KERRY KING - From Hell I Rise

70%

Na své albové prvotině „From Hell I Rise“ v podstatě Kerry King nabízí to typické, co byste (při letité znalosti vývoje) mohli od legendárního kytaristy SLAYER očekávat. Natolik je jeho projev zavedený a jeho antipatie k stylovým odbočkám předpokládaná. Kerry tedy velí hlavně se nevzdalovat z probádaných mantinelů agresivního metalového nářezu a dostat do alba všechen natlakovaný feeling. Jakékoliv nápadné vzdálení se od parametrů hudby SLAYER tak opravdu nebylo na programu dne. Zvlášť když se dotyčný obklopil sestavou zručných, loajálních a zkušených žánrových muzikantů.

Jde o explozivní verzi pozdní tvorby SLAYER, která se však kloní na stranu moderněji pojatého thrashingu, do kterého probleskují prvky hardcore-punku a nějaké ty grooveovější momenty, tak jak byly tyto prvky spojovány s Kingem od poloviny devadesátých let. Vedle Kerryho sestavu projektu tvoří samá zvučná jména - jeho dlouholetý bubenický kumpán Paul Bostaph (ex-SLAYER, TESTAMENT, FORBIDDEN), kytarista Phil Demmel (VIO-LENCE, ex-MACHINE HEAD), ve kterém získal mlčenlivý šéf velmi schopného parťáka do tandemu, basákem je zde Kyle Sanders (HELLYEAH), bratr vousáče Troye z MASTODON, a konečně vokalistou a frontmanem projektu je pak Mark Osegueda (DEATH ANGEL), jehož řvavější a emočně výbušný hlas jakoby šel naproti výrazu Toma Arayi. Právě Mark již v minulosti dokázal, kterak je všestranným a schopným pěvcem (či zde spíše křiklounem), protože nyní dostávají prostor především agresivnější rejstříky.

Jistě uznáte, že tahle sestava má prostě patřičný zvuk a mě těší potvrdit, že deska ve své podstatě není žádným závratným zklamáním a představuje moderní verzi toho, pod čím si jen takový fanoušek SLAYER může představit hudbu Kerryho Kinga. Phil Demmel se navíc ukazuje jako obohacení kytarového zápřahu a jeho souhra s Kingem působí osvěžujícím dojmem, ať už se to týká riffových motivů či svěže působícího sólování. Deska však rozhodně není žádným úkrokem do neprobádaných oblastí. Pro mne je potěšující, a vlastně jde o jedno z nejpozitivnějších zjištění okolo této nahrávky, že materiál slyším jako skladbově silnější desku, než byla poslední řadovka SLAYER „Repentless“. Naopak horší je sledovat, že zde neexistuje ani minimální snaha se od Kingova někdejšího slavného působiště odpoutat a ještě o něco výrazněji diferenciovat dramaturgii skladeb. Deska tak ve výsledku působí jako další materiál pozdních SLAYER, který však nebyl nahrán kapelou SLAYER.

Postupně se rozjíždějící instrumentální úvod „Diablo“ rozehrává partii, kde je vše svou formou dané a pro Kerryho až naturálně přirozené. Majestátní marš tak po dvou minutách přejde ve svižnou jízdu „Where I Reign“, kdy je zřejmé každému, co asi tak bude v následujících čtyřiceti minutách z nahrávky znít. Stylově se zvuk alba pohybuje někde mezi alby „God Hates Us All“, „World Painted Blood“ a právě výše zmíněnou poslední řadovkou „Repentless“, tudíž rytmika burácí, riffy poctivě řežou terén, k mé radosti navíc dochází na ona chaotická sólíčka, a Mark Osegueda, tak ten opravdu nekompromisně dráždí vlastní hlasivky. 

Nahromaděná energie a chuť po ostrém thrashi je poznat jak na rozmáchlé grooveovější „Residue“, tak na rubanici „Idle Hands“. Při poslechu těchto skladeb identifikujete hněvivé ingredience, jakými SLAYER oplývaly zhruba v časech teroristických útoků na newyorské WTC zkraje 21.století. Lze říct, že hvězdná sestava maká naplno a využívá svůj hráčský potenciál, škoda jen že nebylo v plánu dodat něco originálnějšího a využít větší potenciál skladatelské fantazie. Dvě výše zmíněné skladby byly zveřejněny již s předstihem coby singly a musím dodat, že patří k tomu nejlepšímu, co deska nakonec obsahuje.

Zatímco svižný hardcore nátěr „Everything I Hate About You“ prosvištěl během osmdesáti sekund ve stylu dvě sloky a dva refrény a to bez nějaké vyšší přidané hodnoty a jakéhokoliv náznaku kytarového sóla, nejsilnější momenty díla paradoxně objevuji uvnitř rozmáchlejších čísel, kterými je tento výpad obložený. Valivá a temná „Tension“ může leckomu připomenout období „Diabolus In Musica“, kde s časomírou řádně stoupá tlak a zadržované napětí, naopak povznášejícím způsobem působí riffově vytříbená „Toxic“, jejíž ústřední party dokonce evokují to skvělé, čím kapela proslula v časech třeba takové albové bomby jako „Seasons In The Abyss“. 

Je zde rovněž i jadrně houpavý song „Two Fists“, který jakoby vypadl ze strohého alba hardcore předělávek „Undisputed Attitude“, nejrozmáchlejší song - surový „Shrapnel“ - také vychází z výrazu přelomu milénia, a konečně vcelku zdařilá závěrečná titulka „From Hell I Rise“ má všechny parametry Kingova přístupu k metalu. Jak to tedy shrnout? Nečekal jsem žádné úkroky stranou, přes nesporně dobře odvedené řemeslo a vše zcela typické pro Kerryho Kinga jsem však přeci jen čekal o něco více nového. Máme zde takřka SLAYER, a přesto jakoby si projekt na SLAYER jenom zálibně hrál. Kerryho Kinga si zkrátka s nikým nespletete. Přestože jeho spoluhráči do věci jdou s plným nasazením, nic u mne nezaplaší dojem, že by věci slušela o dost vyšší míra překvapivosti a neotřelého přístupu. Logo, obal díla a vlastně celková grafická stránka alba pak svědčí spíše o umělecké vyčpělosti.

Nejlepší skladby: Toxic, Idle Hands, Residue.

21.05.2024	Diskuse (18)	Stray janpibal@crazydiamond.cz