KADAVAR - Berlin

80%

Tak předně, novinka od berlínských KADAVAR je více než jen další stoner-rockovou reminiscencí na odkaz raných BLACK SABBATH. Jde o poctivě zhotovenou a sebevědomou jízdu, kde není nouze o heroické hymny a celkově otevřenější náhled na ostrovní rockovou muziku sedmdesátých let. Od předchozí nahrávky „Abra Kadavar“ uběhly již dvě sezóny a na výsledku je to velmi znát, kapela si opravdu se vším vyhrála a aktuální materiál působí jako jedna z nejlepších žánrových věcí, s kterou máme tu čest v posledních několika letech. Jestliže jsem u minulého alba ještě mluvil o oťukávání terénu a opatrnosti, pak zde svůj potenciál Němci odhalují naplno, druhá nahrávka pro kolos Nuclear Blast (celkově pak třetí) se sakra povedla a nabízí přehršel vynikajících a do puntíku propracovaných retrařských skladeb uctívajících celou řadu znamenitých kapel rockového dávnověku, počínaje UFO a THIN LIZZY, přes DEEP PURPLE a BLACK SABBATH, až třeba po KISS či (proč to neříct) SCORPIONS z doby s Uli Rothem, tohle všechno lze v žhnoucím kotli garáž-rocku najít či vypozorovat a tak velmi rád novince přikládám visačku „Rock´n´roll z Bukoviny dělaný s vkusem“. Otázkou tedy pouze je, nakolik ten který čtenář bude onu větu brát za kladné zhodnocení.

Jasně, řeknete si – vcelku nová kapela a už nahrává a vydává u nejvlivnější metalové stáje Evropy, zde nebude něco v pořádku. Omyl. Já osobně KADAVAR věřím každou notu a naopak jsem nadšen z toho, že konečně dostala prostor kapela, která sice čerpá z historie, ale má tu schopnost přijít se skvělými nápady, kapela, pro kterou je radost psát postaru rockové songy a vyhnout se blbým klišé a trapným momentům. Mě osobně „Berlin“ nesmírně baví už od prvních poslechů a absolutně neřeším chvilkové podobnosti songů s hudebním jazykem té které legendární hardrockové instituce, beztak hlas Christopha Lindemanna má velké kouzlo, ačkoliv to není kvůli nějakému velkému rozsahu a školené barvě, ale kvůli prožitku a opravdovosti. Jeho výše položený hlas zkrátka do přehlídky kytarových vyhrávek skvěle padne.

Ještě před tím než KADAVAR zahájili práce na této desce, došlo u nich k personální rošádě, kdy baskytaristu zvoucího se Mammut (pravé jméno: Philips Lippitz) nahradil jistý Simon Bouteloup. Na trojici pak kapelu doplňuje bicman Christoph Bartelt (přezdívaný Tiger). Spolu s Lindemannem tedy oba dva hudebníci nakráčeli letos v zimě do studia, aby posunuli svou nadějně rozjetou hudební dráhu, výsledkem je tedy album „Berlin“, strhující oslava doby zvonáčů, těsných tmavě modrých džísek a dlouhých nepřikrášlovaných vlasů či pěstěných kotlet, doby, kdy rocková hudba byl živelný a stále se vyvíjející pojem, jenž prostupoval skoro všemi společenskými obory.

Co tedy na nové nahrávce nalezneme? Za sebe mohu bezpečně říci, že nějakých šest až sedm zaručených vypalovaček, nad kterými srdce motorkářovo zaplesá. Předně zmíním úvodní triumvirát, kdy „Lord Of The Sky“ do alba vletí nekompromisně díky svému výraznému a nanejvýš neučesanému riffu jak od amerických nespoutanců THE STOOGES a celou tu párty zdárně rozvíří do patřičných otáček. Následuje rtuťovitě přísná „Last Living Dinosaur“, postavená na temných podlazených riffech a postupné gradaci. Třetí „Thousand Miles Away From Home“ stojí na zhuleneckých kytarových motivech, kterými Lindemann posluchače převádí od stadiónové velkoleposti (po vzoru ranných KISS) až k rozložitě bezcílné psychedelii konce šedesátek. Murrayovské vyhrávky v „The Old Man“ (ostatně nikdy jsem nerozluštil fascinaci stářím u podobných „70´s rock“ opěvujících kapel) dávají tušit ovlivnění pravěkem IRON MAIDEN a podtrhují mou visačku „Rock´n´roll z Bukoviny“, každopádně se jedná o skvělou retro rockovou hitovku ve výpravném stylu. Zhruba takhle nějak musela znít parta ambiciózního baskytaristy Steva Harrise v sedmdesátých letech, tedy ještě před debutovou deskou. Pozvolnější „Spanish Wild Rose“ evokuje tvorbu THIN LIZZY se všemi jejími typickými prvky. Při „See The World With Your Own Eyes“ jsem si vzpomněl na švédské garážové střelce konce devadesátých let THE HELLACOPTERS, od jejich doby totiž nikdo nezpracoval podobnou hudbu lépe. Největší vypalovačkou alba je závěrečná „Into The Night“. Špinavý kytarový sound se všemi přítomnými sóly a vyhrávkami zde upomene na Jimi Hendrixe a zároveň zde dostáváme trochu komiksového feelingu, protože ústřední slogan – INTO THE NIGHT - je zde Lindemannem prezentován natolik specifickým způsobem, že si během něho představuji, kterak členům kapely navlečeným v těsných kombinézách vystřelují z rukávů laserové meče a oni zaujímají bojovné postoje. Zkrátka tahle deska je jednou z nejpříjemnějších retro záležitostí posledních několika let. 

31.08.2015	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz