JUDAS PRIEST, MEGADETH - Plzeň, H.M.Aréna, 12.června 2018

Snad chápete, že jako domácí jsem prostě nemohl chybět u koncertu jedné z naprosto zásadních heavymetalových kapel historie. Britské legendy JUDAS PRIEST tedy přijeli do Plzně, navíc v doprovodu amerických MEGADETH, takže koupě lístku byla pro mne už od podzimu jistotou. Sice nechápu, proč se červnový koncert, navíc v rámci města s nejkrásnějším a největším letním amfiteátrem v republice, koná v hokejové hale s tou nejhorší možnou pověstí ohledně zvukové akustiky, ale budiž. Jelikož však akce vyšla nakonec spíš na deštivější dny, není potřeba zákulisní čachry a jejich nepochopitelné vyústění rozebírat. Když se v průběhu jara, tedy krátce po vydání fantastické novinky „Firepower“, objevila v hudebních tiskovinách zpráva o zdravotním stavu Glenna Tiptona a následně i co se týče neúčasti tohoto skvělého kytaristy JUDAS PRIEST na tomto právě probíhajícím turné, muselo to určitě leckoho od návštěvy odradit, jinak si totiž nedovedu vysvětlit, že do arény dorazilo nakonec odhadem jen nějakých šest až sedm tisíc diváků. Zvlášť když před rokem na ZZ TOP tu byl údajně po strop našlapanej barák. Ne úplná zaplněnost mě však vlastně přišla vhod. Hádankou byl originální line-up hlavních hvězd, kde nemocného Glenna Tiptona nakonec nahradil Andy Sneap. Hlavně jsem doufal, že se večer po zvukové stránce vyvede lépe, než mnozí škarohlídi od začátku předvídali. Vlastně ještě jednu věc jsem zapomněl říct: do úterka jsem nikdy v životě nebyl na rockovém či metalovém koncertě na plzeňském zimáku, tedy na místě, kde jsem jinak byl, díky ligovému hokeji, snad dvěstěkrát, ale to jsou paradoxy, které k obyvatelům západočeské metropole prostě patří.

Dave Mustaine a jeho MEGADETH stanuli na pódiu již s devatenáctou hodinou večerní. Nutno říct, že nezůstali nic dlužni své pověsti skvělých instrumentalistů, ale rovněž také druhým dechem dodávám, že nezůstali nic dlužni také pověsti kapely, jejíž koncerty vždy čelí spoustě absurdních zádrhelů, nedořešeností či dokonce výpadků zvuku. Byl to již můj pátý nebo snad i šestý koncert MEGADETH v životě a s přivřenýma očima bych z oněch shlédnutých show označil za bezproblémovou pouze jedinou. Dle mého měli MEGADETH v Plzni k dispozici, ať už úmyslně nebo vlivem nějakého šlendriánu, jen neúplný zvukový park, a sound, který se linul halou, venkovním světlem stále ještě projasněnou, připomínal spíše nějaké stařičké zurčivé rádio. Chce se mi říct: To si jedna z deseti až dvaceti největších metalových kapel padesátileté historie metalového žánru nemůže sjednat pořádek a nezajistit svému vystoupení pořádný zvuk? Argumenty šermující s pozicí předkapely v tomto případě vůbec nepobírám. Nejde tady jen o fakt, že MEGADETH nejsou žádní zelenáči bez fanoušků, protože jsem si jist, že plno lidí šlo na koncert díky nim. Trochu mě to štve hlavně z toho důvodu, že si lidi zaplatili za show světové úrovně a podle toho by to také mělo po zvukové stránce vypadat, ať už je někdo v pozici předkapely nebo ne. Pokud pominu malou hlasitost a celkovou utopenost kytar i zpěvu v mase rytmiky, musím přiznat, že, na akusticky nechvalně proslulý prostor, byl ten zvuk vlastně docela čistý, a i kapela hýřila nadšením a optimismem. Rozhodně nešlo o takový průser jako před šesti lety na Metalfestu. Zazněly stěžejní šlágry z nejslavnějšího období přelomu osmdesátých a devadesátých let, tak i nějaké věci z poslední řadovky „Dystopia“. Obávaný Dave Mustaine, zpěvově ještě více za zenitem než před dekádou, však v optimistickém rozpoložení po koncertě tleskal směrem k jemu tleskajícímu davu, a tak si myslím, že si svůj pobyt v Plzni docela užíval. Kiko Loureiro se jeví velmi dobře a přesvědčivě, hlavně co se týče instrumentálních výkonů, ale i co se týče spolupráce se zlým zrzounem a vůbec s oběma Davidy.

Setlist MEGADETH: Hangar 18/ The Treat Is Real/ Conquer Or Die!/ Lying In State/ The Conjuring/ Tornado Of Souls/ Dystopia/ Symphony Of Destruction/ Peace Sells/ Holy Wars.../.

Po přestavbě pódia konečně vypukly heavymetalové hody, neboť spadla ohnivá opona a před fanoušky se rázem rozprostřelo prostorné pódium, na kterém se nalézali JUDAS PRIEST ve velmi netradičním složení. Od začátku koncertu bylo zjevné, že po vizuální i energetické stránce kapele cosi chybí. Jakkoliv byl připlešlý vousáč (…dnes, jak známo, již dvě dekády především světoznámý producent…) Andy Sneap odvázán ze své nominace do sestavy a tudíž i oděn do stylového koženého munduru opatřeného hřeby, bylo zjevné, že tu obrovskou rokli po Glennu Tiptonovi na pódiu nezacelí a ani vlastně nemůže zacelit. Neřeknu, kdyby Andy vyběhl před diváky v rámci třeba METAL CHURCH, ale tohle jsou přeci JUDAS PRIEST?! Zde jde o něco úplně jiného, tohle je Champions League heavy metalu! V řadách Jidášů nemůže hrát jen tak někdo, kdo party jen rutině odehraje, tam se musí pohybovat a vládnout ten, kdo ty hymny cítí a kdo nenechá udělat z vystoupení kapely, jinak známé především díky kytarovým duelům, koncert s dominancí Roba Halforda a Richieho Faulknera. Pokud chcete jít na kapelu, kde si to dává zpěvák s upřednostňovaným kytaristou, pak jděte na GUNS N´ROSES. Sorry jako, ale JUDAS PRIEST byli vždy kapelou o dvou rovnocenných a mistrovských kytarových hrotech, z jejichž spolupráce vyvěrala ona mocná hrdá heavymetalová masa. Tohle mě vlastně trochu scházelo, neboť tahle kapela nepotřebuje na pódiu druhého Iana Hilla. Jasně že se Andy snažil pohybovat a nedržel celých devadesát minut jen svůj puntík, tak jak to dělá výše zmíněný baskytarista, ale tu větší spolupráci s podstatně častěji sólujícím a nosnější pasáže hrajícím Faulknerem jsem u něho opravdu postrádal. Možná že kapela neměla na lepší personální řešení dostatek času, možná že se hledalo to nejschůdnější řešení, protože Andy Sneap repertoár JUDAS PRIEST opravdu dobře zná a zahraje, nicméně jako trvalou náhradu bych si jej nepřál. Schází mu totiž něco velmi podstatného, přirozené charisma.

Teď k veselejším záležitostem. Přes mé počáteční myšlenkové praní se s faktem, že koukám na JUDAS PRIEST bez Glenna Tiptona (navíc, když už K.K.Downing asi sedm let v jejich řadách rovněž schází), musel jsem uznat, že kapela předvedla strhující výkon a hlavně, že plzeňský zimní stadión opravdu výtečně nazvučit lze. Po této stránce mě koncert velmi pozitivně překvapil. Mám za to, že zde byla provedena opravdu mistrovská práce a všechny ty památné skladby jako „Bloodstone“, „Turbo Lover“, „The Ripper“ nebo „Sinner“ zněly v příkladném zvukovém provedení a každá měla originální kouzlo příslušící k době svého vzniku, takže ani nevadilo, že v tom neklimatizovaném skleníku rychle stoupala vydýchanost vzduchu i s tím související teplota. Vůbec se tedy nedivím Halfordovým problémům se zpěvem v závěru velmi vyčerpávajícího a náročného devadesátiminutového setu. Rob předvedl ten večer fantastický výkon, navíc díky vydýchanému a dusnému vzduchu opravdu ve velmi ztížených podmínkách. Bohužel však po hodině vystoupení začal u něho úporný boj s dechem, což trochu ovlivnilo některé ze skladeb. Divím se, že si kapela nedala před přídavky delší pauzu na rozdýchání a rovnou pokračovala sérií dalších skladeb, to tempo koncertu bylo doslova zběsilé a rozhodně to zpěvákovu situaci neusnadňovalo.

Set list se skládal ze samých časem prověřených pecek ze sedmdesátých a osmdesátých let, které byly místy doplněny o nějakou tu skladbu z velmi zdařilé novinky „Firepower“. Je těžké vybrat vrcholné momenty, protože bylo z čeho vybírat. Mě osobně hodně učarovala „Saints In Hell“ z alba „Stained Class“, kterou doprovázely opravdu strašidelné animované výjevy na obrovské led obrazovce nad scénou, povedla se balada „Night Comes Down“ z frenetického alba „Defenders Of the Faith“, zatímco „Freewheel Burning“ ze stejné kolekce již místy padala za oběť zpěvákova boje s pozvolna padající silou hlasu. Dočkali se i příznivci „You´ve Got Another Thing Comin´“, jejíž strojové laufy nedávaly osazenstvu vydechnout. Před „Hell Bent For Leather“ došlo tradičně na Halfordův příjezd na pódium na Harleyi a během netrpělivě očekávané „Painkiller“ už se Rob Halford, sevřen v předklonu v naprosté křeči, ve snaze vydolovat ze sebe ten nejzběsilejší pichlavý tón svého hlasu, ani nemohl narovnat, přísahám, nicméně se songem se porval jako pravý profesionál a výsledek měl všechny potřebné parametry ústředního skladbového bodce. Skvěle začala i přídavková část, kdy se halou po intru Guardians rozezněla epochální jízda „Rising From Ruins“, naprosto mistrovsky vystřižená. Poslední tři kusy, paradoxně shodně všechny z alba „British Steel“, jmenovitě „Metal Gods“, „Breaking the Law“ a „Living After Midnight“ už jsem bral jenom jako takovou odlehčující nadstavbu, kde zpěvákovo občasné přenechání textu fanouškům mělo zkrátka svůj význam a opodstatnění. Osobně jsem odcházel spokojen, snad hlavně díky tomu, že koncert ve městě kde žiji, nakonec neplatil v žádném případě za provar. Vrcholné síly metalových bohů však byla Plzeň rovněž ušetřena. I tak povedený večer...

Setlist JUDAS PRIEST: Firepower/ Grinder/ Sinner/ The Ripper/ Lightning strikes/ Bloodstone/ Saints In Hell/ Turbo Lover/ Tyrant/ Night Comes Down/ Freewheel Burning/ You´ve Got Another Thing Comin´/ Hell Bent For Leather/ Painkiller// Guardians/ Rising From Ruins/ Metal Gods/ Breaking the Law/ Living After Midnight/. 

13.06.2018	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz