KAMELOT - Haven

60%

Čím věhlasnějším jménem jsou v ranku powermetalové hudby právě Američané KAMELOT, tím více jejich hudební počínání pod taktovkou kytaristy a skladatele Thomase Youngblooda připomíná překvapeními nenarušovanou hru na údržbu. Nejenže poslední alba naprosto do puntíku suplují mnohokráte ohrané vzorce z jejich starších a výživnějších děl, ale doslova v nich absentuje jakýkoliv prvek vývoje či překvapivosti. Ano, stejně jako tomu bylo u vcelku zdařilé předchozí řadovky „Silverthorn“, která vlastně byla vokálním debutem novice u mikrofonu, Švéda Tommyho Karevika, pokračuje se ve stejné linii i v letošním roce s rovněž ne špatným, byť absolutně nikterak přínosným albem „Haven“. Obě dvě díla, přestože stále platí za stylově nadprůměrné věci, nepřinášejí do hudby KAMELOT žádné novinky ani jakoukoliv přidanou hodnotu. Platí tedy pouze za další sérii nových songů, kterými se americká kapela připomíná, ještě před tím než vyrazí na své další majestátně pojaté turné s účastí mnoha hostů, doprovodných vokalistek a do puntíku propracovaným scénářem.

Nahradit norského slavíka Roye Khana před čtyřmi lety právě jeho vokálním klonem, se dnes ukazuje jako záležitost, kterou si samotní KAMELOT zjevně velmi žádali a přáli. Pokud tedy nepatříte mezi fanoušky a srdcaře, co mají jejich starší tvorbu najetou, rozdíl mezi oběma pěvci byste snad ani neměli šanci postřehnout. Sytý a rozvážný projev obou zpěváků byl vždy doplněn o charakteristické hardrockové vibráto, a jak se jím činil Khan, ani Karevik nezůstává pozadu. Vlastně se toho ani letos moc nezměnilo. Písně mají v sobě jistý prvek patosu a pohádkové atmosféry a jsou do své majestátní podoby posouvány nejen melodickými momenty a svým celkovým powermetalovým rázem, ale i řadou exotických vyhrávek, nadýchaných klávesovými aranžemi a různými podpůrnými prvky.

Světácky dotažená deska „Haven“ je ve všech směrech hrou na jistotu, je albem od kapely, která především svou pevnou půdu pod nohama už dávno nalezla a dnes ve své hudbě pouze šteluje s detaily, byť už se to děje s takovou samozřejmostí, že zde hrozí akutní ztráta jakékoliv zajímavosti. Dokladem budiž některé zdejší skladby: přívětivě uhlazená „Beautiful Apocalypse“, ospalá „Here´s To The Fall“ nebo naprosto nudná „My Therapy“, které nezklamou/ neobohatí. Pokud se některá věc vyjímá, což je vlastně nakonec i docela těžké rozhodování, pak je to sladkobolný Karevikův duet s Charlotte Wessels z DELAIN v baladě „Under Grey Skies“, kde jim instrumentálně asistuje i nightwishácký minstrel a všudepřítomný všeuměl Troy Donockley, kterého Nuclear Blast dosazují na hostování snad do každého druhého výtvoru, který se chystají vydat. 

Zaboduje snad ještě vypjatá „Insomnia“ protkaná egyptskými a blízkovýchodními klávesovými motivy. Stranou však nezůstane ani hrdinská hymna „Liar Liar (Wasteland Monarchy)“ s tím nejnápadnějším výjezdem na refrén, jaký zde je k mání, bojovnými riffy a naprosto skvělým kytarovým sólem ve své druhé půli. Určitě se jedná o nejlepší položku nahrávky. Bleskne se v ní svou vokální trochou i brutálně naladěná kočka Alissa White-Gluz z ARCH ENEMY, kanadská dívka, jenž se minulý rok stala vlhkým snem mnohých dlouhovlasých cápků. Pozitivně zanícenou vypalovačkou v dravějším tempu je i „Veil Of Elysium“. S tím však výčet nadprůměrných kladů končí.

Jinak se zde nachází celá řada skladeb, se kterými to mám tak nějak na plichtu – skladeb, které naplňují parametry nadprůměrné powermetalové záležitosti, i když je v nich toho medu a patosu někdy až příliš („Fallen Star“, „Citizen Zero“ a „End Of Innocence“). Další klasická řadovka od pozdních KAMELOT, tedy řemeslně výtečně zpracovaná deska, kde se u většiny skladeb nemůžete celou tu dobu rozhodnout, zdali vás baví nebo vlastně už ani moc ne.

11.05.2015	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz