KILLING JOKE - Pylon

80%

Pro některé kapely má celosvětové napětí na politické scéně blahodárné účinky. Jednou z takových skupin jsou rovněž KILLING JOKE, kteří ve své staré éře vydávali nejdůležitější věci právě v období charakterizovaném  hrozbou jaderné války, tedy v první polovině osmdesátých let, naopak v éře clintonovské byli prakticky mrtvou kapelou. Když jejich bezejmenný comeback zaútočil v roce 2003 s nástupem amerických útoků na území Iráku, zažehli silný nový plamen invence, který je od té doby provází bez sebemenšího poklesu intenzity. Ostatně právě rok 2003 i pro mne znamenal mnoho velkých změn (do dnes všemu před tímto letopočtem říkám s oblibou - můj minulý život) a jednou z těch nejtitěrnějších změn bylo i nastartování osobního zájmu o tuhle kultovní kapelu britské New Wave. Onen zájem však není provázen jednoznačnou adorací, protože kdykoliv jsem si poslechl právě nějaké starší album, nikdy jsem nebyl zcela na straně Jaze Colemana a jeho kumpánů a nebylo to jenom kvůli faktu, že starší tvorba této kontroverzní úderky není tak tvrdá, temná a zlověstná jako songy, které vznikly právě až po zmíněném albovém návratu. Vůbec nezpochybňuji kultovní postavení starých věcí, ani skutečnost, že tahle kapela za těch bezmála čtyřicet let existence ovlivnila celou řadu podnětných nezávislých formací, ale i bandů významnějšího ukotvení na scéně. Jen zkrátka bez zástěrek přiznávám, že KILLING JOKE pro mne získali to pravé kouzlo až v novém miléniu, kdy mne ani jedno album nezklamalo, právě naopak, všech pět řadovek počínaje rokem 2003 považuji za skvělé věci a vražedné záležitosti, ve kterých nalézám mnoho podnětných momentů a emocionálních vitamínů. I právě vydaná novinka „Pylon“ má pro mne velké kouzlo.

Kdo by čekal, že Coleman vyměkne a začne se s blížící šedesátkou umravňovat, ten si rovnou může strčit hlavu do záchodový mísy. „Pylon“ totiž vraždí stejně účinně jako svého času „Hosannas From The Basements Of Hell“, kterou řada škarohlídů označuje za sadu s poněkud neučesaným, temným, ale rovněž i nepříliš dobrým zvukem, a právě podobnou špinavost a spontánní přístup k skladbám cítím i zde. Novinku však charakterizuje punkově hulákavý a ne tak nízko položený hlas, který k posluchači doléhá jakoby skrze hlásnou troubu, což umocňuje dojem blížícího se (a vlastně i neodvratného) nebezpečí a pocity nejistoty. Zatímco desky „Absolute Dissent“ a „MMXII“ byly ve své studiové i skladatelské rovině vyladěné k dokonalosti, a byla z nich rovněž cítit mnohem soustředěnější mravenčí práce, také díky většímu využití umělých zvuků a kláves, pak právě drtivá jízda „Hosannas From The Basements Of Hell“, ale vlastně i novinka, nechávají onu dokonalost ve sklepě a útočí na smysly posluchače prostřednictvím primární divokosti. 

Když někdo řekne, že „Absolute Dissent“ platí zřejmě za jeden z vrcholů celé diskografie KILLING JOKE, určitě mu to nebudu vymlouvat, tam si totiž všechno opravdu sedlo, nicméně i alba, která si klestila cestu skrze spontánnost, mají hodně co do sebe. Jen je dobré se v tom příliš nešťourat, protože typický styl KILLING JOKE si znovu nespletete. Jsou zde monstrózní hymny rozněcující nebezpečné emoce poukazováním na aktuální politické hrozby - „New Cold War“, „Euphoria“, „Big Buzz“ a „War On Freedom“, ale i skladby zůstávající tak trochu za očekáváním. Závěr desky prakticky tak nějak vyšumí, nicméně to vzhledem k skvělým momentům v prvních dvou třetinách nevadí. Mám zkrátka hudbu KILLING JOKE rád, i když to asi bude z úplně jiného důvodu než u řady intošských ťunťů a zjevů, co se vykazují názory typu: Pravé umění musí být angažované. Já vlastně úplně seru na to, zdali jsou KILLING JOKE angažovaní nebo budou zpívat o buřtech a pivu, protože skladby stále dělají zdrcující. Už dávno jsou pro mne mnohem zajímavější kapelou než MINISTRY.

31.10.2015	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz