KAMELOT - The Shadow Theory

70%

I když se dříve americká (nyní už spíše mezinárodní) powermetalová stálice KAMELOT prakticky nehne stylově ani skladatelsky z místa, jejich nahrávky mají pořád určité kouzlo a vlastní nemalý potenciál chytlavosti. Jsou především vytvořeny v kvalitních studiových podmínkách prvotřídními hudebníky, tedy letitou kapelou, která přesně ví, jak jejich hudba má vyznívat. Ne nadarmo tedy formace okolo kytarového šéfa Thomase Youngblooda patří k tomu úplně nejlepšímu, co v současnosti jejich žánrová škatulka nabízí obdivovatelům inteligentně pojatého, melodického i když značně nazdobeného metalu. Švédský rodák a pozoruhodný zpěvák Tommy Karevik do projektu před šesti lety zapadl a po albech „Silverthorn“ a „Haven“ je novinka „The Shadow Theory“ jeho již třetím zápisem v řadách KAMELOT. Kdo čekal oproti minulosti něco na způsob větších obměn, ten se rozhodně spletl, pětice stále vybrušuje svůj styl v intencích toho, co si každý představí pod pojmem symfonický power metal. Jediná věc, tak trochu nápadná během srovnávání s tvorbou minulosti, je na novince pouze ta, že jen jedna skladba přesáhne délku pěti minut (a to jen mírně), ale naopak všechny se drží času okolo tří až čtyř minut. Sladkobolné a tklivě dramatické hymny jsou navíc složeny, aby se zkrátka co nejdříve zapsaly do paměti.  Už tomu tak asi bude, KAMELOT nyní pravděpodobně chtěli nahrát hitovou, vzdušnou a v intencích zdobného metalu chytlavou desku.

V první polovině alba se jim plán velmi daří, protože hned po tajemném intru „The Mission“ se do posluchačovi paměti vydatně zapíše dravý symfo-metalový vál „Phantom Divide (Shadow Empire)“, kterému nechybí kytarová říznost ani vznosné refrénové melodie podbarvené bombastickými zvuky kláves. V dobrém rozpoložení KAMELOT pokračují na „Raven Light“, skladbou charakterizovanou sugestivnější atmosférou, ale stále dostatečně líbivou na to, aby oslovila širší pole posluchačů heavy metalu. Hradby kláves zdárně sekundují cupitavým rytmům i bujarým kytarovým valům, zatímco Karevik je hlasově bezchybný a Youngblood coby sólový kytarista snad ještě přesvědčivější než v roli neoblomného riffaře. Následuje futuristický power metal „Amnesiac“, což je rovněž jeden z hitových vrcholů celé desky. Skladba oblaží posluchačovi uši poutavým charakterem, ponurou atmosférou, nástrojovou bohatostí, ale hlavně nápadnými refrénovými melodiemi. Po tak trochu rozehřívací „Burns To Embrace“, kde se kapela nadechuje před dalšími většími věcmi a využívá k zvýraznění svého zvuku i dětský pěvecký sbor, přichází parádní duet v podobě balady „In Twilight Hours“, kde se Karevik u mikrofonu střídá s hostující zpěvulí Jenniffer Haben. Když něžnost rozetne řízný kytarový riff v úvodu následné „Kevlar Skin“, dosahuje spád alba absolutního vrcholu, protože zmíněná mohutná divočina nepostrádá ty nejlepší možné vlastnosti kvalitního power metalu. Do tohoto momentu je album jednoduše parádní.

Bohužel však musím říct, že po této skladbě už se žádná další píseň nedokáže přiblížit těm z první půle nosiče, takže jak patetická radio-friendly hitůvka „Static“, vzniknuvší patrně pro někoho jako fanoušky AMARANTHE ze skandinávských a germánských částí Evropy, tak docela rutinní „Mindfall Remedy“ s co chvíli štěkajícím hostujícím hlasem (dost možná zas někdo jako Alissa White-Gluz?) zde kontrastujícím s Karevikovým vibrátem, přeslazená „Stories Unheard“, nebo i v rámci melodického metalu až příliš optimisticky pidlikavá „Vespertine (My Crimson Bride)“, nedokáží zbytek materiálu nějak posouvat a ozvláštnit. Jedinou výjimkou je tak dravé finále v podobě „The Proud And The Broken“, které ještě dokáže posluchače, usínajícího nad  hudebními sladkostmi, trochu vyburcovat. Přes slabší a příliš konformní druhou půli se však jedná v rámci melodického metalu o nadprůměrný počin. Ve srovnání s některými alby minulosti KAMELOT však deska bohužel spíše neuspěje. 

18.04.2018	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz