KAMELOT - The Awakening

60%

U některých kapel-zavedených institucí se toho v souvislosti s novou deskou moc řešit nedá, nanejvýš splnění plánu. KAMELOT mezi takové už dávno patří. Nejde o vyšší věk hudebníků ani počet studiových zářezů, prim sehrává míra a charakter tvůrčí ambice. V daném případě můžeme hovořit o muzikálově laděné popmetalové šabloně, jejíž dodržování se zdá být ideálem, ne-li otázkou života a smrti. Pakliže se vyloučí kalkul, vykročení mimo ni jako by se stalo něčím, co mysl hudebníků i nemalého počtu věrných posluchačů nepřipouští, vytěsňuje, nepobírá. Něčím, co by poskvrňovalo čistotu sdělení, které má hudba přinášet. Poslední zbytky živočišného vzrušení proto mohli fanoušci zmíněných fantasy metalistů cítit snad jen při nástupu zpěváka Tommyho Karevika. Žádné zvláštní překvapení se tenkrát stejně nekonalo. Kapelník Thomas Youngblood hledal co nejlepší kopii původního hlasu, což se mu i povedlo. Skutečnost, že s sebou nový hlas nese o řád méně emocí, měl být a do jisté míry také byl kompenzován stoprocentní jistotou a vytříbeností projevu. Od té doby je na americko-evropské symfonické frontě klid, takové znormalizované bezčasí. Ideálem se stalo již zmíněné splnění plánu.

Nutno podotknout, že KAMELOT neotravují s přílišnou kvantitou. Jak už bylo řečeno, nenabízejí však ani podstatnější úkrok ze zvolené formy, přestože se odstup mezi jednotlivými alby, a tím i prostor pro skládání a nahrávání pomalu zvětšuje. Na celé čáře tedy vítězí řemeslo. Skoro jako v nějakém pivovaru, každá várka tržně oceňovaného moku musí vykazovat shodné parametry, protože právě ty zajistily poptávku a management i nadále věří v jejich kvalitu a jedinečnost. Dobře, na širší perspektivu a progresi se raději vykašlu, ale z hlediska té úzké, písničkové si servítky brát nebudu.

Nechci kapele zbytečně křivdit. Pánové totiž nenabízejí málo a po stránce formální rozhodně perfekci. Natočit takové dílko není žádná legrace. Zní to otřepaně, ale pro mne osobně jde o věcný argument. Zavedený model navíc stále funguje; minimálně na obchodní bázi, což může mít pro řadu hudebníků, přinejmenším od určité fáze, nemalý význam, který nehodlám bez dalšího zpochybňovat. Když už jsme u uvedeného aspektu. Z jednoho aktuálního rozhovoru s Karevikem plyne, že se při přípravě „The Awakening“ myslelo na dvě věci. V prvé řadě se trio skladatelů, Youngblood, Karevik, Palotai, zaměřilo na návrat typičtějších prvků, které na minulém albu údajně chyběly. Dále měli klást důraz na koncertní vyznění. Necítím se kompetentní k podloženým úvahám na téma, zda jim uvedený plán vyšel. Zvlášť když jsem poslední řadovky vypustil. Letmé seznámení s minulou deskou „The Shadow Theory“ mi nenapovědělo nic. Zde se „riskovalo“ maximálně tak s otravně podladěnou kytarou. Nakonec se tedy podělím alespoň o pár spekulativnějších postřehů.

První poslech novinky nedopadl vůbec dobře. Prohloubil jen únavu, s jakou jsem k němu sedal. Slyšel jsem především onen placato/tvrdý eurozvuk se solidním mixem (Sascha Paeth, Jacob Hansen), dále přeslazeného a chvílemi přespříliš zefektovaného Karevika, nějaké kytary, symfo balast a skladby, ze kterých jsem nedokázal vyhmátnout ani jeden okamžik, který by se mnou něco provedl. Kde je rock, kde je metal!? Malá připomínka, metal má mnoho podob a jednu z nich naprosto přesně reprezentují právě KAMELOT. Dobře, tak znovu! Je zde tvrdá, občas méně „moderní“ kytara, celkem příjemně znějící bicí skvělého Alexe Landenburga. Zvuk má i díky tomu o něco větší koule než posledně. Youngbloodova kytara sem tam předvede i něco jako zajímavější riff. Sóluje pěkně. Poměr kláves a kytar by se dal označit za vyvážený. Vyhrávkami, někdy zdvojenými se nešetří. Karevik zpívá bezchybně. Pakliže dotyčný zmiňoval covid jako faktor, který měl přispět k větší temnotě nahrávky, konstatuji, že k jeho euroviznímu lkaní mi dané téma příliš nepasuje, ale budiž. Kapela určitou atmosféru buduje hned od úvodního intra. Typická naléhavost a povinný smutek jsou střídány pompézními refrény. Fakticky se ovšem pomalu vkrádá beznaděj.

Prvními čtyřmi skladbami se jim podařilo vyvolat démonickou krásku jen proto, aby ji vylili své neupřímné keltské srdíčko v baladě „Midsummers Eve“. Nezaujali, nudili, nit byla přetržena. Kouzlo a krása se pomalu vytrácí. Snad příště, ale mám pocit, že už se jim neozve. No, řadě z nás se nepodaří ani to.:-) Vraťme se však k onomu plánu. Co se týče prověřených prvků, první, kratší část alba představuje naprostou klasiku, a to zdařilou. Současně obnáší koncertní tutovky jako dělané na úvod setu, než se přejde k prověřeným hitům. Ze silného úvodu bych vypíchl lehce progresivní a také bojovnou „One More Flag in the Ground“. V živém podání a s adekvátním zvukem může být zničující. Druhá část alba má sestupnou tendenci. Nejde o žádný průšvih, alespoň ne hned. „Bloodmon“ a „Nightsky“ solidní melodie ještě nabízejí. V dalších položkách jsem se už ničeho podstatnějšího chytit nedokázal. Ano, na různých místech a ve všech možných směrech se tlačí na pilu, vrství se vrstvy a hromadí „nápady“. Žádný efekt se nicméně nedostavil. Hostovačky a příklon k EPICE v „New Babylon“ jako by výslednou bezmoc dokreslovaly. A Karevik ať se v té vatě třeba rozkrájí na kousky. Tak radši ten koncert za pár dní v MeetFactory. Nemohu si pomoci, kupříkladu novinka slovenských EUFORY se mi líbila více.

06.04.2023	Diskuse (12)	Pekárek hackl@volny.cz