho ovšem beru, protože skutečně velká a životná kapela se pozná podle toho, že se dokáže posouvat, že přijímá výzvy, což je ještě důležitější ve fázi, kdy přichází o své původní kreativní lídry. K vlastnímu revivalu je pak už jen krůček. S odstupem se mi předchozí deska líbí o něco více. Původně jsem ji vnímal spíš jako splněný plán po éře, která možná přinesla kvalitní muziku, nicméně tak úplně nenaplnila očekávání fanoušků spjatá s návratem Halforda. Sneap, jako nový producent, tehdy prostě pochopil, co se od něj v danou chvíli chce, lépe řečeno pochopil zmíněná očekávání fanoušků, kterým vše nekompromisně podřídil. Možná proto mi „Firepower“ v době vydání zas až tak nesedlo. Mně se totiž „Nostradamus“ líbil a líbí!:-) Onu vychvalovanou nahrávku jsem proto ve své době vnímal především jako hru na příliš velkou jistotu, samozřejmě při zachování vysokého standardu. Na novince už Sneapova úloha nebyla tak jednoduchá, ale on si s tou situací dokázal bravurně poradit. Připadám si jako bych se mu stále vzpíral a on mě přesvědčivostí své produkce pomalu drtil, zhruba jako když s někým těsně prohráváš v páce. Ale abych konečně odpověděl na položenou otázku: Nová deska se mi líbí fakt hodně! S hledáním těch rozdílů mi ovšem, Strayi, musíš přeci jen trochu pomoci. Začal bych třeba tím, že na minulé desce není žádný pompézně uvedený nářezový hit typu „Panic Attack“, nebo je? (Pekárek)

Mám to jinak. Jasně, úvodní flák je rychlý bodec a skladba, co je vlajkovou položkou novinky, ale pro mne „Panic Attack“ zde určitě není nejlepší skladbou a na minulé desce „Firepower“ mám asi tak šest skladeb, které vnímám lépe než tamní otvírák i tento hlavní song aktuální desky – tehdy před šesti lety byly mými největšími favority songy jako „Never the Heroes“ a „Rising to Ruins“, nyní miluju „Gates Of Hell“, song který jakoby vypadl z etapy 1978-82 a vzývá to nespecifičtější předivo původního koženkového heavy metalu dané doby, tedy éry kdy si JUDAS PRIEST doslova podmanili metalovou scénu v Evropě a následně se jim to celé podařilo i v USA, takže ano, jsou zde i songy oslavující etapu dalece starší než „Painkiller“, dokonce i než se datuje zrození desky „Defenders Of the Faith“. Vem si třeba „Crown Of Horns“, malebnou, lehkou epikou zkrášlenou věc, co působí jako protipól „Panic Attack“. JUDAS PRIEST někdy v menší míře, jindy ve větší, ve svých nejslavnějších chvílích podobné skladby v repertoáru měli. Vyvažovaly totiž terén a jsou pro jejich díla hodně důležité. Kdyby všechny letošní skladby byly jako „Panic Attack“, deska by rozhodně lepší nebyla. Působila by jednotvárně a její chuťová životnost by byla kratší. Co ale právě „Panic Attack“ a další rychlé kusy jako „The Serpent And The King“ či „As God Is my Witness“ dělá atraktivními, je jejich kompletní špičková propracovanost, úderné sloky, výrazné refrénové slogany, melodické bridže, naprosto okouzlující sóla, kde spolupráce mezi chřadnoucím Tiptonem a o generaci mladším Faulknerem se blíží dokonalosti a v podstatě zázraku. „Nostradamus“ z roku 2008 byl deskou, která z mého pohledu nefungovala dramaturgicky, příliš málo bodců, příliš dlouhá délka alba, a ten umělecký manýrismus, kdy se šlechtí nudné prázdno do pozice majestátu, mě u JUDAS PRIEST v tomto podání nebavil. Nechci poslouchat URIAH HEEP s Halfordem u mikrofonu, chci JUDAS PRIEST. (Stray)

Vidíš, a mě jako progera „Panic Attack“ právě dost zaujalo, hlavně tedy odvážným, až sheriniovsky pojatým intrem, pady, prostě jasným odkazem k experimentálnějším chvílím z klasického období. Nejen zde slyším o něco méně ořezanou a přijatelně natlakovanou produkci, a hlavně barevnější kytary, možná také více epiky, o které píšeš. Tady trio Sneap, Faulkner, Halford vyznalo svou heavymetalovou víru a opětovně složilo přísahu věrnosti. Sice se to záhy zvrhne jen v další výbornou (jak jinak) painkillerovku, prvotní dojem však odeznívá jen pomalu a díky barevnosti doprovodných i sólových kytar přežívá až do chvíle, kdy se začnou dít (jiné) věci, na úrovni tebou zmíněné „Crown Of Horns“. Halfordův vokál navíc nemá chybu. O aktuálních studiových možnostech toho moc nevím. Naštěstí. Těch sedmdesátníků zpívajících pomalu lépe než v padesáti začíná podezřele přibývat. Jediné, co slyším, je dost sborů, trošku mlhy kolem hlasu a pak už jen x typických i méně typických poloh, vlastně jeho kompletní rejstřík, což působí věrohodně a zároveň dost příjemně. Pokud bych se na vokální složku nesoustředil a z období 2005-2015 nic neznal, měl bych pocit, že poslouchám Halforda v životní formě. Pokud spustím všechny alarmy, i tak si říkám, že se jedná o brutálně nazpívanou metalovou desku. Kolik že mu je? 72, hustý. Souhlasím, že nastíněné kytarově-vokální kouzlo nejlépe působí mimo rámec perfektních, ale do jisté míry povinných dvojkopákových jízd v modu „As God Is My Witness“. (Pekárek)

Ano, druhý trojlístek skladeb působí jednak zemitě, jednak uvolněně. Tady jsou nápady i odvaha dělat hudbu i pro sebe, byť by mělo vše vyústit v hard či heavy rock klasického střihu. Ostatně, z „Firepower“ taky zmiňuješ až čtvrtou skladbu. Jako by se i zde měl speedově naladěný metalový fanoušek na ploše prvních tří pecek nejdříve nabudit, de facto uklidnit, aby pak bez problémů vstřebal nějakou zajímavě podanou klasiku odkazující na kořeny. Tím nechci bagatelizovat význam a kvality třeba titulní „Invincible Shield“. To jsou pravé kytarové orgie, které však vyniknou jedině v rámci ikonického soundu a v kontrastu s jedinečným hlasem. Hymna „Crown Of Horns“ pak představuje jeden z nejlepších songů a současně dostatečnou protiváhu podobným smrštím. Zajímavé, jako bych tam slyšel Landeho, ale nechci ho tam.:-) Pojďme dál, když započtu bonusovky, jsme teprve v polovině a čeká nás skvělá „Trial By Fire“ a nějaké ty tiptonovky. Jak vůbec na uvedeném pozadí vnímáš Glennovu pozici, a myslíš, že Faulkner už definitivně vystoupil z role šikovného nádeníka? (Pekárek)

Faulknera považuji za nejlepší možnou volbu pro současné JUDAS PRIEST. Richie má typický výraz této kapely dokonale v krvi a čím dál lépe zastupuje KK Downinga. Už jenom jakým způsobem jsou zde řešeny kytarové duely s Tiptonem, něčím podobně esenciálním se nemůže nikdo cítit ochuzen o to podstatné, co utvářelo klasický sound JUDAS PRIEST ve zlaté éře. Titulní song „Invincible Shield“ jako poslední z trojice úvodních rychlých kusů je dle mého jejich vyvrcholením, dokonalá oslava heavy metalu plná kytarových kejklí, v nichž mě přijde, že si JUDAS PRIEST dokonce chvílema naschvál hrají na Maideny.:-) Když zde zmiňuješ, že něco zní sherinianovsky a třeba hned v úvodním vstupu poukazuješ na existenci „Nostradáma“, přijde mě to nemístné. Jako bych já chtěl jet na plnej kotel po dálnici a tys mě chtěl vidět jedním kolem v pangejtu. Jako proger neustále házíš polínka pod nohy. Tohle nemůžeš dělat! Kdo sakra stojí o vzpomenutí na Sheriniana? Mluvíme tu přeci o JUDAS PRIEST, o kapele, na kterou DREAM THEATER nebudou mít nikdy. (Stray)

Miluju všechny tři úvodní kusy „Panic Attack“, The Serpent And The King“ i „Invincible Shield“ hlavně kvůli tomu, že bez náznaku únavy a sebevykrádání útočí s tím prazákladním a divokým, co jejich hudba kdysi znamenala. „Devil in Disguise“ je první skladbou znamenající zvolnění a dost možná jedním ze tří pouze dobrých songů na desce. Sousloví „tři pouze dobré songy“ letos znamená tři nejslabší kusy, byť stále velmi dobré. Když jsem zmínil první tři vypalovačky, pak k nim řadím ještě „As God Is My Witness“, což je fenomenální painkillerovské číslo mající kvalitu třeba takové „Between The Hammer And The Anvil“. „As God In My Witness“ mohla být klidně úmístěna hned na druhé místo v celkovém pořadí desky, zatímco titulní flák odsunut z třetí pozice víc dozadu, aby držel druhou půlku nosiče po boku Crown Of Horns“ a „Trial By Fire“. Poslední zmíněná věc je taky nesporně silná záležitost, takže když se to tak vezme, protipólem divokých válů zde nestojí jen romanticky stylizovaná „Crown Of Horns“, výsostné stadiónové halekačky „Gates Of Hell“ a „Sons Of Thunder“, ale především právě „Trial By Fire“ se silným nosným riffem a hlubokým groovem. Ano, Halford pěje opravdu nadpozemsky a na jeho výkonu nenalézám náznak zaváhání a únavy. Mně na progresivně laděných posluchačích nevadí jejich touha po hledání a zaobírání se neustálou potřebou bohatosti, nýbrž to, že jim jejich nastavení neumožňuje takový ponor do přímočaré a silně specifické hudby, jakou dělají JUDAS PRIEST. Potřebuju tady nastoupený lidi, co se mnou budou půlhodiny rozebírat mé velmi oblíbené smutné songy JUDAS PRIEST jako „Desert Plains“, „(Take These) Chains“ nebo „Beyond The Realms Of Death“, ne věčné frfňálky, kteří jejich hudbu bagatelizují a vidí pouze jeden její pól u „Painkiller“ a ten druhý u „Nostradamus“ (případně v dobách největšího zmaru a hrůzy u alba „Demolition“). Ty klenoty maj JUDAS PRIEST jinde, dávněji před tím, než se stal jejich heavy metal vřavou. A vůbec, jak novinku slyšíš ve srovnání s jejich hudbou z první poloviny osmdesátých let? (Stray)

Děláš, jako by Jidáši hráli jen nějaký top heavy metal, jenže oni progresivní byli, a právě v polovině osmdesátek (1984-1986) do toho zase naplno šlápli. Jinak řečeno, vůbec by mě nevadilo, kdyby se z alba ozvalo víc podobných momentů jako v intru, kdyby novinka zněla jako revitalizovaný a synťáky promazaný kompilát alb „Defenders of the Faith“ a „Turbo“. Nestalo se, nevadí, protože je zde nemálo zajímavých kousků, jejichž kvalita překonává úroveň vypečených recyklátů. Stoprocentně mezi ně patří i bonusovka „The Lodger“, za kterou by se nemuseli stydět ani KING DIAMOND, vyskakuje mi při ní husí kůže. Stran poslední otázky nemám úplně jasno, většímu pocitovému sepjetí s danou érou podle mého brání hodně ostrá produkce a metalový styl Travise s Faulknerem. Posledně uvedený možná cizeluje styl svých předchůdců v sólech, včetně efektu či iluze střídání (zda nahrál všechna sóla nicméně netuším), ale v doprovodech zní jinak. V žádném případě nejde o kytaristu staré školy a Halfordovi to evidentně nevadí. Srovnej Tiptonovu starobylou roztomilost „Sons of Thunder“ s výrazově modernější „Escape From Reality“, nebe a dudy. Pokud do minulosti míří třeba „Giants In the Sky“, činí tak na podkladě něčeho, co Halford zkoušel už na dvojce FIGHT. A nedá si pokoj.:-) Jeho autorský vklad bych rozhodně nepodceňoval. Mimochodem v jejím absolutním závěru mu hlas pěkně přeskakuje, tohle nebude úplný podvod.:-). A znovu ten sound. Za mě vrcholná Sneapova práce. Trochu teď odbočím. Představ si, že jsi Andy Sneap a právě jsi v nějakém zaplivaném klubu dohrál jeden z koncertů na podporu nonkonformního thrash debutu SABBAT z roku 1988. Načež za tebou někdo přijde do backstage, bude chválit tvou kytarovou hru a nakonec bude predikovat, že kolem roku 2024 vydají JUDAS PRIEST výborné album, na jehož vyznění a zvuku budeš mít lví podíl. Jak by řekl Přema Forejt: Tohle mě baví!:-) (Pekárek)

Kdo je Přema Forejt? Jo aha, tenhle, mé zaváhání vysvětluje, že kuchařské a žrádelské pořady nesleduji, přijde mi to přízemní.:-) Řídím přeci vesmírný hrad CrazyDiamond. Ještě se tě budu snažit doplnit ve třech bodech. Prvním jsou ony synthy-kytarové zvuky v intru první skladby, které by poukazovaly na vývoj směr „Turbo“, podle mne to jsou jen takové miniaturky a drobné aranže, větší posun tímto směrem by mne určitě nevadil, ale stávajícím střípkům nepřipisuji velkou váhu, deska je nakonec daleko blíž k „Defenders Of the Faith“. Druhý bod ze tří posledních. Ano, valivé songy „Escape from Reality“ a „Giants In the Sky“ přinášejí do zvuku trochu té moderny, je dobře, že Faulkner není úplně retro kytarista a pomocí těchto skladeb dodává modernější pojetí. Nejde o žádné hity, ale jsou pro mne užitečné v tom, že dělají desku rozmanitější. No a konečně co se týče tří bonusových čísel? Myslím, že opravdu nejsou zlé, do základní hrací doby alba bych však zařadil jen jediný song z nich, ten nejlepší, který by se na albu neztratil. Jeho jméno zní „Fight Of Your Life“. Tahle píseň měla na to tam být a doplnit počet songů na tucet. S deskou jsem tedy velmi spokojen a slyšel bych jí na lepších 80%. Jedinou její slabinou možná je, že jí předcházela ještě lepší pumelice „Firepower“, nicméně zatím to vypadá, že „Invincible Shield“ je grower a časem to díky své vrstevnatosti, rozmanitosti a umnému propojení klasického zvuku s moderními prvky může narůst o těch 10% výš. Náběh na síť, jak to celé tedy zhodnotíš v posledním odstavci? (Stray)

Myslím, že se nakonec docela shodneme. „Invincible Shield“ není ukázkovým albem na první poslech, což ostatně přes prvotní wow efekt nebylo ani „Firepower“. Podstatné je, že obě desky dokáží zapůsobit i ve druhém plánu. V případě novinky vede k poznání uvedeného plánu o něco klikatější cesta. Jsou na ni totiž jiné písničky a možná i více Faulknera jako takového. Důležité je pochopit, že JUDAS PRIEST dneška nezapomínají na své kořeny, což jsi také zdůraznil. V jejich prezentaci nyní logicky převažuje vize k progresi tíhnoucího Roba Halforda, mocně podporovaná jeho nynějším kytarovým hrdinou, Richiem Faulknerem. Nezanedbatelný podíl na zachování jedinečného metalového výrazu mají stále ještě bicí Scotta Travise, zatímco basák Ian Hill zůstává oním stoprocentním železem v pozadí. Vše pak svou produkci sceluje a všemu klíčovému dává vyniknout Andy Sneap, díky čemuž si Glenn Tipton může – v rámci možností – v klidu užívat svůj podzim života. Jidáši jsou v dobrých rukou. S procentním hodnocením se naprosto ztotožňuji. Jen místo přívlastku „lepších“ mě bůhvíproč napadá „tučných“.:-)  (Pekárek)

20.03.2024	Diskuse (37)	Stray/Pekárek