KALLE - Under The Black Moss

90%

Táborské KALLE už nějaký ten pátek sleduji, ale k důslednějšímu poslechu jejich nahrávek jsem se zatím nedostal. Křehká melancholická hudba plná jemných odstínů chce totiž své. Především správné rozpoložení, klid a čas. Kdo z nás to má?:-) Novinka „Under the Black Moss“ mě začala eminentně zajímat ve chvíli, kdy ji přede mnou spontánně pochválil jeden kamarád, jinak milovník enormně ponurých metalových alb. Na vkus určitých lidí se lze stoprocentně spolehnout a on mezi ně patří. Navíc netoleruje chyby. Lepší doporučení Táborští dostat nemohli. Nehodlám však čekat na zmíněné ideální podmínky. Snad se projeví síla hudby. Fakt, že se bude snášet do uší naklepaných dvoukopákovými palbami, hraje tu nejmenší roli. Stejně nakonec rozhodnou písně.

Naše duo, jakkoli alternativní, atmosférické a silně pocitové, je v agendě má. Jde dokonce o jeho základní výrazivo. Po prvním poslechu se zdá, že tentokrát by jejich hudební drobnokresby mohly posluchače rovnou uhranout, … než se rozplynou. Ještěže máme tlačítko repeat. V případě podobných desek bývá vše naštěstí trochu složitější. Prchavé doteky kreativity a krásna zde sice můžete během opakovaného poslechu znovu pocítit, ale váš prožitek nebude nikdy totožný. Aktuální nahrávka Davida a Veroniky Zemanových funguje v uvedeném směru opravdu dobře. Poměrně striktní forma a jasný pocitový plán rozletu nebrání. Škála posmutnělých nálad imponuje. Mohou za to právě písně, jimž nic nechybí ani nepřebývá. Tóny se v nich pomalu kondenzují, navenek ulpívají, poté stékají, aby po čase někam vysublimovaly. Celek jako by tvořil soundtrack k životní pouti, banálnosti i jedinečnosti každého z okamžiků pozemské existence, končící vy víte jak.

Časový odstup od poslední řadovky je znát. Samotní protagonisté už mají také něco odžito. Neuspěchanost bije do uší i ze studiového uchopení a provedení, které neváhám označit za art popově precizní. Na album nebylo připuštěno nic, co by narušovalo absolutní souhru odehrávající se na více úrovních, počínaje tou tvůrčí. Výsledek je hodně melodický, poměrně temný, temnější než dříve, tak nějak skromně (post)doomový. Vyznění však shledávám pozitivním, protože je odrazem kooperace, bezpečně ukotvené ve sféře vzájemného naslouchání a hlubokého porozumění. Výrazné vokální linky podbarvují tu klávesy, tu shoegazing, brnkání, zkreslení, nenápadné riffy, beaty či nečekaně robustní baskytara. Samplované perkuse jsou občas doplněny živými bicími hostujícího Jiřího Bendla (MANON MEURT). Pokud bych měl metalistům dodat nějaké přirovnání, představte si alternativnější verzi pozdní ANATHEMY či THE GATHERING v okamžicích, kdy je jim požehnáno.

Ve své podstatě jde o „splétání kouzla“ a intimní partnerský únik. Čaruje se zvlášť, uniká společně. Jakmile David s Veronikou začnou hrát, rázem jsou každý úplně jinde a zároveň pořád bytostně spolu. Do kuchyně jim při tom nevidíte, což je příjemné. Tím pádem se dopřává únik i posluchači. To podstatné se odehrává mimo rutinní vztahový rámec. Jejich hudební svět má rysy příjemně pohádkové, baladizující. Nezávidím, přeji vše dobré a užívám si toho nejlepšího, co může na takovém základě vzniknout. Nemám na mysli hloubku ani pocitové bohatství, prim sehrává atraktivita svádějící k dalším a dalším poslechům. Skladby totiž nepůsobí nepřístupně ani chladně. O obojím se lze – zejména díky studiové perfekci a propracovanosti – v souvislosti s novou kolekcí bavit, nicméně případná diskuse nutně vyústí v závěr, že „Under the Black Moss“ žádné překážky ve skutečnosti neklade ani se nepodbízí. Naopak, upřímně zve k veskrze příjemnému sdílení prožitků ze světů, ve kterých sice bují stíny, ale nečíhá zde nic, čeho se skutečně bojíte, co prožít za žádnou cenu nechcete.

Něčemu takovému se dá podlehnout velmi snadno, zvlášť když chybí rušivé momenty. Hudba jiskří krásou. Hlas Veroniky je takříkajíc první na ráně. Její výkon nepotřebuje dlouhý komentář. Slyšíte ji, věříte ji a chcete ji slyšet znovu a pak ještě. Svým hlasem spoutala opravdu slušnou dávku emocí, které uvážlivě dávkuje. David má tudíž nelehkou pozici. Dokáže si však poradit. Jeho kytara bez i s pomocí řady efektů chytře čerpá z alternativních nebo folkových sfér. Nejde o vyvažování ani otročení, natož čelní střetávání. Kytarová hra směřuje k nenápadnému setkávání až decentnímu stalkingu ve smyslu: „Je, ty seš tady taky?“:-) Veronika je od něj občas daleko, ale vždy nadohled. Hovořit se dá i o permanentním protínání dvou samostatných cestiček či mocné, byť skryté podpoře. Euforie se však dostavuje hlavně ve chvíli, kdy si užíváte písně, jaké jsou. Když na nějakou Veroniku a Davida prostě zapomenete. Myslím, že dotyční o něco takového usilují po celou hrací dobu. Úspěšně, na aktuální nahrávku totiž nevpustili žádnou slabší položku. Po zhruba desítce poslechů si dovolím napsat, že zřejmě ani momentku.

Od úvodní „Over the Hill“ po závěrečnou „The Red Lake“ se jede na plný plyn. Prožívají se abstraktní příběhy, jejichž protagonisté zůstávají schováni za neprostupným oparem. Skladby nesplývají ani nenudí, všechny mají něco – všechno. Nechybí gradace. Každý posluchač je bude slyšet jinde. K té nejintenzivnější však bezpochyby dochází v závěru a směřuje se k ní nejméně od tripové „Goddess“. Závěrečné údery do strun mi evokovaly dokonce BATHORY. KALLE překvapili, čekal jsem kvalitní album, dostal jsem dílo, kterému se nedá vytknout vůbec nic, protože přes veškerou svou krásu a jemnocit spolehlivě funguje i v modu „esteticky vydrtit“. Bezpochyby jedna z desek minulého roku. Přívlastek „domácích“ jsem nevynechal náhodou. Nenechte si ujít koncert, aktuální živý záznam z Radia Wave nemá chybu.

25.03.2023	Diskuse (3)	Pekárek hackl@volny.cz