KILL BILL - Nelítostná vendeta v pastelových kulisách 1/2

Tu zradu cítí ve vzduchu. Smrtonoš bleskurychle mačká kohoutek zbraně ukryté v cereáliích, ale vypálená kulka naštěstí mine svůj cíl. Černá mamba zcela instinktivně a s precizností školeného zabijáka vrhá nůž proti svému nepříteli. Ostří protíná vzduch a skrze hrudní kost proniká rovnou doprostřed srdce. Vernita Green alias Smrtonoš se pomalu sesouvá k zemi. Pokořitelka vláčným krokem přistupuje k chladnoucímu tělu. Poklekne a vytáhne z hrudníku oběti studenou, hluboce zaraženou ocel. V momentě, kdy opět vstane, spatří malou čtyřletou dívku stojící mezi dveřmi. Holčička strnule pozoruje svou mrtvou matku ležící mezi rozsypanými lupínky. Černá mamba učinila, co bylo nezbytné. Netrpí výčitkami, přesto malé dívce věnuje několik slov, a poté odejde. Kdoví, možná si i malá Nikki přijde jednou pro svou pomstu. Pomstu za zavražděnou matku.

Láska na první pohled

Neoddělitelné duo filmů „Kill Bill“ (2003) a „Kill Bill 2“ (2004) (pro odlišení budu v článku používat zavedené označení Vol. 1 a Vol. 2) má pro mne speciální význam. Důvod je zcela prostý. Šlo o mé úplně první setkání s režisérem Quentinem Tarantinem. Oba filmy jsem viděl v kině a můj tehdejší, filmů znalý kamarád z internátu nemohl uvěřit, že mi jméno tohoto režiséra a scénáristy v jedné osobě absolutně nic neříká. Premiéra první části této ultimátní cesty za pomstou mě naprosto uchvátila. V téměř prázdném sálu sedělo jen pár dospěláků a naše banda z intru. Údiv střídal občasný smích a bolestný svist katany se doplňoval s naprosto božím retro soudtrackem. Bylo to pro mne nové, vizuálně nápadité, vtahující a zatraceně sexy. Recenzím z tehdy dostupných periodik jsem příliš nerozuměl, neboť film podle všeho vrážel těžký klín mezi režisérovy fanoušky. Proboha proč?

Odpověď na tuto otázku svou podstatu odhalovala úměrně s tím, jak čas postupoval kupředu a já se prokousával režijní tvorbou Tarantina. Došlo mi to záhy. U „Kill Billa“ svérázný filmař úplně poprvé ve své kariéře upřednostnil formu před obsahem a právě tento fakt představoval ono pomyslné jablko sváru. Celá kritika vycházející z tábora vzbouřenců se víceméně opírala o jediný faktor, který by se dal formulovat asi následovně: Tohle už není ten starý dobrý Quentin Tarantino! Samozřejmě, že je, tvrdím já. Jádro zůstalo stejné, vnější okraje byly okleštěny a celek dostal pestrou fasádu, ale pořád platilo a platí, že během několika vteřin víte bezpečně, s kým máte tu čest. Pro pořádek a klid duše si před samotným rozborem obou filmů nejprve shrneme, na jakých základech režisér vystavěl svou jedinečnou prestiž, poté v rychlosti nahlédneme do devadesátých let a především zjistíme, kde se vlastně poprvé vzala idea o mstící se Nevěstě.

DNA úspěchu

Můžeme donekonečna polemizovat o tom, nakolik významný a hodnotný je vlastně přínos Quentina Tarantina pro svět kinematografie. Pro jedny génius, pro druhé obyčejný plagiátor a zároveň týpek vyžívající se v potocích krve. Nikdo však nemůže popřít fakt, že jeho přítomnost na poli filmového průmyslu dokázala trvale změnit řadu kulturních předpokladů a také postupy, které byly ve filmařině považovány za dané a neměnné. Jeho tvorba je doslova prorostlá odkazy na nejrůznější filmy, literaturu, divadelní hry a hudební nahrávky, k nimž má vyvinutý osobní vztah. Dále tu máme nepřeberné množství všelijakých vtipů a narážek na aspekty populární kultury i mazaně zakomponované citace, jimiž Tarantino skládá poklonu svým vzorům, ať už reálným, nebo fiktivním.

Jeho nízkorozpočtová celovečerní prvotina „Gauneři“ (1992) způsobila v undergroundových kruzích hotový poprask. Příběh o velké zlodějské akci, kde na akci samotnou vlastně vůbec nedojde. Z filmu se stal nečekaný hit a z Tarantina zářící kometa. „Gauneři“ přinesli svěží vítr do zatuchlých kobek konzervativního filmařského smýšlení. Skvostně vystavěné dialogy, reflektující aktuální témata i naprosto banální záležitosti všedního života, se staly hotovým zjevením. Některé slovní přestřelky mezi postavami dokáží naprosto precizně popsat události odehrávající se mimo zorné pole a navíc funkčně posouvají děj kupředu. Na druhé straně tu máme dialogy, jejichž obsah nemá pro vývoj narativní kostry absolutně žádný význam, a přesto je Tarantinovi baštíme i s navijákem.

Tarantino dokázal ovlivnit způsob, jakým veřejnost vnímá scénáristy a režiséry. Do té doby si při návštěvě kina jen málokdo uvědomoval, kdo je to vlastně režisér, co představuje náplň jeho práce a jak vůbec takový režisér vypadá. Hlavní jsou přeci herci, ne? Toto zavedené dogma svérázný filmař roztříštil nejen svým originálním přístupem k filmovému médiu, ale také častými hereckými exhibicemi ve svých vlastních i cizích projektech. Quentin Tarantino se stal součástí veřejného povědomí doslova ze dne na den. Postavou s nezaměnitelnou tváří a jménem, která vytváří specifický druh filmu.

Silný ročník

Nyní se podíváme do roku 1994. Nejen, že tehdy režisér dosáhl svého kariérního Olympu, ale zde se také objevily prvotní zárodky scénáře o cestě za krvavou pomstou – cestě, na jejímž konci bude stát film „Kill Bill“. Skutečně. Rok 1994 patří mezi památný úsek dějin kinematografie a kdo měl tehdy možnost pravidelně navštěvovat kino, musí mi dát v tomto tvrzení za pravdu. Frank Darabont prokázal, že si jako jeden z opravdu malé hrstky filmařů dokonale rozumí s literární tvorbou spisovatele Stephena Kinga a diváky tak obohatil o nesmrtelný skvost jménem „Vykoupení z věznice Shawshank“. Oliver Stone roztočil kotouče pil na plné obrátky a se svým kontroverzním počinem „Takoví normální zabijáci“ způsobil hotový poprask. Jim Carrey si díky snímku „Maska“ vydobyl statut krále komedie, který na konci roku ještě pro jistotu zpečetil snímkem „Blbý a blbější“. Na Hollywood začal cenit zuby i Francouz Luc Besson, neboť světlo světa spatřil jeho nezapomenutelný „Leon“. A ano, málem bych zapomněl. Do kin vtrhnul „Forrest Gump“ a svým oslnivým leskem bohužel zastínil vše ostatní.

Nemějte mi to prosím za zlé, nemám nic proti tvorbě Roberta Zemeckise, natož pak proti jeho režijnímu vrcholu, jen mě mrzí, že jeden film dokázal snížit, případně zcela zazdít potenciální úspěch několika stejně kvalitních, ne-li kvalitnějších filmů. Někteří filmaři, jako například Darabont, si na docenění svého díla museli počkat i několik let. Toto stigma ovšem tak úplně neplatilo pro Quentina Tarantina. Snímek „Pulp Fiction: Historky z podsvětí“ platil onoho pamětihodného ročníku za černého koně, skrytý trumf sezóny, a jak čas prokázal, šlo o jeden z posledních filmů, jenž měl tu moc ovlivnit a trvale poznamenat tvář světové kinematografie. To, co s „Gaunery“ Tarantino načal, dotáhl v „Pulp Fiction“ k dokonalosti. Z režiséra byl rázem fenomén.

Někdy v budoucnu se na jeho opus magnum jistě podíváme pod drobnohledem, ale dnes ho zmiňuji z úplně jiného důvodu. Během natáčení totiž Tarantino procházel uměleckým, zcela platonickým románkem s představitelkou hlavní ženské postavy filmu. Kdoví, možná v tom bylo i něco víc, faktem zůstává, že Uma Thurman se stala pro režiséra velkou múzou a zdrojem mnoha inspiračních podnětů. Tehdy ho poprvé napadla vize silně stylizované gangsterky o odplatě. Hlavní roli by ztvárnila Uma Thurman a celý film by začínal černobílým záběrem na její zbitý obličej. V pozadí by se ozýval provokující hlas, tvrdící, že na jeho činu není nic sadistického. Tajemný muž by zmlácené ženě nakonec prostřelil hlavu. Tarantino si začal psát poznámky, které po úspěšné premiéře „Pulp Fiction“ nadále rozváděl. Rozjetý tok myšlenek však na čas zastavil kamarád Robert Rodriguez.

Mašina na psaní a upíři

Než se rodák z Tennessee Quentin Tarantino prokousal na výsluní a stal se světově uznávaným filmařem, psal především scénáře a jako samouk nekonečné hodiny studoval filmovou teorii, na což bychom neměli zapomenout. Už v dobách, kdy pracoval ve videopůjčovně a snil si svůj sen, pálil ze sebe jeden dějový nástřel za druhým. Některé kusé příběhové kostry později rozvinul a za menší sumy prodal filmovým studiím. Cesty jeho hotových prací si pak žily vlastním životem. Kupříkladu „Pravdivou romanci“ (1993) od režiséra Tonyho Scotta má Tarantino celkem v oblibě, což se ovšem nedá říci o zmiňovaných „Takových normálních zabijácích“, které z duše nenávidí a pro jistotu nechal své jméno coby autora scénáře odstranit i z úvodní titulkové sekvence.

To Texasan Robert Rodriguez představoval zcela jinačí kávu. Podobně jako Quentin startoval ze dna undergroundových hlubin a o svůj post mezi režijní elitou musel dlouho a tvrdě bojovat. S Tarantinem jej pojila vášeň pro filmovou historii a proč to neříct, estetika filmového násilí. Pokud nevíte, co mám na mysli, tak si pusťte ikonickou barovou přestřelku z „Desperada“ (1995), v níž Antonio Banderas s elegancí španělského tanečníka rozsévá smrt. Oba filmaři se poprvé potkali roku 1992 na filmovém festivalu v Torontu, kam Rodriguez přivezl svou nízkorozpočtovou prvotinu „El Mariachi“. Okamžitě si padli do noty a vzniklo mezi nimi přátelské pouto trvající do dnešních dnů. Právě během festivalu, když oba zapálení tvůrci debatovali o kinematografii a budoucích plánech, odhalil Rodriguez svou touhu natočit horor situovaný do Mexika.

Náhoda tomu chtěla, že Quentin Tarantino měl už jeden takový hororový scénář dávno hotový. Napsal ho roku 1990 na základě strohého příběhu od tvůrce speciálních efektů Roberta Kurtzmana. Finální práce byla prodána produkční společnosti a od té doby ležela ladem v šuplíku. Rodriguez si scénář později vypůjčil a velmi ho zaujal. Jeho autor ho dodatečně upravil, obohatil o nové prvky a na přání Rodrigueze se pasoval do jedné z hlavních rolí. Film „Od soumraku do úsvitu“ (1995) vznikal mezi červnem a srpnem téhož roku. Žánrově šlo o zajímavý mix drsného thrilleru a krvavé upírské jízdy, který se dal s chirurgickou přesností rozdělit na dvě poloviny. Špinavá, potem ulepená road-movie o dvou zlodějích a upírský masakr postavený na litrech umělé krve a nevázané tvůrčí zábavě. Tím, že hrál Tarantino jednoho ze dvou zlodějů, byl časově velmi zaneprázdněn a nemohl se dostatečně věnovat svým rozpracovaným projektům včetně nedokončeného scénáře o pomstě.

Muž na roztrhání

Samozřejmě nešlo jen o herecké hostování. Po vypuštění „Pulp Fiction“ byl Tarantino doslova v jednom kole. Slavnostní předání ocenění Zlatá palma za nejlepší film, řetěz nekonečných televizní show, přednášky o filmové teorii na půdách rozličných vzdělávacích akademií atd. Quentin Tarantino se stal opravdovým ekvivalentem rockové hvězdy, filmovým Mickem Jaggerem. Nepřetržitou záplavu zájmu o svou osobu zvládal nadmíru dobře a permanentní obdiv si svým způsobem užíval. Bavilo ho vyprávět o svých začátcích, režijních vzorech i neustálém vysedávání v kinosálech, kde hodiny nasával inspiraci a snažil se pochopit nejrůznější filmařské postupy a finty. Vždy a rázně také popíral mýtus, jenž obestíral jeho osobu a vycházel z předpokladu, že jednoho dne vzal kameru do ruky a jednoduše začal točit. Ano, nemá filmové vzdělání jako takové, ale od svých dvanácti let bez ustání louskal specializovanou odbornou literaturu. Knihy a filmy, to byla jeho škola.

Čas pádil kupředu a tlak veřejnosti sílil. Prakticky každý fanoušek a filmový teoretik na světě řešil jednu jedinou otázkou. S čím talentovaný filmař přijde teď? Očekávání byla masivní, možná až přehnaně vyšroubovaná do maxima. Tarantino musel v první polovině devadesátých let čelit dvěma paralelně proudícím problémům. Prvním byl fakt, že natočením „Pulp Fiction“ vytvořil unikátní film, který byl krátce po uvedení vzýván jako nejlepší filmové dílo desetiletí a skutečnost, že neproměnil oscarovou nominaci, byla veřejností chápána jako největší omyl v historii udílení cen akademie. Druhý problém představoval sám Tarantino, neboť veřejné tažení proti němu kontrastovalo s až fanatickým zbožšťováním. Přijít v této atmosféře s něčím dalším a nezklamat přitom fanoušky tedy rozhodně nebyl snadný úkol.

Nejdříve přišel na přetřes povídkový experiment „Čtyři pokoje“ (1995). Čtyři režiséři, čtyři povídky a jeden rozporuplný film. Nicméně už kvůli angažování Rodrigueze a především závěrečné povídce od Tarantina stojí za to film vidět. Pak to konečně přišlo. Quentin se pro další film rozhodl adaptovat knihu od oblíbeného spisovatele Elmora Leonarda. Konkrétně šlo o román „Rum Punch“ z roku 1992, na jehož základě byl vytvořen scénář pro projekt „Jackie Brown“ (1997). Film silný jako černá káva, pojednávající o životě, stárnutí a jedné nenaplněné romanci. Jo, a taky se v něm hodně fetuje a sem tam někdo někoho zabije. Snímek byl rovněž velkým návratem pro černošskou hvězdu subžánru „blackpotation“ Pam Grier. Tarantino světu předložil nečekaně vyzrálé režijní dílo, skoro jako by ho točil životem ošlehaný padesátník. Snímek „Jackie Brown“ nesl jasný vzkaz. Quentin Tarantino na tlak veřejnosti kašle a bude si točit jak chce a co chce. Ostatně sám filmař jednou řekl: „Dělat Pulp Fiction 2 by přeci byla děsná nuda.“

Zrod Nevěsty

Někdy mezi lety 1996 a 1997 se režisér náhodně potkal s Umou Thurman. Zašli spolu do kavárny a Tarantino jí vyložil nástin scénáře, který tou dobou čítal zhruba třicet stran. Celkem jasně popsal, oč v příběhu půjde a také jí řekl, že cílem hlavní hrdinky bude zabití jistého Billa. Zcela spontánně a nečekaně získal tímto způsobem budoucí film svůj název. Tarantino též vyřkl přání, aby hlavní úlohu ztvárnila přímo Thurman a do detailu jí popsal úvodní černobílou pasáž se zuboženou hrdinkou ležící na zemi. Uma Thurman se zamyslila a po chvilce ledabyle prohodila: „A co kdyby ta holka na sobě měla svatební šaty?“ Pecka! Múza promluvila. No jasně, že bude ve svatebních šatech. Myšlenka, od které už se Tarantino nedokázal odpoutat.

Svým způsobem se mohl projekt začít realizovat kdykoliv po roce 1995, ale režisér se nechtěl pouštět do krvavé práce bezprostředně po spolupráci s Robertem Rodriguezem. Navíc nepatřil mezi tvůrce, kteří své filmy chrlí s železnou pravidelností, rok co rok. Můžeme vlastně hovořit o jisté opatrnosti. Tarantino zkrátka nikam nespěchá a práci, do níž vkládá své úsilí, musí věřit na sto procent. V momentě, kdy se definitivně rozhodl pro „Kill Billa“, pracoval na scénáři po celý rok, každý den. Scénář k oběma částem budoucího filmu čítal zhruba 222 stránek a my se na něj teď podíváme z bližší perspektivy.

Pozadí příběhu a analýza psaného slova

Dějová osa obou částí, tedy „Vol. 1“ a „Vol. 2“,  je ve své podstatě až triviálně prostá. Nejmenovaná Nevěsta je ve svůj svatební den velmi brutálně napadena nelítostným gangem zabijáků. Po čtyřech letech se probudí v nemocnici a ihned začne spřádat plány na odvetu všem, kteří ji téměř zabili, povraždili její přátelé, nastávajícího muže a způsobili jí potrat. Jednotlivé členy gangu bude odstraňovat postupně, dle sepsaného seznamu, a na samotný závěr si nechá vůdce gangu – Billa. Otce dítěte, o které přišla, a zároveň muže, který ji prohnal hlavou kulku. Jednoduché, trefné, úderné. „Vol. 1“ obsahuje krátký prolog s hlavní postavou, ihned následovaný adrenalinovou akční sekvencí. Poté vyprávění zpomalí a budují se charaktery, potažmo jejich motivace. Konec filmu uzavírá epická bitva představující vyvrcholení i katarzi v příběhu. „Vol. 2“ je naproti tomu až nečekaně usedlý, meditativní a v závěru si lehce pohrává s diváckým očekáváním.

Celistvý scénář k oběma částem nese jasný rukopis svého tvůrce, ale zároveň se od předchozích počinů v lecčem odlišuje. Vpád reality do žánrových klišé a chytré, často velmi vtipné dialogy. Dvě základní poznávací znamení, které „Kill Bill“ prakticky neobsahuje. Dialogy jsou funkční, často věcné a někdy až nečekaně prozaické. Ve filmech byste také marně hledali vyloženě komickou figurku, což můžeme považovat rovněž za novinku. Některých ukotvených principů v psaní se tedy Tarantino vzdal, ale jiné si ponechal. Například dějová linie se opět nese na vzdorovitě nelineární vlně, přičemž se ale, na rozdíl od předchozí Tarantinovy tvorby, nesnaží diváka mást chronologií v příběhu (viz „Pulp Fiction“). Vše je šetrně a pomalu vysvětleno pomocí doprovodných titulků a seznamu, který si Nevěsta často kontroluje. I když se tedy místy skáče v čase, víme přesně, kde se zrovna v příběhu nacházíme. Tento koncept navozuje zdání přímočaré hollywoodské dějové šablony, i když skutečnost je ve své podstatě komplikovanější.

Řekli jsme si, že se zde Tarantino vzdal záměrně vtipných dialogů, nicméně i nadále zůstává mistrem psaného slova a obě části „Kill Billa“ nabízejí řadu funkčních replik mířících na emoční integritu diváka. Tento fakt si můžeme demonstrovat na úvodním prologu, v němž Bill hlavní hrdince vysvětluje, že na jeho činech vůči ní není nic sadistického. V zabití Nevěsty se jednoduše nevyžívá, přesně to má v daný moment na mysli. Akt zabití je něco, co Bill dle svých zásad udělat zkrátka musí. Samozřejmě s tím jako diváci nemusíme souhlasit, ale z pozice postavy je to pravda. Tento čin je ve skutečnosti masochistický, což je konstatování, které se Bill snaží Nevěstě vštípit. Činí mu nesmírnou bolest odstranit někoho, kdo pro něj pracoval, na kom mu záleželo a s kým měl v minulosti intimní vztah. Bill nepoužívá přežitá klišé, aby zlomené ženě jednou větou suše oznámil, že to, co dělá, ho bolí více než ji.

I přes intenzivní začátek je scénář k „Vol. 1“ ve své podstatě neanalytický a film samotný představuje především smršť adrenalinových pasáží, žánrových vjemů a drsných scén s minimem emočního kontextu. Scénář ve „Vol. 2“ jde přesně opačnou cestou. Navíc nutí diváka často měnit pohled na konkrétní scény z „Vol. 1“ a dodává jim zcela nový rozměr, případně obrací jejich význam. Milerád vám předložím příklad. Na konci prvního filmu vidíme Billova bratra Budda, který s až pokornou úctou pronáší vzletná slova: „Ta žena si zasluhuje svou pomstu a my si zasloužíme umřít.“ Tím v našich očích získává postava Budda melancholickou a velmi vážnou podobu. Ovšem hned na začátku druhého dílu Budd nasadí zlomyslný škleb a výše zmíněnou repliku dokončí slovy: „Na druhou stranu ale ona taky.“ Tímto nově vloženým kontextem nám dojde, že Budd je vlastně pěkný všivák, co ještě ke všemu čistí záchody v zaplivaném strip baru.

Podobné je to i s mečem. Vzácné katany v první části připomínají božské artefakty nevýslovné hodnoty, zatímco v té druhé Budd vtipkuje, že svůj meč střelil v zastavárně za mizerných 250 babek. Obě části jsou v mnoha ohledech diametrálně odlišné. „Vol. 1“ klouže po povrchu a má strukturu akčního filmu, kdežto „Vol. 2“ se velice pomalu rozjíždí a kromě ultimátního souboje mezi Elle Driver a Nevěstou vlastně nikdy nenabere tempo. Je to pomalý, přemýšlivý film, který jen občasně naruší příliv nečekaného násilí. První díl jsou otázky, zatímco druhý nám předkládá mnohdy velmi překvapivé odpovědi. O scénáři a jeho rafinovanosti by se dalo popsat dalších pár stránek, ale o to mi nejde. Chtěl jsem především poukázat na fakt, že i přes dějovou přímost a vizuální lesk obou částí zůstal Tarantino nadále silný v psaném slově. S průměrným scénářem by „Kill Bill“ nikdy tak skvěle nefungoval, o tom jsem přesvědčen.

23.10.2021	Diskuse (6)	J.Rose DeathVale@seznam.cz