KAVIAR KAVALIER - Oslavovat chlupaté klíny je vždy velká radost (rozhovor)

Přestože by podtitul našeho dalšího rozhovoru mohl nasvědčovat tomu, že jsem se s Tomem bavil zejména o lechtivějších tématech, opak je pravdou. KAVIAR KAVALIER natočili příliš dobrou desku na to, abych je preferoval. Připravil jsem tedy otázky věnované zejména krásné hudbě, která díky příslušné inspiraci vzniká. Pokud vás zajímá i to další, doporučuji vše přečíst, pak nasadit sluchátka a v přívalu krásných melodií linoucích se z „Hairy Hairy“ popustit uzdu fantazii.

„Hairy Hairy“ chvílemi působí jako uvolněné letní, až dovolenkové album. Dalo by se říci, že zážitková a jiná turistika je jedním z tvých hlavních inspiračních zdrojů. Napadají tě příslušné motivy „z cest“ už na místě, nebo až v klidu domova, s odstupem? A jak případně technicky řešíš příval inspirace mimo studio?

Většinou už tam. Zvláště během samotného cestování nebo po ránu po probdělých nocích nebo i během nich, kdy si motiv nabroukám do záznamníku v mobilu. Doma pak kolikrát nemohu uvěřit, co to tam mám za kraviny a nesmyslný halekání. Krom toho se tam ale většinou najdou i smysluplné nápady a potenciální hity.

Cestuješ rád odjakživa nebo s přibývajícími roky čím dál radši? Nekazí ti zážitky sílící globalizace a overturismus?

No jasně že kazí. To je něco šílenýho, jak se lidi po tom covidu zbláznili. Dá se říct, že právě kvůli tomu cestuju míň. Úplně jsem přestal jezdit třeba do Krkonoš. Vždy jsem dělal během babího léta jejich přechod s přespáváním na těch nejvyšších boudách a na Sněžce jsem býval většinou úplně sám. Teď bych se tam ani nevešel a je to tak bohužel úplně všude ve světě. To samý ta nechutná globalizace. Většina evropských měst dnes voní a chutná stejně, atmosféra je všude hodně podobná a veškerý vzrůšo z jejich autenticity je fuč.

Dám ti na výběr Ohňovou zemi, Tahiti, Las Vegas, Lhasu a Kinshasu. Kam bys, finančně nelimitován, vyrazil nejraději a proč?

Kdyby teď byla 50. léta, tak určitě do Lhasy, pohádkového světa Dalajlámů. Teď už mě to neláká, je to skanzen a je odporný, jak Číňani postupně zaplavují a likvidují celou jihovýchodní Asii. Ohňová země musí být hodně zajímavá, ale čím jsem starší, tím mě víc obtěžuje zima a nerad po horkém létě sahám k svetrům a dlouhým kalhotám, i když teď uvažuju, že si po cestě do Asie dám stopover v Kátmándú. Kongo mě neláká, ale začínám uvažovat o Madagaskaru. Dost mých vilných kámošů tam teď lítá za holkama. Kromě úžasné přírody a lemurů tam jsou nádherné Malgašky. Z tvého výběru bych volil asi Tahiti, důvody jsou zřejmé, James Cook, ráj na zemi a krásné Polynésanky. Úplně jsi mě navnadil, jdu si pustit Bounty s Hopkinsem.

Vraťme se však k novince KAVIAR KAVALIER. Rozdíly oproti „Hotelu“ jsou zřejmé, ale zajímalo by mě, v čem ty nejzásadnější vidí sám autor...

Já ti ňák nevím. Mně ta dvě alba připadaj až jako takoví sourozenci. „Hairy Hairy“ je možná takový víc rozjetý, nabouchanější, letní, lidi říkají, že pozitivnější, vtipnější a radostnější. Tak ono oslavovat chlupaté klíny je vždy velká radost, taky ta Andrea tam přilévá kýbl chlípnosti, ale nějakej úplně zásadní rozdíl zrovna u těchto dvou alb nevidím. Možná ta celková 70’s stylizace. Těžko se mi to hodnotí.

Zajímavé je, že v souvislosti s tvými alby neřeším nic ve smyslu lepší/horší, ale jen ono „jiné“. Nenapadlo tě někdy některé téma dovytěžit nebo v odlišném modu zrecyklovat či aktualizovat? Jak se k podobným věcem stavíš a vidíš někde ve své dosavadní diskografii takový potenciál?

Možná teď, jak hodně chodím na houby, tak „Houbařské album“. Mám spousty dalších oblíbených hub, které by stály za opěvování, ale popravdě bych radši přišel s novým tématem. Snad mě nějaké brzy napadne. Houby mám kdyžtak v záloze, až budu starší a ubude vzrušujících zážitků a nápadů.

Jak podrobný je vlastně tvůj výchozí plán. Poznáš, kdy máš hotovo, spontánně, nebo víš přesně, že skončíš, až do doděláš poslední vokální linku k určité skladbě?

Žádný extra plán většinou na začátku nemám. Skládám věci, jak mě napadaj, a když najednou zjistím, že by se z nich nechal udělat příběh, začnu se o dané téma víc zajímat, žít jím a náladu skladeb pak už zasvěcuju tématu. Většinou se s příběhem vejdu do klasických LP časů, ale někdy se rozjedu a nevím, kdy skončit, jako tomu bylo třeba s „Křivoklátským martyriem“, kdy jsem se nechal natolik vtáhnout do děje, kdy mě stále napadaly všelijaké zápletky ohledně toho nešťastného detektivního vyšetřování a skončil jsem až 17. skladbou v cca 70. minutě.

Výrazným přírůstkem do aktuální sestavy byla Andrea Baslová. Jak si na ni vlastně narazil? Krátce poté, co vyšla novinka FORGOTTEN SILENCE, jsi publikoval fotku, na které máš triko s jejich logem…

To triko s ní nijak nesouvisí. Prostě jsme si s Krustym vyměnili alba a trička. S Andreou jsme si nějak začali psát a psali jsme si nepřetržitě několik měsíců. Ví toho o mně dnes tolik, že by mohla napsat z fleku nějakou moji další biografii, mnohem intimnější, než je ta dosavadní. Zkrátka, navštívila mě jednou v mé Necrocockvile, kde jsme vypili mraky vína a já ji pak vzal vprostřed noci do svého Gummistudia, kde jsem jí pustil pár rozdělaných skladeb. Byla nesmírně uchvácená a do všech mi nazpívala nějaké své vokální linky, které ji spontánně napadly. Bylo to ohromný a já hned věděl, že je novým členem KAVIAR KAVALIER family. Začal jsem pak skládat dueta nám oběma na míru. Opěvujeme v nich naše chlípné hrátky. Je skvělý, že mi vstoupila do života a pomohla mi udělat nové album silnějším, než by bylo bez ní.

Předpokládám, že do samotné tvorby se Andrea moc nezapojila, nicméně její vklad vnímám nejen vzhledem k množství vokálních poloh jako citelný. Jak probíhalo samotné nahrávání? Vedli jste spolu nějaké on-line či studiové diskuse a doznaly zamýšlené vokální party nějakých změn právě v důsledku jejího angažmá?

V průběhu nahrávání ke mně jezdila nazpívávat již mnou vymyšlené party, ale zároveň si dovymýšlela i svoje melodie a polyfonické linky, čímž mě čím dál více překvapovala svojí hudební zdatností.

Přinesl ti kontakt na FORGOTTEN SILENCE i design od onehalpha. Myslím, že můžeš být dost spokojen…

Onehalpha mi skutečně kdysi doporučil Krusty a jsem mu za to nevýslovně vděčen. Vždy dostane ode mě zadání, které pak mnohonásobně umocní a rozvine. Už jeho práce na mé kuchařce Necrocook byla excelentní. Perfektně vždy pochopí styl a náladu, jakou má moje dílo mít.

Za největší hit nového alba považuji song „Po stovkách zánětů“ se skvělou Nazaru. Podle mě jsi ho dotáhl k dokonalosti tím, že jsi se po kytarovém sóle zdržel další sloky či jejich repetice a vsadil na instrumentálně-sborovou gradaci. Přesto, neměl jsi chuť tam ten refrén ještě jednou nechat a udělat z toho čistou rádiovku? Nemáš takové pokušení (pokud už) častěji?

To mě vůbec nenapadlo. Dost se snažím vyhýbat ohrané klasické struktuře sloka refrén. Nemám ani problém rozjetou gradaci utnout, shodit jí a nasadit pokračování v jiném stylu.

A propos, předpokládám, že i zde ve sborech zpívá Andrea…

Ano, přidá na konci své vokály v konkurenční melodii, kterou si do toho sama vymyslela. Je to zrovna poloha, kdy má s Nazaru podobnou barvu hlasu, tak se to možná trochu plete.

Opravdu hodně se mi zde líbí bicí Honzy Kapáka. Už delší dobu se jedná o tvého dvorního bubeníka. V čem ti vyhovuje nejvíce? Tedy pochopitelně kromě toho, že je prostě hodně dobrý…

Je s ním snadná a rychlá domluva. Je to profík, který rychle chápe. Řekl bych, že postupem let stále rychleji a lépe. Dřív, když mi něco nabouchal a já si to představoval jinak, musel jsem za ním zajet na Šumavu a vysvětlit mu to osobně, což bylo taky moc fajn. Jezdím tam rád a taky se s ním rád vidím. Teď už nemám moc důvodů tam jezdit, protože mu jen napíšu, co má opravit, a on to hned pochopí a přebouchá k obrazu mému. Takhle se bohužel vídáme jen při focení, což je vždy velká, skvělá a radostná událost.

Jde o hodně respektovaného studiového inženýra a multiinstrumentalistu, nemá tendenci ti přispívat i radou? Přeci jen na „Hairy“ zní takřka všude…

On, i když přesně ví, co vyžaduju, nabouchá si to tak nějak po svém, sází tam ty svoje dva kopáky a přechody, které bych mu dříve vyhodil, ale teď mi to tam všechno tak perfektně sedlo, že jsme nepřebouchávali vůbec nic. Naopak jsem mnohdy koukal s otevřenou pusou, jak to oproti demo verzi dostalo nevídané grády, je fakt skvělej. Postřehy a doporučení ohledně zvuku jeho škopku sice mívá, ale má to marný, Marcel si s nima stejně vždy udělá, co chce.

Kdo zažil ledvinovou či žlučníkovou koliku, asi ho při poslechu „Koliky“ napadá, že i takový stav se dá zajímavě prožít. Jen musí mít člověk k dispozici plato silných antidepresiv. Můžeš prozradit něco o vzniku této úžasné skladby, v níž se tak plasticky snoubí euforie s pekelnou bolestí?:-) Přiznám se, že jsem po jejím prvním poslechu seděl a čuměl…:-)

Antidepresiva ne. Spíš plata spasmolytik a antiflogistik. Diclofenac a Buscopan do žíly byli těmi největšími miláčky, se kterými mi bylo tehdy nejlíp. Ledvinová kolika je ta největší bolest, co vůbec existuje. Prý je mnohem silnější než ty nejtěžší porody. Byly noci, kdy jsem musel třeba 3x na kliniku pro silnější dávku. Plazil jsem se po zemi, zvracel jsem bolestí a kvílel. Zároveň ta bolest vyvolává euforii, takže ve chvílích úlevy přicházely silné hudební nápady a vznikla tak „Kolika“. Je v ní slyšet má bolest, ale i úleva a šťastnej konec. Stál jsem před možností endoskopie a uretoskopie, vše v narkóze. Byla to vypjatá doba plná soužení a strachu, kdy jsem se obával mimo jiné poškození svého ušlechtilého údu. Nakonec jsem si zajel v neděli na prázdnou polikliniku, kde jsem se domluvil s vrátným a 20x za sebou jsem vyjel výtahem do 6. patra a všechny schody seskákal, čímž se mi šutry v močovodech pohnuly. Doma jsem se pak naložil s basou piva do horký vany a na konci dne konkrementy šťastně vymočil přes sítko.

Jeden můj dobrý známý ulétává na ponurých chvílích v „Pneumonium“. Skladba začínající jako hodně uvolněný až progresivní MASTER´S HAMMER se po polovině přerodí v něco dost chorobného. V jakých chvílích za tebou přicházejí podobné nápady, nebo alespoň konkrétně zde?

To už přesně nevím. Nejspíš jsem začal skladbu psát nabitej energií a o pár dní jsem se k ní vrátil v unaveném stavu, kdy mě už ty kytary rozčilovaly. Možná jsem měl zrovna ňákej zánět průdušek a potřeboval jsem se zklidnit. Skladba začne nabroušeným punkem, pokračuje rapem, aby pak skončila scratchingem a nějakým triphopem.

Ještě k MASTER´S, považuješ podobnou kytarovou práci za neoddělitelnou součást svého rukopisu, nebo po ní saháš programově, prostě s tím, že ji tam chceš mít?

Hmmm. Nějak jsem si v těch 17 letech vytvořil svůj styl hraní, který mi dodnes vyhovuje a líbí se mi. Naučil jsem se ho účelně používat a jsem línej učit se jiné způsoby. Já na kytaru moc neumím, zahraju jen to, co si sám složím a nehodlám to měnit. Nikdy jsem neměl žádné kytarové vzory, ani nestudoval tabulatory Malmsteena nebo Vaie.

Nedávno jsem si v jednom marketu přihodil do košíku láhev Grüner Veltliner a přitom si zpíval však víš co:-), Láhev vína jsem si přitom nekoupil léta. V minulosti jsme mluvili o hudbě pro film, co hudba pro reklamu? Lákala by tě?

Klidně.

V současnosti disponuješ opravdu silnou sestavou, řekl bych až koncertního rázu. Sambara jsem dosud nezmínil, ale i on odvádí výtečnou práci. Přemýšlím, jak by se dala využít. Neláká tě alespoň živák ze studia – např. pár starších skladeb v jiných, syrovějších aranžmá?

Do mého Gummistudia by se s bubny všichni nevešli, muselo by to bejt dole v obýváku, nebo v Hellsoundu, nebo v Sambárovým sklepě. Zkusím to obvolat, ale asi z toho nic nebude. Bydlíme daleko od sebe a stejně jsme už všichni svoje party zapomněli.

Výrazný posun nastal v oblasti hudebních nosičů. Konečně jsme se dočkali vinylu. Zatím se jedná o reedici prvního dema Necrocock, ale pro začátek velmi slibné. Dočkáme se i dalších?

Bohužel jsem vázán informačním embargem, tak se o tom nemohu rozpovídat, ačkoliv bych strašně rád. Dočkáme se. Do konce roku vyjdou kromě pravěkejch pohřebních „Praktik“ u dalších dvou labelů na vinylech ještě dvě další alba. Label prvního alba to zveřejní až v den vydání, label dalšího přesně nevím, ale budou. Budou naprosto přenádherné. Bude to nevídaná krása. Nemohu se dočkat.

Můžeš popsat proces, který k tvému prvnímu vydání u Doomentia vedl?

Před časem se mi začalo ozývat několik labelů, co by rády vydaly mé první studiové demo „Practices of Undertakers“ na vinylu. Přišlo mi k smíchu vydávat takovej shit na tak výsostné platformě. Ten demáč jsem už ani nevlastnil. Reagoval jsem chladně, moc jsem jim neodpovídal a spíš jsem neměl zájem. Nakonec po neustálém naléhání ze všech stran jsem si kazetu sehnal od jednou fanouška, co ji má ode mě z 91. roku, kdy jsem mu jí dal na zkušebně při zkoušce MASTER’S HAMMER. Digitalizoval jsem ji a plácnul si s Doomentií. Ještě před tím jsem také uzavřel smlouvu s Němci z Mysantrophia Discos, kteří to demo vydali na CD. Každým dnem čekám od Doomentie balík s deskama a jsem na to moc zvědavej.

Nastal podzim a s ním přišly i delší večery vyzývající k další tvorbě. Tušíš už zhruba, kam a s kým nás vezmeš příště?

Popravdě, moc ne. Pořád nějak žiju létem, chodím na houby, koukám po letenkách do teplých a dalekých krajů a studio moc nezapínám. Pravdou je, že mám nahraný dvě temný a pomalý podivnosti, co čekají na nějaký koncept. Nejspíš se z toho zrodí novej, divnej Necrocock. Jsou i nějaké plány s významnými lidmi, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Teď je nejzajímavější očekávat velké věci, co se uskuteční do konce roku. Sledujte všichni necrocockworld a můj fb.

31.10.2024	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz