KING DIAMOND - The Eye

90%

V roce 1990 ještě nikdo netušil, že koncem října vydané album „The Eye“ se stane labutí písní nejslavnější fáze kariéry KING DIAMOND a zakončením prakticky bezchybné pětice řadovek, na jakých samotný zpěvák a jeho souputníci vyznívají s velkou dávkou invence, nadčasovosti a po všech stránkách bez opakování. Kapelu sice v roce 1989 poznamenal odchod bubeníka Mikkeyho Dee, ale sehnala za něho talentovaného náhradníka Snowyho Shawa, který sice nepůsobil až tak osobitě, ale prostor po Deem zacelil. Velkou zkouškou nováčka u bicích se stala právě deska „The Eye“, všeobecně považovaná za materiál zřejmě do té doby nejpísničkovější, kde songy vlastnily přímočařejší linie a kytary zde souzněly s klávesami v až tak uceleném pojetí, že utvářely líbivou gothic-metalovou scenérii. Ideální to zvukové zátiší pro téma týkající se inkvizice, co říkáte?

Kapela jinak stále fungovala ve stabilní sestavě, kde kytarového čaroděje Andyho LaRoquea na tandem doplňoval vynikající Pete Blakk a u baskytary setrvával neménně skvělý Hal Patino. Jenže hudební trh se na začátku devadesátých let měnil a po pěti společných albech na kontě se Roadrunner Records rozhodli nadále KING DIAMOND nepodporovat. Kapela sice měla v jejich stáji nárok ještě na jednu řadovou desku, ale tohle místo zacelila v roce 1992 vydaná kompilace „A Dangerous Meeting“ pod společnou hlavičkou KING DIAMOND/MNERCYFUL FATE. Vydavatelství tehdy provedlo tak diletantské kroky, že v mnoha směrech povedené album „The Eye“ vlastně ani moc nepropagovalo. Kapela bez dostačujícího paklíku peněz raději ani neodjela na příslušné koncertní turné. Prodeje nahrávky logicky nebyly tak vysoké jako u předchůdců, ale dnes je nad slunce jasné, že King a spol. tehdy předložili další skvostný materiál a své páté prvotřídní album opatřili znovu specifickým vyzněním a strašidelnými náměty.

V roce 1992 tak dochází k rozhodnutí ohledně comebacku MERCYFUL FATE a projekt KING DIAMOND se dostává na několik let na vedlejší kolej, což tehdy mnohé překvapilo, protože ještě pár let před tím nic nenasvědčovalo zmrazení aktivit. Musím říct, že zpěvák již nikdy po albu „The Eye“ nenavázal na svoje výkony z období 1983-1990, ať už zrovna účinkoval v kterémkoliv ze svých dvou působišť. Již natrvalo usazen v americkém Texasu však rozhodně nelenil a nahrával velice solidní alba s neménně zdařilými koncepty a koncertoval po celém světě. Devadesátky tak byly u něho velmi aktivní. Desce „The Eye“ však nikdo neodpáře onen nevděčný post rozlučky s nejsilnějším a nejnabušenějším obdobím kariéry dánského vokálního génia.

O čem tehdy tahle mnohdy podceňovaná deska vlastně byla? Tvrdím podceňovaná, ale ve skutečnosti mám za to, že se fanoušci KING DIAMOND ve vztahu k tomuto materiálu dělí na dvě kategorie, a sice na ty, pro které „The Eye“ znamená mírný ústup z pozic, přesto však převládá u nich pocit spokojenosti a také názor, že jde o velmi kvalitní materiál, a zároveň na ty druhé, pro které „The Eye“ značí ještě něco víc, tedy jeden z vrcholů diskografie. Absentuje tedy snad jen ta skupina posluchačů, která by „The Eye“ považovala za zklamání a slabý odvar. Myslím, že v tomto ohledu má „The Eye“ jinačí pozici, než ten samý podzim roku 1990 vydané album „No Prayer for The Dying“ od IRON MAIDEN, které zejména mladší ročníky přehlížejí. Je sice pravdou, že na „The Eye“ King neohromuje přílišnou záplavou hraničně progresivních pasáží a překvapivých momentů, ale i tak tvrdím, že mu o trochu méně ujeté vokály v nižších polohách a dospělejší úhlednost zdejších písní sluší.

O čem tedy nahrávka je? Na albu „The Eye“ se King ponořil do satanistických a protikřesťanských témat, kterými proslul již na prvních albech MERCYFUL FATE, nicméně v roce 1990 jsme od něho dostali už zcela jinou hudbu než v počátcích dráhy. Jako hlavní linii konceptu zde tentokrát použil případ tzv.Louviers Possessions, a fascinoval mnohé nechvalně proslulými událostmi, týkajícími se jeptišek, nacházejících se nakonec v osidlech skutečné nemilosti. Kdy zdrogované, sexuálně zneužívané a nucené provádět nevýslovné rituály a mučení se právě Louviersovy jeptišky staly čarodějnicemi proti své vůli. Čarodějnické koncepty nebyly pro Kinga ničím novým. „The Eye“, i přes svůj temný námět, působí v mnoha ohledech přístupněji a písničkověji, než Kingova tvorba z druhé poloviny osmdesátých let, ale tohle potlačení progresivních tendencí nemuselo nikomu vadit, pokud byl skladbám uchován magnetizmus a potřebný náboj či napětí.

Je podstatné říct, že koncept tohoto alba není ujednocený. Zatímco dějství v prvních čtyřech skladbách pozorujeme skrze nalezený náhrdelník a děj nám je zprostředkován prostřednictvím vypravěče. Od páté skladby vplouváme do děje zaznamenaného detailněji a z bližší perspektivy, jakkoliv zde znovu funguje onen prvek nezávislého pozorovatele. Není to tedy tak, jako v případech alb „Them“ či „Conspiracy“, kde byl děj sledován očima hlavního hrdiny.

Deska odstartovala skvostnou titulní skladbou „The Eye Of the Witch“, kterou zdobila klenutě vystavěná klávesová vyhrávka táhnoucí se její strukturou. Song je nápadný rovněž díky melodickým zpěvovým linkám, zde gradujícím až do honosného refrénového nápěvu. Ve skladbě se seznamujeme s tajemným náhrdelníkem zvaným „Oko čarodějnice“, který nám umožňuje vidět události, jejichž byl v minulosti tento předmět svědkem. Skrze něj posloucháme o utrpeních jeptišky odsouzené za spolčení s ďáblem na hranici. Vidíme soud pod taktovkou bezskrupulózního Nicolase de la Remie „Trial (Chambre Ardente)“, který se s onou obviněnou čarodějnicí Jeanne Dibasson, která je mučena a posléze upálena na hranici („Burn“) nepáře. „Trial (Chambre Ardente)“ kombinuje proud skladby se vstupy s promluvami ze soudní místnosti, dialog soudce a na smrt odsouzené, kde King potvrzuje svůj cit pro dění a svůj divadelnický talent, zatímco „Burn“ je strhující melodická jízda, opatřená rychlým tempem, chytlavými zpěvy a několika labužnickými sóly.

Čtvrtou skladbou, která tvoří onen prolog vyprávěný z pohledu nezávislého pozorovatele, je komorní a velmi strašidelná baladička „Two Little Girls“, kde slyšíme pouze Kingův teskný hlásek na pozadí ponurých klávesových partů, kterak líčí příběh o dvou malých holčičkách, které našly právě v popelu na vyhaslé hranici náhrdelník. Když se dívky do Oka podívají, zemřou. Opravdu strašidelná a emotivní záležitost, která i přes svou krátkou délku a absenci kytar a rytmiky celé album obohacuje.

Od pátého songu „Into the Convent“ se přesunujeme do detailnější perspektivy, která nás zavádí do francouzského kláštera v Louviers a sledujeme příběh Madeleine Bavent, jeptišky pracující zde od roku 1625, která náhrdelník po malých dívkách najde a rozhodne si jej nasadit. Poté, co ji znásilní představený kláštera, otec David, náhrdelník použije proti tomuto ohromnému zlu předstírajícímu dobro.  Aby kněze náhrdelník zabil, musí jej přimět k tomu se do něho podívat, což se jí samozřejmě daří. „Into the Convent“ platí za jeden z nejlepších songů této sbírky a podobně jako „Burn“ působí hodně svižně, dynamicky a s melodickou zpěvovou linkou.

Krátce na to do kláštera přijíždí nový představený. Otec Picard. Ten je snad ještě horší verzí svého předchůdce a tak začnou krušnější časy. Skončí to tak, že dívkám do vína k přijímání přidá látku, která mu umožňuje ovládat jejich mysl, a využije tak skupiny jeptišek, včetně Madeleine, k vzájemnému rituálnímu mučení („Father Picard“). V roce 1642 jsou po mnoha letech všichni zatčeni a uvězněni. Příběh vychází ze skutečných událostí, které se opravdu staly ve čtyřicátých letech 17.století. Máme tak před sebou dokonalý obraz rozkladu a následně i destrukce a pádu kláštera v Louviers. To vše je nejnápadněji vyobrazeno prostřednictvím písní jako „1642 Imprisonment“ nebo „The Curse“ umístěných v samotném závěru alba.

Kingovy se na albu podařilo vykreslit kaleidoskop událostí a tragických aktů jejichž jediným spojujícím prvkem je odpor k církvi a skrze tyto historické obrazy i poukázání na absenci její nevinnosti. Píseň „Father Picard“ má v sobě tajemnou atmosféru klášterních prostor v časech rozmachu jezuitského řádu. King stále velmi dbá na dramaturgickou stránku díla a ve svých vokálních výstupek je sice trochu úspornější než v minulosti, o to více však v civilnějších polohách pracuje s emocemi a barvou hlasu. Na desce je i jedna skladba, která se bez Kingova vokálního příspěvku obejde. Mám na mysli překrásnou instrumentálku „Insanity“, která je důkazem skutečného mistrovství Andyho LaRoquea. Nejchytlavější věcí druhé poloviny alba je parádní jízda „Behind These Walls“, navozující, díky své melodice a velkolepé klávesové vyhrávce, mystické vjemy, důmyslně zde vyskakující z šerosvitu a chladu uvnitř temných klášterních zdí.

Album „The Eye“ znamenalo konec jedné éry KING DIAMOND. Kapela se už nikdy nedostala na podobnou úroveň. Zde však ještě stihla v kodaňských Sweet Silence Sound studiích odvést za podpory Roberta Falcaa zatraceně dobrou práci.  Bohužel šlo o poslední počin před prvním rozchodem (několikaletou pauzou) a dělením aktivit mezi oba Kingovy projekty. V roce 1993 už svět čekalo znovuvzkříšení kapely MERCYFUL FATE, u jehož začátku byl z této sestavy pouze bubeník Snowy Shaw, neboť původní bicman Kim Ruzz zamítl svůj návrat do aktivního muzikantského života, ale to je zas úplně jiná story…

17.02.2024	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz