JUDAS PRIEST - Návrat věrozvěstů pravdivého kovu (2005-2015) 7/7

Dnes je to již něco přes deset let, co legenda britského heavy metalu ohlásila návrat k sestavě, která kdysi dávno knockoutovala metalovou veřejnost albem „Painkiller“. Návrat Roba Halforda do řad JUDAS PRIEST byl tedy obrovskou událostí pro všechny pamětníky zlatého období kapely, i přestože tato skutečnost sváděla k logickým dohadům ohledně pravých důvodů reunionu. Vždyť všichni informovaní ještě dnes dobře vědí, kterak obě znesvářené strany mezi lety 1992-2004 vehementně vyvracely různé fámy o možnostech obnoveného sjednocení. Zatímco Rob Halford v devadesátých letech experimentoval s projekty FIGHT a TWO, aby posléze na prahu nového tisíciletí povstal z mrtvých ve své ryze heavy metalové kapele HALFORD, Glenn Tipton, K.K.Downing, Ian Hill a Scott Travis zatím s vynikajícím náhradníkem Timem „Ripperem“ Owensem představili atypické a vlastně i nepříliš přesvědčivé nahrávky. V roce 2005 dostává reunion JUDAS PRIEST konečně i podobu albovou a startuje tak zatím poslední desetiletku v historii jedné z nejdůležitějších metalových kapel historie. Zde je ohlédnutí za nahrávkami z tohoto období.

Angel Of Retribution  (2005)

Album platí ve všech směrech za nahrávku vytvořenou pro příznivce starých JUDAS PRIEST, což samo sebou přineslo i mnoho rizik v podobě možného příklonu k nepřekvapivosti, lacinosti a skoro až zatuchlosti nového materiálu. Úvodní titánský nářez „Judas Rising“ měl však v sobě vše, co od kapely zmítané řadu let nejistou budoucností mohli jejich věrní očekávat v slavném restartovacím roce 2005. Skladbu s neuvěřitelným tahem vyztužuje bombastické kvílení kytar dua Glen Tipton, K.K.Downing a skvělý Halfordův hlas posouvá song správným směrem. Druhá „ Deal With The Devil“ nebyla žádným laciným úprkem, ale jako poctivá riffová záležitost připomínala nejlepší momenty alba „Defenders Of The Faith“. Jenže záhy se nahrávka zlomila směrem k opatrnosti a nápadů začalo rychle ubývat. Hned třetí singlová „Revolution“ byla kolovrátkovou záležitostí nevalné zajímavosti. Nepomohla jí ani produkce Roye Z., ani moderní zvukový kabátek. Čtvrtá „Worth Fighting For“, nastartovaná údery Travisových bicích, celkově svou stavbou a odlehčenou konstrukcí evokovala spíše mírnější momenty tvorby kolegů z AC/DC. Pravý opak přišel však s nahuštěnou „Demonizer“, která vyzněním připomněla období Owensových začátků u JUDAS PRIEST, avšak oproti písním z alba „Jugulator“ nepostrádala strhující ryze heavy metalové kytary (neposkvrněné vlivy thrashe a crossoveru), z nichž tryskala ohnivá sóla. Následovala bezproblémová „Wheels On Fire“, poctivý bigbít ve středním tempu s dunivými riffy a štěkavým Halfordem schopným vygradovat krátký zato však úderný refrén. Sedmou položkou byla nádherná balada „Angel“, přesně taková, na jakou jsme byli zvyklí z dob dávných. Vrcholem celé desky se pro mne stalo šestiminutové vojenské inferno „Hellrider“ vyvolávající u věrných zvýšený adrenalin. Následující „Eulogy“ byla pouze jakýmsi zasněným předělem a nadechnutím se před závěrečnou, téměř čtvrt hodinu trvající „Lochness“. Tato pomalu se šinoucí obluda, která svým obsahem a nedostatkem skutečně výrazných nápadů vysloveně nudila a zbytečně zazdila závěr slibně rozjetého alba. Deska tak z celkového pohledu působí hodně rozháraně a její rekapitulační ráz svědčí o touze muzikantů hlavně něco povědomého nahrát, nikoliv o uměleckých ambicích a tvůrčím přetlaku. Své tak dělá rovněž střídání nadějných momentů s vatovitými.

(60%)

Nostradamus  (2008)

Pokud budu hodnotit tohle koncepční album, přibližující posluchačům heavymetalové hudby příběh nejslavnějšího věštce historie, musím přiznat, že se megalomanský projekt „Nostradamus“ Jidášům vydařil tak napůl, i když je třeba dodat, že nejde o projekt jako každý jiný v širokém portfoliu britské legendy. Osobně se však přikláním spíše k verzi, že se album moc nepovedlo. JUDAS PRIEST totiž neměli nikdy nic společného s hardrockem po vzoru URIAH HEEP a staromilský zvuk alba, zde plný kláves, který silně inklinoval k výpravnému fantasy pojetí rocku sedmdesátých let a tudíž postrádal obvyklou říznost, mě rozhodně obdivem nenaplňoval. Kladem nahrávky je ještě dnes určitá její jinakost, záporem pak neúnosná délka a nahrazení údernosti a agresivity jakousi výpravnou a veskrze kolotočářsky vyznívající patinou. Songy zde existují většinou v rozložitých podobách a setrvávají ve svých nudných středních tempech. „Nostradamus“ nakonec uvítali zejména ti metalový příznivci, kteří jinak neměli s JUDAS PRIEST minulosti moc společného, tedy fanoušci sympho-metalových příběhů a obdivovatelé front-woman kapel současnosti. Deska na mne však dělá, díky své zdobenosti a absenci většího množství nápadů, především dojem díla, za kterým stál vedle kapely také studiový konstruktér, toužící dát všem songům jednotící řád, příběh a nějakou vyšší uměleckou hodnotu. Z mého pohledu však deska už ve své době (a vlastně ještě dnes) vyzněla nudně a tak trochu blbě. Ono není jednoduché dostat do stominutového díla stejný poměr strhujících chvilek jako do alba čtyřicetiminutového. Nahrávka se tak dosti ředí, nemá švih a co chvíli upadá do letargie, ze které se pak znovu vynořuje. Dvojskladbová fáze „Sands Of Time/ Pestilece And Plague“ sice nakonec zůstala jediným vysloveně geniálním momentem, který u mne vyvolal husí kůži, i když jsou zde samozřejmě k nalezení i jiné, povedené záležitosti („Persecution“, „Exiled“, „Nostradamus“). Co je však na „Nostradamus“ nejvíce obdivuhodné, je především motivace šedesátiletých metalových pardálů pustit se vůbec do tak velkého projektu a dotáhnout jej do jakž takž zdárného konce. Byť se smysl a umělecký záměr spíše minul účinkem, asi je dobře, že se o něco podobného chlapi nakonec pokusili.

(60%)

Po realizaci alba „Nostradamus“ a odjetí následných turné to nějakou dobu vypadalo na definitivní konec JUDAS PRIEST, alespoň tak to bylo fanouškům prezentováno v průběhu rozlučkových štací, nakonec se však žádný pohřeb legendy nekonal, zkrátka jen na zasloužený odpočinek odešel jeden z dvojice kytaristů - jmenovitě K.K.Downing a na jeho místo byl dosazen o generaci mladší hudebník Richie Faulkner, který se své úlohy ujal velmi dobře již právě na turné závažně nazvaném „Epitaph“, které bylo odehráno v naprosto skvělé fazóně a všechny přítomné přesvědčilo, že JUDAS PRIEST současnosti mají stále co říci.

Redeemer Of Souls  (2014)

Se svou poslední řadovkou a zároveň prvním albem, na kterém zní kytara Richieho Faulknera, slibovali JUDAS PRIEST návrat k pravé podstatě jejich typického heavy metalu a nakonec lze celý projekt také tak chápat. Nicméně nahrávka přes svou nepřekvapivost a staromilskou atmosféru dokázala značně rozvířit  stojatou hladinou okolo dlouho mlčící instituce. Respektive rozdělila fanoušky na dvě nesmířlivé skupiny, první a početnější samozřejmě jásala nad příklonem k osvědčeným hodnotám, ta druhá vyčítala zkušeným muzikantům nedostatek invence a chuti se posouvat, protože zastaralý sound desky skutečně jakoby patřil někam do první poloviny osmdesátých let. Na obou tezích bylo však značně pravdy. JUDAS PRIEST sestavili obstojnou sbírku ve stylu alb z období své největší slávy, sbírku naprosto typickou a ničím nepřekvapivou, která však srdcaře oblažila řadou zajímavých vypalovaček (když zmíním jen ty nejlepší: „Halls Of Valhalla“, „Sword Of Damocles“, „Cold Blooded“ nebo ponurá „Secrets Of The Dead“ jsou toho jasným důkazem), na druhou stranu přinesla ale i řadu klišovitých kolovrátků („March Of The Damned“ nebo „Hell And Back“). Příznivci tvrdších odnoží metalu byli bezesporu typickým vzorkem posluchačstva, které novinka nenadchla. JUDAS PRIEST zkrátka rezignovali na vývoj a snažili se přijít a čerpat z toho, co umějí nejlépe. Já osobně patřím spíše k zastáncům tohoto alba a chápu jej jako nejlepší věc, se kterou se kapela zabývala od časů „Painkiller“. Následovala další tour, kde sehraný stroj předvedl skvělé show a zejména koncertní forma a hlasová pohoda Roba Halforda všem vyrazila dech. JUDAS PRIEST tak ještě v roce 2015 působí stále jako koncertně velmi vitální jednotka. Co však ještě přijde dál, lze jen hádat, vždyť ústřední kytarista Glenn Tipton letos oslaví svých osmašedesát.

(80%)

23.08.2015	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz