KANSAS - In The Spirit Of Things

90%

Mnoho dobrého i nedobrého se muselo stát, aby kapelu KANSAS postupně opustili Robby Steindhart, Kerry Livgren a Dave Hope. Navzdory tomu však, díky Philu Ehartovi, ve druhé polovině osmdesátých let dále existovali, koncertovali a nahrávali. Po vydání skvělého alba „Power“ došlo v roce 1988 k přípravám další řadové nahrávky. Pod dohledem tří producentů Brendana O´Briana, Boba Ezrina, a Gregga Ladanyie nekanonická sestava pěti muzikantů Phil Ehart (dr), Steve Walsh (key, voc), Rich Williams (g), Billy Greer (bg,voc) a Steve Morse (g,voc) v Atlantě začala připravovat nahrávání alba, které bylo později nazváno „In The Spirit Of Things“. Na poměry KANSAS měl však nahrávací proces několik neobvyklých rysů. Asi nejzávažnějším z nich bylo víceméně úspěšné úsilí vydavatelské firmy MCA prosadit na album několik skladeb napsaných externími autory. Značné bylo i množství hostujících osob, mezi nimiž určitě „zaujala“ osobnost reverenda Jamese Clevelanda jako back-vokalisty a další zdánlivou podivností byla účast The Southern California Community Choir. Doslova strašidelně na muzikanty působilo, že již v průběhu natáčení se dozvěděli, že MCA jim sice dovolí dokončit nahrávání alba, avšak s další podporou a spoluprací se nepočítá, protože KANSAS po vydání „In The Spirit Of Things“ budou od MCA vyhozeni. „Měli nad vším totální kontrolu, jediné, co jsme mohli udělat, bylo odejít…“ I pro tvůrce samotné má ještě dnes „In The Spirit Of Things“ určitá specifika. Album je věnováno katastrofě, která se odehrála v kansaském městečku Neosho Falls. Ve dnech 9.–13. července 1951 došlo po prudkých bouřích s přívalovými dešti k rozsáhlým záplavám podél řek Kansas River a Neosho River. „Album má konceptuální základ vycházející z osudu Neosho Falls, města, které bylo smeteno záplavou, města, které tu jeden den bylo a následující den zmizelo.“ Skupina lokalitu navštívila a všichni doslova na vlastní kůži pocítili smutnou atmosféru toho místa. A mnozí nafotili fotografie ve snaze zachytit ji i obrazem.

Jak silně místo a jeho atmosféra nejen na muzikanty zapůsobily je patrné i z toho, že ona zvláštní směs smutku a nostalgie je zakonzervována pomocí objemného provedení grafického obalu cd, lp i kazety (ta měla vnitřní přebal o rozsahu devíti stránek!). Svým způsobem mi grafické provedení obalu připomnělo specifické využití fotografií Roye Harpera pro obal dvoj-LP „Physical Graffiti“. Fotografie i zde hrály zřejmě důležitou roli, protože v průvodní poznámce na poslední straně bookletu „In The Spirit Of Things“ je poděkováno hned pěti fotografům. Na vnitřním přebalu LP bylo na retro-filtrem ošetřeném pozadí s kolotočem a oprýskanou zdí rozeseto celkem osmnáct fotografií většinou evokujících dobu katastrofy. Obal CD má v určitém smyslu ještě intimnější atmosféru, protože v přímém protikladu k tomu, jak neurčitě a nevýrazně působí první stránka bookletu, text každé položky alba má vlastní osobité pozadí a jednu nebo více fotografií s objekty, které je možné přímými asociacemi spojit s konkrétními verši textu.

V bookletu je nad textem první skladby uveden kratičký prolog, který stručně a prostě vysvětluje celkovou náladu alba. „NEOSHO FALLS, 1951: Do tohoto malého kansaského městečka se bez varování přihnala záplavová vlna. Během pár okamžiků byly všechny naděje a sny smeteny ze zemského povrchu… navždy.“ Zpěv při „Ghosts“ (Duchové) popisující atmosféru opuštěného města má jemný a klidný akustický doprovod. Muž pohybující se rovinatou zasněženou krajinou si všimne náhrobků jen částečně vyčnívajících ze sněhu. Nápisy na nich jsou již poničené a nečitelné. Uvědomí si, že hřbitov se nachází na okraji města. V jeho jednotlivých budovách poznává zvonici, školu a pobořené zdi dalších domů. Vše je však opuštěno. Jde dále prázdnými ulicemi a v určitém okamžiku fyzicky pocítí dotek neviditelného, snad smutku, snad bolesti, snad ztracených nadějí těch, kteří tu kdysi žili. Skladba obsahuje náhlý a hlasitý přechod a ozvou se vedle akustických i další nástroje, avšak neleknete se, „jen“ pocítíte tíhu onoho smutku.

Po tomto úvodu vytvářejícím spolu s prologem a výtvarným řešením bookletu celkový rámec příběhu následuje střednětempá skladba „One Big Sky“ (Jediné velké nebe). Rytmikou probublává syntetizující zvuk kláves a ostře odpovídající kytara, ke Steve Walshovi se přidává mohutný sbor. Skladba obsahuje vznešenou myšlenku o tom, že pod jedinou velkou oblohou by měli mít všichni právo být vyslyšeni. Je na každém z nás, aby nikdo nemohl umlčet myšlenky, touhy a sny druhých. Na černobílé fotografii nebe nad dětmi a širokou kansaskou rovinou samozřejmě není modré, ale spíš šedé. „Inside Of Me“ (Uvnitř mne) začíná pro hlas Steve Walshe neuvěřitelně nízko položeným úvodem. Skladba se však přitom v refrénu rozvine až téměř do andersonovských výšek. Vypráví o člověku, který ztratil ženu a opustil rodný dům, avšak i po létech se bolestné vzpomínky vracejí. Na fotografiích najdete dům, pokoj i piano…

Při následující „One Man, One Heart“ (Jeden muž, jedno srdce) hardrockový drive dodává důraznost modlitbě muže, který chce začít nový život. Také jste někdy podpořili svá přání zapálením svíčky? Ženskou variantou pak je skladba „House on Fire“ (Dům v ohni), která začíná až nepatřičně hrubě znějícími kytarami. Hrdinkou je v ní žena, která se s věcmi ani pravidly nepárá a žije si po svém. Nic pro ni není svaté a spory se šerifem je věc téměř každodenní i každonoční. Poté se jedné deštivé(!) noci přiznává k omylu muž, který si kdysi myslel, že na malém městě nelze snít velké sny. Zapomněl na to, že některé lásky lze prožít jen „Once In a Lifetime“ (Jednou v životě). Jakkoliv je jeho poznání zesíleno gradací skladby od akustické kytary až k refrénu splývajícímu s vyzváněním zvonů, chybu už nelze napravit. Ve „Stand Beside Me“ (Stůj za mnou) jiný osamělý muž doufá, že právě této noci potká někoho stejně osamělého jako je on sám. Zřejmě proto tak netrpělivě očekává rozsvícení neonových světel oznamujících otevření baru.

V baladě „I Counted on Love“ (Věřil jsem v lásku) naléhavý refrén třikrát zopakuje větu z názvu písně. Avšak sloky jsou s refrénem ve smutném kontrastu. Stalo se něco natolik špatného, že hrdinovi nezbylo nic, než nedobrovolně odejít a roztrhat fotografie, nad kterými měl pocit, že vzpomínky jsou jen zamčené zámky bez klíče. Stejně tak navždy odkládá i fotoaparát. S nejdůslednějšími hardrockovými motivy a mnohými atributy klasických KANSAS přichází „Preacher“ (Kazatel). Může dát odpověď na některou z těch pro život důležitých otázek? Ví, jak žít dál? V „Rainmaker“ (Prodavač deště) o tom horkém létě roku 51´v dramatickém monologu vypráví Steve Walsh další podrobnosti. Tenkrát celé týdny nepršelo. Mnozí místní lidé začínali mít obavu, zda vůbec letos přijde déšť. Zřejmě právě z toho důvodu vyvolal prodavač deště i se svými podivnými pomůckami a rituály takovou pozornost. Bylo to 13. července večer, když jim na závěr své show řekl: „Můžete jít domů spát. Déšť určitě přijde.“ Měl pravdu, déšť přišel. A spolu s ním i bouře, během které bylo zničeno i Neosho Falls. Akustická instrumentálka „T.O. Witcher“ je vlastně úvodem pro výpravnou epickou baladu „Bells Of Saint James“ (Zvony v Saint James). V ní voják, který se vydal z Kansasu až do daleké Koreje, podle chladného tónu, jenž se najednou objevil v dopisech od jeho milé, pochopil, že vzdálenost rozbila jejich vztah a že dívka na něho nebude čekat.

V neprospěch alba hrálo několik věcí, což kapela komentovala takto: „Z hlediska produkce jde o jeden z významných vrcholů naší kariéry, ale přišli jsme s ním ve chvíli, kdy se hudební scéna významně měnila, kdy snad všechny skupiny sedmdesátých a osmdesátých let ztrácely své postavení.…“ Firma MCA nehodlala utratit příliš mnoho peněz na propagaci a navzdory úspěchu klipu „Stand Beside Me“ na rockových hitparádách album zůstalo víceméně bez podpory a bez povšimnutí. Další průvodní nepříjemností byl názor prezentovaný v recenzích, který se časem přenesl i do blogosféry, že vlastně ani nejde v pravém smyslu o album KANSAS, neboť u několika skladeb patří autorské kredity externistům. Je opravdu možné, že ortodoxní kansaští fanoušci-puristé mohli vycítit jistou odlišnost. Tradiční audiovisionářský a konfesionářsky pevný a široký val tónů který vznikne, svěříte-li taktovku Ehartovi a Wiliamsovi, byl opravdu slyšitelný jen v menším počtu skladeb. Dělení kreditů s externisty byla ale věc v osmdesátých letech natolik normální, že to ani dnes Phila Eharta nerozčiluje, spíš naopak: „Pamatuji si, jak jsme se Stevem Walshem a Stevem Morsem jeli do Los Angeles prohlédnout si všechny ty externí autory. Mohl jsem prohrabat hory pásků, abych si vybral něco, co bych mohl chtít nahrát. Tak se to tehdy prostě dělalo…“ Při dnešním pohledu a snaze pochopit tehdejší Ehartův, Walshův a Morseův způsob uvažování, je také třeba vzít v úvahu to, že při přípravných pracích na albu byl zvažován i jeho myšlenkový koncept. To znamená, že všichni zúčastnění muzikanti věděli, že pro potřeby alba bude třeba hudebně vyjádřit charakteristiky mnoha různorodých hrdinů, takže se zřejmě opravdu nebránili tomu, nahrát i takové skladby, které by od nich ortodoxisté nečekali. Jejich případná jinakost měla mít opodstatněné využití.

Druhý směr, ze kterého se na toto album hrne příval kritiky přecházející až k výsměchu, je otázka naplnění příběhového konceptu. Téměř každý recenzní či jinak hodnotící článek neopomenul výtky v tomto smyslu: „Ale tam přece žádný příběh není! Nemá to žádnou návaznost ani chronologii! A proč je tam tolikrát zmiňována ztracená láska?“ Steve Walsh prý opakovaně vystupoval na obranu lyrizovaného obsahu alba s vysvětlujícím argumentem, který je uveden i v záhlaví: „Texty nejsou jen lineárně vyprávěným příběhem, jde o příběhy a charakteristiky mnoha lidí, jde o „viněty“ prožitých lidských životů.“ Přestože to reputaci textové stránky alba nezachránilo, pro alespoň trochu vnímavého čtenáře je možné pochopit, jak Steve mínil svou obhajobu a s jakým záměrem byly zařazeny jednotlivé skladby. Už od samého začátku je jasné, že nejde o postupně sestavený chronologický přehled událostí v Neosho Falls od sucha, přes bouři a déšť k záchranným pracím. Jde o setkání s tím, jak o životní jistoty a naděje přišlo obrovské množství lidí. Klíčovým motivem většiny textů jsou různé způsoby prožívání ztráty a vyrovnávání se s ní. Po až morbidně romanticky máchovském seznámení s městem Neosho Falls, jsou vyprávěny příběhy lidí, kteří se museli v roce 1951 vyrovnat s nečekanou a někdy svým rozměrem až absolutní ztrátou. Někdo přišel o život, někdo o dům, někdo o milované lidi, někdo o milované věci, někdo o vzpomínky, někdo o víru v boha, někdo o schopnost nadále se podřizovat řádu a pravidlům, někdo o možnost podívat se na fotografie svých příbuzných bez toho, aby nebyl zasažen mučivou bolestí… Dozvíte se i to, jakou bolest cítí ten, kdo si myslí, že to všechno způsobil, protože prodavač deště ve skladbě, která je mu věnována, vypráví v první osobě. A nakonec je pomocí vzájemné souhry fotografií a textů dvou skladeb, „One Big Sky“ a „Bells of Saint James“, položena otázka, zda byste si dokázali představit, jak se cítili ti muži z Neosho Falls, kteří se ocitli v neradostné situaci jako armádní odvedenci do korejské války a přitom netušili, že už není nejen ke komu, ale ani kam se z Koreje vrátit?

Navzdory všem útokům jde pro mě o naprosto nevšední album a považuji ho (nejen) spolu s Philem Ehartem za jedno z nejlepších z celé diskografie KANSAS. „Cítili jsme to tak tehdy a já to tak vnímám i dnes.“ Bob Ezrin spolu se skupinou dokázali organicky propojit nevšední hlas Steve Walshe se všemi dobře známými elementy hard rocku a AOR a s melodramaticky laděným souborem fotografií tak, aby vyvolaly v posluchačích silný emocionální prožitek spojený s nostalgickým smutkem a pocitem lidské sounáležitosti, který byl do té doby dosahován snad jen při bohoslužbě. Je paradoxem, že tak komplexně promyšlená deska, kde se vedle historie, hudby a textu i objemný booklet stal nedílnou součástí rozsáhlého konceptu, vlastně zcela zapadla. „Všichni jsme věděli, že máme velkolepou desku, ale nikdo se nechystal ji poslouchat.“

15.10.2016	Diskuse (4)	Bluejamie