JULIE - My Anti-Aircraft Friend
Narazil jsem na ně náhodou v nějakém přehledu nejlepších nahrávek za
rok 2024. Debut, podle coveru alba to na první dobrou vypadá na silně
alternativní záležitost. JULIE. Zvláštní název pro kapelu, k tomu ještě
podivnější název pro album, ale ok, mrknul jsem pár klipů na YT, jestli
má vůbec význam do toho jít. Prvním kolem výběrového řízení prošli, tak
si teda pustím album, dám tomu šanci. A to je přesně ta chvíle, kdy ten
přátelský protiletadlový šrapnel vybouchnul.
Miluju kapelu
AUTOLUX. Teda v podstatě hlavně jejich debut „Future Perfect“ z roku
2004. Jejich další dvě desky jsou už takové nemastné, neslané, ale ten
debut! Zvukově dokonalé dílo na pomezí
noise/alternativního/experimentálního rocku. Ve své době se dle mého
skromného názoru jednalo o jedno z nejlépe znějících alb, a i dnes je
pořád špičkové. A přesně AUTOLUX mi JULIE okamžitě připomněly.
Atmosférou, melodickými postupy, strukturou skladeb, i kombinováním
ženského a mužského vokálu, a vlastně trochu i zvukem. Ale není to jen
jednoduché kopírování, JULIE do své DNA zakomponovaly i jiné vlivy.
Projev basačky Alexandrie Elizabeth je nepopiratelně podobný Kim Gordon
ze SONIC YOUTH, kterážto kapela by se určitě mohla na seznamu inspirací
ocitnout též na prvních místech. A objevíme tady i odkazy na shoegaze
(nebo jak se to teď nazývá „nu-gaze“), grunge a nebo až noise-pop. A to
všechno pod jemným, ale i drsným závojem alternativní špíny a nezávislé
produkce. Trio doplňuje zpívající kytarista Keyan Pourzand a bubeník
Dillon Lee. Kapela vznikla v roce 2019 v Orange County, California, a do
dnešního dne si sama vydala jen několik singlů a jedno EP. Každopádně
debut už vychází pod Atlantic Records, takže se evidentně líbí nejen mě.
Zpěv Alexandrie je odtažitý a hladící zároveň. Někdy působí až lehce hypnoticky. Na to navazuje i hudba. Když jsem zmiňoval SONIC YOUTH, tak se musíme vrátit hodně daleko do historie, až no konec osmdesátek a jejich legendárního alba „Daydream Nation“. Jeho zvuk a atmosféru často kombinují se špinavým grungem začátku devadesátek. S tím grungem, který má blíže spíše k indie rocku než k hard rocku a metalu. Někdy se člověk až přistihne, že tam zaslechne pozdní NIRVANU. Když Keyan jen pomalu frázuje svoje party, do toho vybrnkává na kytaře s ledově kovovým zvukem nejasný motiv, je to jako Kurtův závan ze záhrobí. Většinu písní pokrývají společně, každý v ní má ale svůj part. Vytváří to zajímavé kontrasty, někdy možná i lehké napětí. Jindy si naopak písničku vezmou jen pro sebe. Ale když se spojí, jako třeba v nadupané, grungem nasáklé „Claibourne Practice“, to je pak skutečná síla. Velmi se mi líbí zvuk nahrávky. Bicí s typicky indie rockovým naladěním jsou čisté, jasné, téměř až jemné. Nejsou hlavní hnací sílou, spíše rámují hřiště a jistí kytaru a basu, aby se v některých noisových explozích nebo shoegazových zvukových stěnách nerozplizly až moc do neznáma. Někdy se ale i Dillon odváže a ukáže, že taky umí, když nemusí dělat babysitting pro ty dva.
„Feminine Adomments“ svým začátkem připomene NIRVANU a její „You Know You´re Right“, aby se přelila do SONIC YOUTH a z nich ještě do THE BREEDERS. A právě tady Dillon, jakoby byl nervózní z neustálého metamorfování, dává neklidné textury, plní song přechody, jeden za druhým. Basa má lehce lo-fi zvuk, často se ještě přepne i do špinavé, zkreslené polohy. Když se ale vrátí k čistému odstínu, ten má jasnou pečeť zvuku přelomu osmdesátek a devadesátek. Je hluboký, ale nepřístupný, možná až nevlídný. Paleta zvuků kytary pak sahá od zmiňovaných chladných kovových, přes noisové kvílení, špinavé mohutné zvukové stěny, až po indie rockové tóny. A to všechno se krásně prolíná, doplňuje, někdy i bojuje mezi sebou. Ve finále je to velice pestrá nahrávka, která skýtá hodně překvapení, a která umně maskuje svojí pravou tvář. Třeba úvodní „Catalogue“, rychlá hitovka ve stylu ranních SONIC YOUTH. Skvělé bicí, zajímavá basa, suprové kytary, správně alternativní melodie. A k tomu slušný noisový závěr. Prolínání grunge a shoegaze v „Tenebrist“ je pak ještě vyšperkované o noisové a indie rockové vstupy. Skvělé basové intro nabídne „Very Little Effort“. Jednoduché, ale plné emocí. Pomalu se rozvíjející písnička buduje napětí, které nás pak polapí v spletitých pasážích neustále se střídajících klidných a hlučných ploch. Jak silným citem pro netuctové, ale přitom velmi jemné a příjemné melodie kapela disponuje, dokazuje „Knob“ s jednoduše nádherným baladickým intrem, která se samozřejmě taky později změní v noise-gaze. Opět dokonalá práce s kontrastem klid-bouření.
Typický rukopis AUTOLUX objevuji ve valivé, těžké a
skličující „Thread, Stitch“, kde je tou poslední záchranou Alexandrie a
její nadějeplný andělský zpěv. „Piano Instrumental“, ač by se to podle
názvu nabízelo, není žádné klavírní intermezzo. Naopak, krásně košatá
komplexní skladba, nabízející tolik různých poloh, až z toho jde hlava
kolem. Od progrockerů by si určitě vysloužili pochvalu za neustálé změny
temp, nálad, zvuků. A přitom je to pořád noise, grunge, shoegaze a
alternativní rock. Zvukově neuvěřitelně propracovaná věc, plná
zajímavých zákoutí, odboček i návratů. V závěrečné „Stuck In A Car With
Angels“ se opět dočkáme andělského hlasu na pozadí intra, za které by se
nestyděly ani BUSH v devadesátkách. Že to ale opět nebude žádná sladká
balada už od počátku naznačuje v pozadí připravená noisová kytara, která
se vznáší nad svou kořistí jako orel připraven k útoku. Hlučná část pak
skutečně přijde, ale je to jiné než v předchozích písničkách. Takové
čistější, méně špinavé, jakoby se na závěr už kapela rozhodla z kalných
noisových vod vystoupit a hledat nové obzory.
Jedná se o vskutku silný debut. Věk tria je jen lehce přes dvacet let a prezentuje se zajímavým a vyspělým stylem. Uvidíme, co dalšího z nich ještě vypadne.
| 26.12.2024 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
