JUDAS PRIEST, SAXON, URIAH HEEP - Praha, O2 Aréna, 29.března 2024

Velký metalový pátek v Praze se dle mého velmi vydařil. Nestává se u nás během roku moc často, že v jeden večer na jednom pódiu vystoupí hned tři legendy historie britského hard rocku a heavy metalu. A i když jde ve všech třech případech o formace letité a zasloužilé, pořád jsme se od nich dočkali energií nabitých a živelných vystoupení, ze kterých sálala o dost více dobrá forma a chuť po hraní, než údržbová spokojenost s rekapitulováním. Beznadějně vyprodaná O2 Aréna tak zažila svátek s poctivou porcí klasického hard rocku a heavy metalu, jakou dlouho nepamatuje. Z místa na sezení jsem tentokrát sledoval vystoupení, a sice z větší vzdálenosti od pódia, ale za to s dokonalým přehledem po celé hale a hodně obstojným zvukem. Netuším, jak to slyšeli lidé v jiných částech obrovské haly, ale u mne kromě lehce přeřvanějších částí vystoupení JUDAS PRIEST, bylo vše celý večer pozoruhodné. Pražská O2 Aréna je totiž známá tím, že ne vždy je všude zvuk ideální. Pro zdejší prostor mnohdy typická nabasovaná koule se však tentokrát neobjevila. A protože jsem se nacházel prakticky na protější straně od pódia, nebyl u mne vlastně ani problém se zde tolik typickým vracejícím se zvukovým odrazem, tudíž hodnotím všechna tři vystoupení jako poměrně čistá.

Nejstarší z vystupujících URIAH HEEP nastoupili na pódium přesně v 18:30 a ani o minutu déle, tak jak byl začátek večera avizován již na vstupenkách. Velký pojem ostrovního hard rocku počátku sedmdesátých let, v jehož sestavě již z původních členů funguje jen poslední žijící původní člen, jmenovitě kytarista Mick Box, měl zde potenciál oslovit mladší část obecenstva. Vše táhnul poměrně svěží výkon frontmana Bernieho Shawa, který dobrou hlasovou formou kapelu stále udržuje v kontaktu s mladší metalovou komunitou. Prakticky obstojně odehraný set v sobě spojil nějaké ty novější songy z poslední velmi dobře hodnocené desky „Chaos And Colour“ s naprostou klasikou v podobě raně sedmdesátkových písní jako „Rainbowdemon“, „Gypsy“, „Easy Livin´“, či případně v závěru odehranou skandovačkou „Lady In Black“, zde tentokrát prezentovanou poněkud rozvláčněle s podbízivou spoluprací s publikem. Ono je těžké vtěsnat pětapadesátiletou kariéru do třičtvrtěhodinového setu, z tohoto důvodu hodnotím výstup URIAH HEEP jako v rámci možností zdařilý a svěží.

To skoro o dekádu mladší úderka SAXON, jako jeden z pilířů NWOBHM v jehož řadách už lze také narazit na nějakého toho sedmdesátníka, to v O2 Aréně rozbalila ve velkém stylu. Hodně energický a natlakovaný set před stěnami Marshallů byl oslavou heavy metalu staré školy a zazněly v něm jak songy z poslední desky „Hell, Fire And Damnation“, tak samozřejmě povinná klasika z první poloviny osmdesátých let. Biff Byford byl i přes své blazeované popocházení po pódiu hlasově v neskutečném laufu, a potvrzoval fakt, že mu to stále zpívá náramně, o čemž svědčily nejen nejklasičtější řízné fláky z časů džísek a kůže jako „Heavy Metal Thunder“, „Denim And Leather“, „Motorcycle Man“, „Princess Of the Night“ nebo „Wheels Of Steel“, ale také mocně rozmáchlá balada „Broken Heroes“ z pětaosmdesátého, která se stala asi nejvýraznější položkou celého setu. Souhra mezi kytarovým střelcem Dougem Scarratem a čerstvě příchozím druhým kytaristou Brianem Tatlerem funguje na výbornou, zatímco basák Nibbs Carter, věkově z aktuální sestavy ten největší mlaďas, odhodlaně jede krom podpory sekyrníků stále svou vlasovou show. No a Nigel Glockler, zde coby bubenický veterán, stále udivuje spolehlivým dynamitem v rukou. Znovu tedy prvotřídní výstup, jehož jedinou slabinou bylo, že SAXON měli omezený čas na prezentaci své tvorby, který čítal necelou hodinku.

Hlavní hvězdy večera JUDAS PRIEST asi po půlhodinové pauze na přestavbu pódia celou metalovou oslavu ještě vygradovali. Natěšenost publika na jejich výstup byla už od prostor před halou doslova hmatatelná, protože to, jak se dnes kapele daří s jejich aktuálními alby, šest let starým zápisem „Firepower“ a letošní novinkou „Invincible Shield“, dává tušit velké zaujetí hlavních aktérů a naprostou koncentraci potřebnou pro bezchybné přenesení aktuálního programu i na koncertní pódia. Kytaristu Glenna Tiptona sice na turné znovu nahrazuje Andy Sneap, který si v mezidobí nechal znovu narůst dlouhé vlasy, a spolu s Richie Faulknerem utvořil koncertně znamenitý tandem. Prostor na sehranost měli ti dva už na několika minulých šňůrách, protože Glennova koncertní absence trvá již sedmým rokem. Právě uznávaný producent a někdejší mozek kapely SABBAT (Andy Sneap) je zde spíše tím riffařem, kdežto talentovaný „Falcon“ se zhostil naprosto mimořádné prezentace strhujícího sólového parku JUDAS PRIEST. 

Jidáši tedy s devátou večerní po klasickém synťákovém úvodu nového alba vystřelili stěžejní šlehu, velmi zdařilou skladbu „Panic Attack“ a ta dostala většinu publika okamžitě na svou stranu. Od prvních okamžiků bylo zřejmé, kdo je ten večer hlavní kapelou. Prošedivělým plnovousem zarostlý Rob Halford si sice občasně odepřel nějakou část textu, ale kdykoliv zpíval, bylo to v mimořádně jistém provedení a s intenzitou ostrých jehel. Fakt, že čas od času odcházel z pódia do zákulisí, přičítám nejspíše potřebě dechové regenerace, ale když jsem si pak letmo projel nějaká historická videa z vystoupení JUDAS PRIEST, uvědomil jsem si, že to s podobným odcházením dělal prakticky vždy. Set byl dramaturgicky výborně poskládaný, takže když záhy přišla o něco pomaleji posazená riffovačka „You´ve Got Another Thing Comin´“ publikum pokračovalo v oslavě, neb jde o song chytlavý a přímo dělaný pro hymnické koncerty. 

Bubeník Scott Travis je na svém vyvýšeném místě prakticky bezchybnou mašinou, s jehož angažováním kapela kdysi, v časech alba „Painkiller“, udělala velkou věc, kdežto Ian Hill platí za klasika, který pumpuje baskytarový tlak nepřetržitě ze svého puntíku v zadní části pódia a za žádných okolností nepovolí (ani nepopojde). Z novějších skladeb zazněla ještě „Lightning Strike“, zdařilá vypalovačka z předposlední desky, dále pak odlehčeně hitová novinka „Crown Of Horns“ a rovněž barvitý titulní song z poslední desky, který byl doslova kytarovou orgií. Ačkoliv byl koncert odehrán v strhujícím tempu, nějaká únava na muzikantech rozhodně nebyla znát, což přičítám výborné dramaturgii a střídání dynamických válů jako byly „Rapid Fire“, nebo legendární a nevynechatelná „Breaking the Law“ se songy poněkud rozmanitějšího podání a nižšího tempa - např. automatickým rytmem startující „Love Bites“, dále pak překvapivě zařazená, ovšem ve výsledku skvělá „Saints In Hell“ a pro mne nesporný vrchol celého vystoupení v podobě klasiky z poloviny sedmdesátých let „Victim Of Changes“, ve které vynikla skvělá souhra a dynamika celé kapely, kdy robustní momenty střídaly s lehkostí ty pocitovější. 

Dál jsme v Praze nepřišli o koncertně vždy prezentovaný cover „The Green Manalishi“ od FLEETWOOD MAC, bez kterého bych se já samozřejmě obešel, neb bych našel minimálně nějakých padesát skladeb JUDAS PRIEST, kterými by šlo tento song v programu nahradit. Oblíbená a kytarovými synťáky opatřená hitovka „Turbo Lover“ z kontroverzního období roku 1986 rozjásala velkou spoustu lidí. Dusárna reprezentující pravou britskou ocel „You Don´t Have To Be Old To Be Wise“ naopak do koncertního programu nikdy moc nepatřila a během pražského večera prakticky nahradila zde ten večer absentující hymnu „Metal Gods“. Na konci základní hrací doby pak ještě došlo na očekávané vyvrcholení v podobě pumelice „Painkiller“ s dávno již klasickým Travisovým úvodem a do nepříčetnosti hnaným nebesko-pekelným hystriónstvím Roba Halforda i obou kytaristů. 

V přídavku nás pak čekaly ještě tři klasiky z největších. Tím myslím sebevědomě podanou jízdu „The Hellion/Electric Eye“ z roku 1982, dál pak Halfordovým příjezdem na chopperu vždy předznamenanou „Hell Bent For Leather“ a samozřejmě také zcela závěrečnou skandovačku „Living After Midnight“, která v myslích mnohých rockerů prakticky zlidověla. Dle mého se stal tento koncert, stejně jako nová deska JUDAS PRIEST za rok 2024, velkým úspěchem aktuální sestavy, kdy kapela potvrzuje, že je v znamenité formě a aktuální kytarové duo Faulkner/Sneap je schopné udržet letitou legendu v aktivitě a přítomnosti. Vynikající koncert před po strop narvanou pražskou O2 Arénou. Já jsem se navíc ve Sky Boxu hezky najedl a pozoroval vše jako Američan akci prestižního rázu, zkrátka a dobře, tohle byl od začátku do konce metalový blahobyt!:-)

Fotky z plochy : Gazďa

02.04.2024	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz