KING DIAMOND - House Of God

60%

Na přelomu milénia, v časech kdy King Diamond pozvolna ukládal své MERCYFUL FATE podruhé k ledu, toužíc se zas výhradně věnovat jen své sólové kariéře, vystavěné pečlivě pod skvostnou značkou KING DIAMOND, sestavu jeho bandu tehdy tvořili kytaristé Andy LaRocque a Glenn Drover, basák Dave Harbour a bubeník John Herbert. Po dvou evolučně podstatných, avšak co se názorů fanoušků týče kontroverzních albech z druhé poloviny devadesátých let - jmenovitě „The Graveyard“ a „Voodoo“, byl samotným Kingem slibován koncept, který by navázal na lesk osmdesátých let. Dílo dostalo název „House Of God“ a jeho příběh byl pro všechny počestné křesťany dost možná tím nejznepokojivějším, co King Diamond za dost dlouhou dobu vydal.

Co se týká mého postoje, tak přiznávám, že téma víry mne rozhodně tep nezvedá a tak jsem i k albu „House Of God“ přistupoval skoro bez zaujetí. Děj se odehrává uvnitř kláštera Rennes-le-Chateau v jižní Francii, které bylo místem mnoha konspiračních teorií, z nichž nejznámější je ta, že na tomto místě před dvěma tisíci lety žil Kristus, poté co přežil ukřižování. Příběh byl sice plný rouhačských obrazů a kontroverzních skutečností, ale mne na tomto díle trochu vadilo, že se dánský zpěvák ukázal v o něco slabší hlasové formě, než na jakou jsme byli u něho zvyklí do té doby. Zpěvák jaksi méně riskoval, jakoby znal stav svých hlasivek v dané době a trochu by je šetřil. Tuhle desku zkrátka spoutala jakási podprahová unifikovanost, kdy člověk nedostal ani kousek něčeho neočekávaného, něčeho navíc.

Deváté řadové album „House Of God“ na mne vždy působilo jako jedno z vůbec nejobskurnějších děl vzniklých pod hlavičkou KING DIAMOND. Ve smyslu dramaturgie to celé prostě příliš nefungovalo a albu vlastně chyběla neobyčejná či nápadně nadprůměrná místa. Celková přímočarost nahrávky u mne budila dojem, jakoby se s demáči až tolik nepracovalo a prvotní náběry byly nakonec ponechány tak, jak byly složeny na počátku. Desce vlastně chybí někdejší výrazná melodika a naleštěnost, nebo spíše všechno to producentské koření, které stálo a padalo se vznikem starších děl. Zde jakoby něco podobného nebylo vůbec připuštěno do procesu. Na materiálu se zřejmě podepsalo, že vznikal jen ve dvojici King Diamond/ Andy LaRoque a ostatní do tvorby nezasahovali, jen skladby posléze nahráli, aniž by se s písněmi a s vedoucí dvojicí tahounů delší dobu zžili. Deska tak vlastně postrádá charisma a všichni Kingovi spoluhráči, s vyjímkou Andy LaRoquea - samosebou, ve skladbách působí jako žoldáci, nájemní hráči, kteří předem dané party prostě jen zahráli.

Písním chybí údernost a osobitost a to i oproti předchozím devadesátkovým albům. Přestože třeba „Voodoo“ působilo ve srovnání s osmdesátými lety tvrdě a surově, pak mu i tak nechyběla konkrétní nálada a osobitá aura. Něco podobného na „House of God“ takřka není znát. A nebo je to znát v mnohem menším měřítku a nahrávka tak působí vlastně docela uniformně a takřka bez silné specifické chuti a barvy. „House Of God“ zahajuje ponuré intro, které představuje jakýsi pomalý umrlčí pochod, kde v zátiší vícehlasých chórů a útrpných úderů slyšíme strašlivý hlas, který jakoby pocházel od samotného ďábla. Rozhodně se jedná o úvod, který na následný poslech navnadil. Hned s úvodní skladbou se však dostavilo zklamání, co se týče zvukové stránky, neboť ta na mne působí poněkud matně a nemoderně. Přestože otvírák „The Trees Have Eyes“ se postupně vyvine k poutavější melodice, než se dalo v prvním okamžiku předpokládat (ostatně právě melodika si brala v náznacích trochu z debutové desky „Fatal Portrait“), produkce na mne působila dost nevýrazně, a nepomohly jí ani skvělé instrumentální výkony v čele s bravurním sólováním dvojice Andy LaRoque/ Glenn Drover.

Následovala trochu progresivnější a zašmodrchanější píseň „Follow The Wolf“, kde nepříliš soustředěný posluchač mohl velmi snadno ztratit nit. Skladba se soustavně zastavuje, mění tempa a je plná drobných ozdob, detailů a meziher. Rozhodně jí nechybí onen teatrální esprit, na jaký má ve svých příbězích právě King Diamond patent, ale usedlý a příliš fádní zvuk vše drží znovu jaksi při zemi.

Titulní „House Of God“ se mi jeví na této desce vcelku nosně a nepostrádá klenutou melodii, umocněnou táhlými kytarovými tóny, jež se k přímočarému naturelu této skladby hodí. Na vlně bigbítové jednoduchosti se rozjela „Black Devil“, což měl být asi další pokus o hit, jen škoda že ne úplně vyšel. To košatější „The Fact“ rozhodně hodnotím výše, zřejmě jako jeden ze stěžejních momentů tohoto alba. Skladba je na tom možná tak dobře, že díky jejímu doznívání v mysli posluchačově se ten nepřinutí k soustředěnosti na následující loudák „Goodbye“, a to ani kdyby mu mezi zdmi francouzského kláštera hrozili vykleštěním. Následuje několik průměrnějších skladeb a z letargie tak desku mírně vyvede až píseň „Catacomb“, která v podstatě drží zadní část kolekce, tedy té části desky, ke které se posluchač prokouše jen pokud jde o srdcaře a nebo jedince s obří dávkou trpělivosti a pevných nervů.

„House Of God“ asi není úplně nejslabší deskou KING DIAMOND, ale od této mety se nenachází zrovna daleko. Některé skladby maji v sobě zašifrovanou sice určitou dávku nadějnosti, ale velmi matná a usedlá produkce podobné heavymetalové hudbě nikdy nepomáhala a tím spíš ne kdysi na přelomu milénia. Další slabinou této desky se staly poměrně jednoduše pojaté bicí Johna Herberta, které především ve skladbách jako „Black Devil“ nebo „The Place Is Terrible“ jsou na můj vkus až příliš obnaženy. Celkovou letargii tohoto díla poté ještě umocní instrumentálka „Peace Of Mind“. Skladatelsky, zvukově, produkčně a dramaturgicky bych od KING DIAMOND (zejména tehdy, bezprostředně po deskách jako „The Graveyard“ a „Voodoo“) čekal prostě víc.

18.03.2025	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz