KILLING JOKE - Praha, Roxy, 21.října 2018

Čtyřicet let na scéně to už je nějaká darda, ovšem v podání britských KILLING JOKE prožitá bez výraznějšího uměleckého zaváhání. Je málo skupin světového významu, které si udržely svěžest a potřebnou zásobu nápadů po tak dlouhou dobu, stejně tak si nedovedu vybavit moc těch, kteří v každém období své historie patřili mezi nositele ústředních myšlenek směru své hudební prezentace. Ačkoliv se zprvu jednalo o post-punkový band, který se zrodil na neklidném území průmyslových anglických velkoměst v době tamní hospodářské krize a nástupu Margaret Thatcher na post premiérky, čekalo je později mnoho muzikantských výzev, proměn i vstupů do velmi zajímavých stylových oblastí a tyto byly dokonce korunovány plody novo-mileniální etapy, kdy kapela sázela od osudového roku 2003 jeden mistrovský a značně vytvrzelý albový zápis za druhým.

Asi mezi příznivci rockové hudby existuje nejvíc těch, kteří si pod názvem KILLING JOKE hned vybaví uhrančivou tvář jejich lídra Jaze Colemana, svého času velmi spjatého s naším hlavním městem a rovněž spoluprací s kapelou ČECHOMOR, ostatně vždyť právě v Praze vznikalo i několik nahrávek jeho znamenité kapely, ale na tomto místě je třeba dodat, že tihle Britové byli personálně vždycky hodně stabilním bandem plným zajímavých osobností. Kytarista Geordie Walker je samozřejmě jasná pravá ruka svého šéfa, ale také osobitý muzikant a vlastně i velmi častý spoluautor skladeb. Jeho styl hry je pro formování kytarové scény od osmdesátých let zcela zásadní a i díky němu dnes můžeme poslouchat celou řadu mladších a úspěšnějších kapel rozvíjejících odkaz legend. Baskytarista vystupující pod přezdívkou Youth (vlastním jménem Martin Glover) se postupem devadesátých let a během svého dokonce několikanásobného opuštění řad KILLING JOKE vypracoval k postu vyhledávaného producenta (např. manifest „Urban Hymns“ od THE VERVE z roku 1997 náleží mezi jeho slavné práce) a konečně Paul Ferguson jako bicman v průběhu dekád taktéž zrovna nezahálel, ačkoliv se s Jazem dlouho nemusel a od konce osmdesátých let do smrti Paula Ravena (signifikantního baskytaristy spjatého s KILLING JOKE od roku 1983 do roku 2006) prakticky nebyl členem gangu. Dnes však KILLING JOKE znovu představují silný koncertní band, který má navíc z čeho čerpat a jehož aktuální sestava jeho existenci vlastně v roce 1979 založila a rozběhla. Kruh se dost možná uzavřel, i když tahle čtveřice ani v pražském Roxy rozhodně nepůsobila tak, že by to chtěla co nejdřív zabalit. Naopak, koncert naprosto skvěle šlapal a dvacítka písní připomenula celou řadu stěžejních okamžiků nejen historie jedné z nejzásadnějších post-punkových kapel, ale také zajímavé momenty z historie rockové a popové hudby.

Přestože koncert nebyl pohybově (vzhledem k věku protagonistů je to celé vlastně logické) nějak vyšponovaný, setkávala se v něm zkušenost a nadhled s naprosto výtečnou energií a divokou podstatou tvorby této legendy. Jaz Coleman byl samozřejmě středem pozornosti a magnetizoval dav téměř plného klubu svými gesty a tajemnými obličejovými výrazy. A když do rytmu úderné skladby ještě občasně zapochodoval, či jinak zagestikuloval, měl prakticky návštěvníky v hrsti. V klubu bylo opět přítomno mnoho cizinců, i když nějakého toho tuzemského fanouška jsem zde také rozeznal. Cinkavý zvuk kytary Geordieho Walkera měl ohromné kouzlo hlavně ve skladbách z osmdesátých let, ale když se hrálo z novější etapy, věděl si kytarista rady i s poněkud hrubějším a tvrdším uchopením songů a prakticky v metalovém terénu se rázem pohyboval jako ryba ve vodě. Mě osobně upoutala skvěle časovaná a ostrá hra především Paula Fergusona, který své, prakticky úsporné rytmy dokázal zkrášlovat značným množstvím fíglů a rytmických detailů, každopádně byl to hlavně Paul, díky komu koncert neskutečně šlapal a toužil jet stále vpřed. KILLING JOKE působili vitálně a životaschopně jakoby jim bylo snad třicet a ne přes šedesát.

Těžiště koncertu vězelo především na kultovní debutové desce, ze které zaznělo hned pět skladeb (sugestivní post-punkový manifest „Requiem“, riffovice  „The Wait“, ke které vzhlíží nejedna metalová legenda, a dále pak varovné songy „Wardance“, „Bloodsports“ nebo „S.O.36“), ale také na několika skladbách z nejúspěšnější řadovky „Night Time“ z roku 1984 (např. hned  na úvod odehraná „Love Like Blood“ nebo publikem skvěle přijatá, avšak mnou docela neoblíbená odrhovačka „Eighties“) a dál pak pouze na stěžejních vypalovačkách z tvrdých post-comebackových desek v čele s druhým bezejmenným albem z roku 2003. Takže krátce a jasně, ten večer to prostě jistily hlavně metalické pecky typu velkolepé nu-metalové dělovky „Loose Canoon“, apokalyptické „Asteroid“, diskotékově rozšafné hymny „European  Super State“ posunující stadiónovou chytlavost na nový level, věcí z posledních alb jako „Autonomous Zone“, „New Cold War“, „In Cythera“ nebo v přídavku uvedené „The Death And Resurrection Show“. Na samotný závěr pak ještě došlo na klasiku, jenž vzbudila aplaus nejdelší, hymnu z devadesátek - „Pandemonium“.

Předkapela nedělního večera vlastně s přivřením obou očí stojí trochu za zmínku, ale zas nijak zásadně. TURBOWOLF totiž oproti KILLING JOKE působili docela mimózně, byť se snažili seč mohli, ale jejich garážově bordeloidní parody hard rock asi neměl ten pravý dopad. V podání směšně vyhlížející trojice (blbec u kytary, řízek co řeže do bicích a totálně divnej zpěvák co občas obsluhuje klávesy), které velel kníratý zappovský hubeňour s řepou do půl zad, na mne tento retro styl prostě vůbec nezabíral. Kapela prostě neměla výrazné skladby. Ostré, i když nijak nápadité riffy byly doprovázeny uječeným zpěvem a celkově se dost jelo na bázi hysterického podání, bohužel to celé postrádalo také nějaké zajímavé nápady a prakticky mě to dost nudilo, jakkoliv je třeba TURBOWOLF přiznat znamenitý výkon v jejich soukromé hře na ty správně zatvrzelé nerdské lůzry. A tak celkově musím říct, že při tom výročí KILLING JOKE, kdy jsem si konečně poprvé nenechal jejich koncert ujít, to byli právě a jen hlavní hvězdy večera, kdo stál za zapamatování. Prostě výborný koncert od kapely, která psala od počátku osmdesátek historii moderní hudby a která ani s postupujícím věkem neztrácí nic ze svého kouzla, o čemž svědčí zejména hodně kvalitní aktuálnější tvorba, která se ani v současné době neztrácí.

25.10.2018	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz