KING DIAMOND - The Graveyard

90%

S předchozím albem „The Spider´s Lullabye“, dle mého, skončila klasická stará éra KING DIAMOND a ta nová byla zahájena právě následovníkem „The Graveyard“, takže ačkoliv Pavoučí ukolébavku dělí od desky „The Eye“ celých pět sezón a zároveň její hřbitovní následovník vyšel pouhý rok a půl po ní, pořád jí chápu jako dozvuk starých časů. S „The Graveyard“ se dostavilo mnoho jiného a celkově desku vnímám jako v diskografii mistra zlomovou záležitost, prostřednictvím které byla zahájena zcela nová etapa. Nezastírám, že jsem si na materiál z roku 1996 musel nějakou dobu zvykat.

Jestliže největší posluchačskou rozkoš zažívám při večerním domácím pouštění alb „Them“ a „Conspiracy“, když jsem pohodlně usazen v přítmí pokoje a se skleničkou červeného v ruce se nechám unášet panoramatickými proudy hudebního dějství, ve kterém šlape každý i ten nejtitěrnější detail, pak přiznávám, že v souvislosti s poslechem „The Graveyard“ jsem zprvu čelil doslova nekomfortním pocitům vyvěrajícím z celkového nepohodlí toho, jak je celé tohle dílo pojato. Příběh je naprosto šílený, perspektiva z jaké je nasnímám se navíc ukazuje být velmi detailní, jakoby posluchač tentokrát čelil ději z bezprostřední blízkosti, nikoliv jako u minulých alb, kdy jakoby sledoval zpovzdálí plynoucí film.

Zvuk na „The Graveyard“ je vycizelovaný, avšak suchý a tvrdý, zbavený baldachýnů prostorovosti a vstupů cinkrlátek minulosti. I Kingův psychopatický hlas zde více odpovídá surovějšímu naladění, takže zpěvák budí dojem spíše emocionálně nestabilního šílence, než umělce, který svým mistrovstvím vymalovává albový prostor. Přesto všechno je „The Graveyard“ velmi úspěšným projektem, který ve své době zabodoval, prodával se nad výsost znamenitě a představoval už v roce 1996 silné a přelomové album, zahajující zcela novou etapu kariéry dánského zpěváka.

Stále existují fanoušci, kteří „The Graveyard“ považují za velmi kontroverzní počin, který je podivnou odbočkou už tak šíleného zpěváka k ještě většímu šílenství a mají s poslechem alba problémy, na druhou stranu je zde i početný zástup těch, kteří hovoří o jednom z absolutních vrcholů Kingovy kariéry. Naštěstí nepatřím ani do jedné skupiny, ale dokážu přijmout z obou pólů určité názorové podněty. Zvukově jde o zcela jiný typ nahrávky, než představovala skvostná díla osmdesátých let, ale i ona devadesátková strohá tvrdost Kingovy slušela. Materiál byl zvukově poplatný době a ošetřen ve špičkových studiových podmínkách. Příběh je naopak snad nejšílenější za celou kariéru Kima Bendixe, a to tak, že si říkám, že by zpěvák opravdu měl co nejrychleji navštívit odborníka. Deska je naplněna naprosto extrémními vokálními přechody a opravdu šílenými falzety, které znázorňují absolutní vyšinutí hlavní postavy a celkově pak, i díky orchestrálním předělům a vsuvkám (především „Whispers“ a „Up From The Graves“), působí spíše jako hororový muzikál. Celková zvrácenost a temnota díla rozhodně však stojí na lyrické náplni příběhu, přibližme si ji.

V této story je Kingova postava zaměstnancem nemorálního starosty McKenzieho. Zná pravdu o tom, jak jeho šéf obtěžuje svou nezletilou dceru Lucy. King o tom nemlčí, ale u soudu starosta označí Kinga za šílence a pomocí lstí jej dokáže dostat do blázince v místě zvaném Black Hill. Stejnojmenná úvodní skladba popisuje duševní stav našeho hrdiny a jeho pocity z neoprávněného umístění do ústavu. King však záhy utíká a usazuje se na místním hřbitově. Čeká a plánuje pomstu. Ve stavu skutečného šílenství věří, že když stětím hlavy zabije lidi, kteří v noci zrovna prochází jeho hřbitovem, že se jejich duše natrvalo usídlí v jejich hlavách a bude dál žít. No nevím k čemu jinému slouží tahle příběhová konstrukce, než k znázornění absolutní úchylárny, ale budiž. King zosnuje plán jak unést McKenzieho dceru Lucy, aby se pomstil starostovi. Plán se mu po jejím pronásledování ve škole daří a tak nebohou dívenku přivádí, jak sám tvrdí, na svůj sladký hřbitov. King zde začne kopat sedm hrobů a v jednom z nich hodlá pohřbít Lucy. McKenzie dostane od Kinga ultimátum, že pokud nedorazí v noci na hřbitov, Lucy bude mrtvá. King pohřbí spící Lucy do jednoho ze sedmi prázdných hrobů a přitom jí zpívá ukolébavku, aby se cítila lépe. Starosta je po příchodu na hřbitov omráčen a když se probere z bezvědomí, dá mu King lopatu a řekne mu, aby vykopal svou dceru, má však jen tři pokusy na sedm hrobů. Třetí je správný a starosta zde nalézá svou spící dceru, ta se po probuzení stává hybnou silou gradace příběhu, na Kinga totiž shodí rozbitou skleněnou tabuli z okna místní kapličky a ta mu usekne hlavu. Stane se krátce potom, co McKenzie umírá ve vykopaném hrobě. Legenda o duších natrvalo žijících v useknutých hlavách se ukáže jako pravdivá, protože Kingova živá hlava vyzývá Lucy, aby ho neopouštěla. Když ze hřbitova dívka odchází ke Kingově úlevě si vezme jeho hlavu do batohu. King ji tak může před zlými lidmi navždy chránit.

Už od úvodního riffového běhu v „Black Hill Sanatorium“ je zjevné, že došlo po zvukové a stylizační stránce ke změnám. Deska působí velmi nekašírovaně, intenzivně a bezprostředně. Ukotveněji působící instrumentace maká jak má, King oslňuje naprosto nemocnými vokálními proměnami a příběh je posléze na mnoha místech zkrášlen až muzikálovou orchestrací, plnou teatrálních předělů a vokálních vsuvek. Následná „Waiting“ podtrhuje onu dynamiku díla, kdy se nešetří na proměnlivosti, ale vše působí jaksi přízemně a vzdálené nadpozemské historizující aury alb minulosti. Kde dříve byla romantická vyhrávka či teskné sólování, tam nyní nastupuje ostrý riff. KING DIAMOND poloviny devadesátých let jakoby si razit cestu skrz patologické jevy provázející konání šílených lidí a surovou realitu a tomu je přizpůsobeno i celkové vyznění nástrojů. „Heads on the Wall“ působí jako procítěný a táhlý chór, který se zprvu může zdát baladou, ale jde spíš o houpavé rozjímání, jehož atmosféra se nachází někde mezi hororovým blues a rockovým muzikálem, který má v refrénové části punc šílenství a to především díky vokálu Kinga. 

Povzbudivě cválající „I Am Not Stranger“ je jednou z nejhymničtějších písní díla, není náhodou, že její náplní je právě Kingova touha získat důvěru Lucy a vlákat jí do pasti. Andy LaRoque spolu s Herbem Simonsenem kytarově perlí a především Andy zde opětovně dodává naprosto luxusní sóla, což se samozřejmě týká většiny písní. Jestli nějaká skladba působí jako vystřižená z rockového muzikálu, pak je to „Digging Graves“ a to díky svému směru k teatrálnosti a orchestrálněji vedeným pasážím. Má úplně nejoblíběnější píseň na albu se jmenuje „Sleep Tight Little Baby“ a jde o mocnou ukolébavku naplněnou naléhavostí. Tahle pomalá věc funguje jako teskná, monstrózní suita, během které King podává svůj nejlepší výkon. V další kolébavé plačce „Daddy“ se hodně využívá kláves. I když song osciluje až do hněvivě vedených pasáží, pořád jej vnímám jako zjemnění alba a vyvážení jeho surovější riffové stránky. 

Ostřejším songem je naopak „Trick Or Treat“, který rovněž řadím k tomu nejlepšímu, co deska nakonec nabídne. Album končí lyrickým skvostem, písní „Lucy Forever“, která platí jako promakaná shrnující overtura hodinu trvajícího díla. Deska „The Graveyard“ patří mezi nejprodávanější díla zpěvákovi kariéry a ve své době vzala útokem prodejní žebříčky ať už ve Skandinávii nebo Jižní Americe. King navíc desku podpořil dlouhým koncertním turné. Osobně na tomhle přelomovém díle oceňuji hlavně onu odvahu přijít s trochu jiným výrazem a zvukovým kabátkem své tvorby. Sám mám samozřejmě radši starší díla, ale i tak album chápu jako velmi kvalitní zásek, v němž zpěvák naznačil nové možnosti a znamenitě obešel prostor, ve kterém by padal mezi vyčichlé umělce osmdesátých let, opakující stále dokola totožné mustry.  

12.01.2025	Diskuse (19)	Stray janpibal@crazydiamond.cz