JUDAS PRIEST - Redeemer Of Souls

70%

Pokud patříte k dlouhodobým příznivcům britských heavymetalových veteránů JUDAS PRIEST, musí vám být jasné následující. Všechno zásadní a podstatné tahle legenda řekla už dávno. Konkrétně tedy v rozmezí let 1975-1990, kdy úspěšná řada alb vyvrcholila nepřekonatelným milníkem „Painkiller“. Ty časy se už nikdy nevrátí a opravdu nemá cenu hledat vinu v kapele, protože ta dělá dodnes co může, aby fanouškům předhodila další porci čehosi, co bude alespoň trochu upomínat na jejich slavnou epochu. Ono to vlastně dnes není ani fyzicky možné, nahrát kvalitativně stejný nebo dokonce lepší materiál než tehdy. Jednak Halfordovi hlasivky po šedesátce přeci jen nejsou ( a ani nemohou být) v takové formě jako v časech, kdy tento výtečný zpěvák překračoval čtyřicítku a byl na vrcholu sil, za druhé se dnes jedná již o bůhví kolikáté album, které je vařené z toho, co je zrovna k mání a v jakém rozpoložení se staříci pro změnu nacházejí. Studnice nápadů v úzce vyprofilovaném stylu kapely nemůže do nekonečna překypovat dary a to ani když se tato vydá na území pro ni neprobádané, což opravdu není případ letošní novinky.

Předlouhá kariéra JUDAS PRIEST však rozhodně stojí neobeznámeným za prozkoumání. Vždy však budu doporučovat klasiku zakončenou albem „Painkiller“. Vše co přišlo posléze, již takovou důležitost nemá, nikdy nemělo a rovněž nikdy nebude mít, byť je jasné, že třeba s Timem „Ripperem“ Owensem u mikrofonu se senioři snažili naladit na modernější notičku a zněli tvrdě a aktuálně. Nicméně obě desky jím nazpívané se nakonec většinově nezapsaly do srdcí metalové armády, stejně jako se to nestalo o pár let později u dalších dvou alb – jmenovitě tedy u comebacku, který byl pojat jako staromilská hra na jistotu - „Angel Of Retribution“, ale ani u následného konceptu „Nostradamus“. Na obou těchto počinech pěl znovu Rob Halford.  Koncept z roku 2008 však vnímám po šesti letech jako zbytečně dlouhou, obtěžkanou a nudnou porci klišovitých postupů, kde nenalézám ani špetku progresu, tolik zmiňovaného mnohými internetovými diskutéry. O takových albech jako „Nostradamus“ většinou tvrdím, že mají těžkou prdel. Jakoby záhadně působící  JUDAS PRIEST zde zkrátka dobrovolně složili své největší zbraně (důraz, divokost a říznost) a vrhli se plácat v jakémsi nasládlém klávesoidním pudinku.

Posléze přišel čas na překvapivý odchod kytaristy K.K.Downinga. Ten platil spolu s Glenem Tiptonem za jeden z nosných pilířů kapely. Náhradník Richie Faulkner však na následných několika turné potvrdil, že bude dobrou náhradou, tedy alespoň co se živé prezentace týče. Byl jsem tedy zvědav, jak dobře si s ním JUDAS PRIEST povedou i letos poprvé ve studiovém provedení. „Redeemer Of Souls“ je tedy první album, na kterém nehraje K.K. Downing a rovněž první album JUDAS PRIEST od roku 2008. Avizovaný návrat k tvorbě z osmdesátých let se nakonec koná. Jak to tedy s novinkou slyším?

Když řeknu, že novinka dost pravděpodobně nemá na žádnou z nahrávek, kterou kapela vypustila mezi roky 1975-1990 (snad s výjimkou slabších „Point Of Entry“ a „Ram It Down“, s kterými to vidím tak na plichtu), nikoho to asi nepřekvapí. Problém však nemám s tím, že se JUDAS PRIEST hudebně vrací o více než třicet let vzad a že tak činí právě nyní. Slabiny totiž určitě neslyším v hudebních nápadech, v postupech, protože mne nové dílo přijde detailně propracované, stačí se na něj jen soustředit a ne jej vlivem předsudků ihned hodit do kopru. Tím pravým důvodem jediné mé zdejší kritiky bude totiž skutečnost neovlivnitelná. Na albu totiž nespatřuji tolik potřebné životní energie jako tomu bylo v oněch památných osmdesátých letech. Věc s přihlédnutím k věku protagonistů zcela logická. Na druhou stranu však tvrdím, že novinku vidím jako to nejvěrnější podobenství časů plných síly, už  právě díky zmiňované propracovanosti jednotlivých skladeb. Schválně si všimněte kytarového zdobení, všech těch vyhrávek a klokotavých sól ve skladbách jako je titulní „Redeemer Of Souls“, nebo následné „Halls Of Valhala“ a „Sword Of Damocles“ a zjistíte, že spolupráce mezi zkušeným Glenem Tiptonem a relativně mladým Richie Faulknerem funguje opravdu výtečně, zvláště pak v těchto skladbách opředených mytologií.

Songy jako „March Of The Damned“ nebo „Crossfire“ zas vypovídají cosi o tom, že JUDAS PRIEST letos opravdu nehodlají dobývat nová hájemství moderních metalových směrů, ale naopak udržují těsný kontakt se svými kořeny, s ostrovní rockovou scénou let sedmdesátých. Tzv. příznivci progrese běžte se bodnout, AC/DC se taky nikdy nesnažili překonat v tvrdosti FEAR FACTORY a fungovali náramně. Buzeroval je snad za to někdo? Proč by se o aktuálnost za každou cenu měli snažit JUDAS PRIEST? Vždyť už dávno víme jak to dopadlo. „Jugulator“ dnes beru s vypletím sil, ale je mi jasné, že podnětných nápadů tam je nemnoho a „Demolition“ snad ani nepovažuji za album od JUDAS PRIEST. Novinka je reminiscencí pravověrnosti a velmi příjemnou vzpomínkou na dobu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Opravdu mne těší, že právě dnešní odrhovačky v sobě mají nápad a zaujetí. Což také nemusely mít. Mohlo to všechno dopadnout úplně opačně, tedy naprostým provarem. Nestalo se. Vezměte třeba „Down In Flames“, to je prostě hymna jako svého času třeba  „Running Wild“ nebo „Exciter“, nebo všechny ty démony, které zde pohánějí hypnotickou „Secrets Of The Dead“, vždyť to je epická skladba ve stylu „Touch Of Evil“. Zkrátka ryzí JUDAS PRIEST. Velmi dobré jsou i „Cold Blooded“ nebo „Metalizer“, naprosto skvělé záležitosti vystihující etapu celosvětového nástupu heavy metalu v prvé půli osmdesátých let. Zdařilých skladeb ve starém provedení se zde nachází opravdu dostatek a proto mám tohle album prostě mnohem radši než těch několik předchozích, které pouze okukovaly, kde se co na scéně děje a jak by se vlastně měly prezentovat.

Album „Redeemer Of Souls“ zní velmi uvolněně, protože kašle zvysoka na všechno co se v roce 2014 hodí či nehodí. Tím působí podstatně přirozeněji a nápaditěji (mnohem více onoho kytarového vyšívání a melodií doléhajících tzv. z druhého plánu) než třeba „Jugulator“, „Angel Of Retribution“ nebo „Nostradamus“ dohromady. Alespoň tedy z mého pohledu. Staromilský přístup a lpění na tradičních hodnotách jejich hudby je totiž to poslední, co mi na novince vadí. Naopak mám pocit, že se to všechno právě až letos povedlo vystihnout nejvěrněji. Body strhávám zejména za věci, se kterými už asi nic dělat nešlo a těmi jsou slabší intenzita, dravost a někdy snad i místo pro nějaký ten vyluhovanější postup. Ono dle mého vážně není jednoduché po šedesátce držet krok se svou vrcholnou formou. Osmdesátky už se stejně nevrátí, ale tohle je prostě dobré.

16.07.2014	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz