KANSAS - The Prelude Implicit
Legenda pompézního art-rocku a AOR je konečně zpět s novou řadovkou „The Prelude Implicit“ a chystá se v plné síle koncertovat nejen ve Státech, ale tentokrát dokonce i na Starém kontinentě. Musím přiznat, že z nahrávky sálá opravdová pohoda, vyzrálost a muzikantská opečovávanost, která prozrazuje, že nad dílem hudebníci strávili spousty času, a nejde tak o žádný narychlo spíchnutý projekt, prostřednictvím kterého by se staří bardi hodlali jednorázově připomenout. Vždyť dosud poslední album této kapely vyšlo v roce 2000.
V sedmdesátých letech KANSAS doslova dobyli Ameriku a se svými alby jako „Leftoverture“ (1976) a „Point Of Know Return“ (1977) sklízeli velké úspěchy. Ani následující díla nebyla vůbec špatná, i když zájem o art-rockery z Topeky, tou dobou čím dál více do textů zasazující odkazy na náboženskou tématiku a křesťanskou víru, opadal, a rovněž už také v širším měřítku podobně milionový úspěch nepotkal. Z tehdejší sestavy, tvořené zručným skladatelem, klávesistou a rovněž i kytaristou Livgrenem, zpívajícím druhým klávesistou Walshem, hlavním zpěvákem ovládajícím violu a housle Steinhartem, baskytaristou Hopem a dvěma až do současnosti jedinými pozůstalými - kteří vše řídí a nikdy za žádných okolností u ničeho nechyběli – jednookým kytaristou Williamsem a bubeníkem Ehartem, postupně (až na poslední dva zmíněné) všichni odcházeli, pravda občas znovu přicházeli, ale frekvence vypouštění alb už od konce osmdesátých let dost znatelně hřídla, KANSAS se však nikdy nezastavili a v obměňovaných sestavách fungovali bez přestání až do současnosti, byť vždy byli samozřejmě mnohem větším pojmem ve Spojených státech než v Evropě.
Právě současnost přináší skvostné dílo „The Prelude Implicit“, za kterým je cítit touha navázat na dávná art-rocková a AOR dobrodružství a zároveň přitom nepodléhat tendencím podbízivosti a patosu, vždyť tahle kapela měla onehdy opravdový talent na složení rockového hitu s kouzelnou atmosférou a prvotřídní instrumentací. Přestože KANSAS znovu vycházejí ze svých klasik, zvuk nahrávky je poplatný současnějším studiovým vymoženostem, je bytelný, ale také plný pohádkových kudrlinek. Smysl pro detail jim zkrátka zůstal, takže na druhou stranu nelze o nahrávce říci, že by byla přeplácaná, byť se toho na ní děje velká spousta. Ano, jde o pompézní melodický rock s širokým nástrojovým parkem, ale hraný tak, aby byl zajímavý ještě v současné době a dokázal by oslovit širší pole posluchačstva, nejen prog-rockery, studenty umění a zoufalce vyhledávající neposlouchatelné a nesrozumitelné. A právě spojení mezi letitým „know-how“ kapely a aktuálnějším pohledem na jejich druh hudby působí hodně zajímavě. Kapela dokazuje, že stále umí napsat vygradované věci se silně melodickými refrény, ale rovněž, že vůbec nic neztratila ze své kompoziční, dramaturgické a aranžérské schopnosti. Jsou zde jak vygradované hymny typu „With This Heart“, „High Visibility“ nebo „Rhytm In the Spirit“, komornější záležitosti bez rytmiky viz. hudebně velmi silná „Refugee“ týkající se nepopulárního tématu současné uprchlické krize, nebo snad ještě mírnější „Home On the Range“, dále pak epická výprava „The Voyage Of Eight Eighteen“, která platí za nepsaný vrchol celé nahrávky, ale i skladba vystavěná na práskavějším riffovém podloží „Camouflage“, případně naopak sladkobolná balada „The Unsung Heroes“ (tu osobně považuji za jednu z těch slabších, což bude zřejmě proti vkusu většiny Američanů), zmiňujících všechny bezejmenné, navždy neoceňované bojovníky v běžných civilních profesích.
Písněmi se jako již tradičně proplétají, různě vynořují a zase mizí, party violy Davida Ragsdalea a kytarový sound (vedle Riche Williamse je zde dnes druhý kytarista Zak Rizvi, který z pozice spoluproducenta potvrdil, že bude pro KANSAS přínosem) je většinou podporován širokým spektrem Manionových klávesových a pianových partů. Tohle všechno utváří opravdu poutavý výsledek, který zkrátka a dobře musí potěšit každého příznivce klasického rocku v jeho progresivnějších podobách. Deska je důkazem, že KANSAS jsou zpět v plné síle a rozhodně nepatří na smetiště dějin. Vždyť současný zpěvák Ronnie Platt nejenže vládne pevným a zároveň variabilním hlasem, ale stojí i za textovou složkou většiny zdejších písní. On je zkrátka tím pravým pro tuhle kapelu. Pouze hitůvku „Summer“ zpívá baskytarista Billy Greer. I obal nové desky byl hudebníky přizpůsoben odkazu jejich pětačtyřicet let starému bandu z města Topeka ve státě Kansas, když byl Ehartem zadán k namalování jedné místní tatérce. Umělecký motiv stříbrného fénixe s roztaženými křídly, ze kterých létají na všechny strany blesky, jakoby symbolizoval opětovné vzepjetí kolosu nad domovskou krajinou, od nepaměti proslulou lány polí stejně jako nevypočitatelností povětrnostních a klimatických podmínek. Bezpečně nejlepší album KANSAS od počátku osmdesátých let. Skvělá práce.
11.10.2016 | Diskuse (31) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
Bluejamie65 | 23.10.2016 21:47 |
Je to dobrý album, ale Somewhere to Elsewhere je přece jen plnější ..., na druhou stranu připomnělo mi to In the spirit of things:-) |
Valič | 23.10.2016 21:40 |
90% Novinka se vážně povedla. Přiznávám, že ještě nedávno jsem neměl tušení, že kapela pořád ještě existuje. |
Bluejamie65 | 18.10.2016 17:55 |
To Valič: Eloy měli doma znatelný ohlas(+ fanoušky v Anglii) čitelný v prodejních číslech už v "prvním vrhu" Power and... 30 000, Dawn 150 000, Ocean 200 000, Silent nad 200 000... |
Bluejamie65 | 17.10.2016 22:31 |
Říká v podstatě totéž, jen s více podrobnostmi o tom kdy kde kdo co řekl, jak k nim vydavatelé přistupovali a o tom, jak se snažili to změnit... |
spajk | 17.10.2016 18:43 |
Na Crazy Diamond nechodí běžní posluchači :-) Jako samozřejmě, že je to dnes už jedno, ale tímhle způsobem uvažování bychom tu mohli rovnou zrušit diskuzi. |
Valič | 17.10.2016 18:07 |
A není to v dnešní době už úplně jedno? Podobnou hudbu už kromě pamětníků poslouchají pouze lidé, kteří se na ty staré progresivní kapely vyloženě zaměřují. Většina běžných posluchačů nikdy neslyšela ani o těch Camel, natož pak o nějakých Eloy. Co se týče fanoušků žánru, tak si nemyslím, že by Eloy byli nějak nedoceňovaní. Nedávno jsem sem dával odkaz na Prog Archives, kde některé jejich desky patří v rámci space rocku k těm nejlépe hodnoceným a ani ty počty uživatelských hodnocení nejsou ve srovnání s jinými německými kapelami zrovna nízké. Kvalitních desek v Německu tenkrát vycházelo plno, ať už od těch relativně známých kapel (Can, Tangerine Dream, Amon Düül II, Kraftwerk, Guru Guru, Ash Ra Tempel, Popol Vuh) až po ty obskurní (Anyone´s Daughter, Triumvirat, Neuschwanstein, Gila, Agitation Free, Deuter, Yatha Sidhra). |
spajk | 17.10.2016 16:38 |
Eloy neřadím do té hlavní experimentální vlny kapel z produkce Dietera Dierkse. Eloy vidím jako jedny z mnoha, kteří se vzhlédli v anglické tvorbě okolo PF nebo Camel. A tam bude možná zapokaný pes, protože takových kapel napodobujících PF se v Německu v tu dobu vyrojilo strašně moc. V chytré knize od Petra Ference se dokonce uvádí, že v roce 1971 se v hamburské kanceláři firmy Philips podepisovaly smlouvy skoro s každým. Eloy, Lucifer s friend, Kraftwerk, Eiliff, Cravinkel, jen pro případ, že by se z nich v budoucnu staly hvězdy. A Philips přece není malá firma...Bornemann to má nějaký popletený :-) |
Bluejamie65 | 17.10.2016 15:48 |
Může se ti nelíbit tón, jakým to říká, ale Bornemann určitě nelže, až teprve v půlce sedmdesátých let nastala doba, kdy se ty skupiny dostaly ke smlouvám velkých firmem, tzn. většina prorazila 74-76. Zřetelnou vyjímkou jsou Tangerine Dream, ale ty prosazoval a hrál v rádiu John Peel, takže jim silně (o rok) uspíšil kariéru. Eloy jsou z nich vlastně poslední, protože jak to měli ve zvyku, po dobře prodávaném albu (Power and the Passion) se rozpadli, a vydavatel později vyslal skauty za Bornemannem s nabídkou, tak dal skupinu dohromady až v roce 76 (že by z něho mluvla závist, že na tu vlnu naskočil až poslední?). Já ale nemluvím o významu, ten je nezpochybnitelný, navíc mám třeba Kraftwerk rád. Ta reference je přece o tom, jak k nim vydavatelé přistupovali a o tom, jak se museli hudebníci snažit to změnit, aby ten stereotyp dokázali změnit, tím spíš, že byli chápáni jako experimentální scéna. |
spajk | 17.10.2016 12:04 |
Pokud se budeme držet jen Eloy, jsem ochoten tomu věřit. V te dobe bylo v Německu progovych kapel šest půlek. Ale tvrdit to o všech kapelach, jak si psal níže, je nesmysl. |
Bluejamie65 | 16.10.2016 23:56 |
To Spajk: oni nebyli druhořadí, jen časopisy a vydavatelské společnosti je brali za druhořadé a tak to měli v sedmdesátých letech a před tím hodně blbé, když chtěli něco vydat a o promo v zahraničí si mohli nechat zdát |