KING DIAMOND - Them

100%

Až v druhé polovině osmdesátých let vstoupil heavy metal do fáze, kdy přijal za svou i uměleckou prezentaci prostřednictvím koncepčních děl. Navíc to nebylo přijetí ledajaké, ale za těmito díly stála bezkonkurenční kvalita a posléze rovněž i náležitá odezva u posluchačské obce nažhavené na pořádné Hard N´Heavy. V tomto směru asi nejpatrnějšího úspěchu dosáhla třetí řadová deska amerických QUEENSRŸCHE nazvaná „Operation Mindcrime“. Zpět však k našemu objektu zájmu. Prostřednictvím koncepčního alba „Abigail“ z roku 1987 se stal dánský zpěvák KING DIAMOND nejen průkopníkem koncepčních děl v metalu, ale rovněž i fenoménem své doby. Jeho alba byla naplněna neobyčejnými hororovými příběhy a sklízela rovněž velké úspěchy, a to jak v Evropě, tak velmi překvapivě i v zámoří. Do té doby fungoval formát koncepčních desek spíše v ranku art-rocku a dalších modifikací rockové hudby neprvoplánovějšího provedení, jaká se dostávala na svůj vrchol již v sedmdesátých letech. V rámci metalu však šlo o něco nového a zcela neoposlouchaného.

Nespornou devízou tvorby KING DIAMOND byly, kromě kvalitní instrumentace, originality dobře známého vokálního provedení a vyznění alb celkově, právě témata jeho příběhů. Jeho děsivé story, o nichž se dalo uvažovat i jako o námětech hororových filmů, doslova magnetizovaly. Tato dramata s tvorbou KING DIAMOND posléze vyloženě srostla a stala se neoddělitelnou součástí umělcova fungování. V roce 1987 se však v Kingově životě odehrála další význačná událost, zemřel totiž jeho otec, což zpěváka emocionálně velmi zasáhlo a cítil nutnost životních změn. Když po nahrávání „Abigail“ ze sestavy odešli dva původní členové – kytarista Michael Denner a basák Timi Hansen, jednak tím padla poslední spojnice s minulostí, neboť oba dva hudebníci kdysi zpěváka provázeli i u MERCYFUL FATE, ale dospěl také k rozhodnutí přesídlit za Atlantik. Kim Bendix nejdříve do sestavy za odešlé spoluhráče přijal náhradu v podobě kytaristy Petea Blakka a baskytaristy Hala Patina a byl odhodlán se trvale přesunout do Spojených států amerických, k čemuž měl osobní a ne zrovna nepodstatné důvody. Pokud se vzdáme soukromých záležitostí a zohledníme jen profesionální aspekt věci, pak prodat v tehdejší zemi nekonečných možností na 300tisíc výlisků svého alba, se skutečně nepoštěstí každé metalové grupě.

Albová trojka „Them“ však ještě vznikala doma v Dánsku, konkrétně v kodaňském studiu MMC na začátku roku 1988. Posléze byla vyslána na evropský trh v létě totožného roku. Znovu skrze mladý agilní label Roadrunner Records (v USA pak vyšla u sesterské společnosti Roadracer). Spolu s Kingem album znovu produkoval osvědčený Roberto Falcao, studiový všeuměl a klávesák, který se zpěvákem již spolupracoval na opěvované desce „Abigail“. Těch pětatřicet let od dob realizace „Them“ působí dostatečně na to, abychom věděli, že se tenkrát KING DIAMOND nacházel v několikaleté hektické fázi oprávněně považované za jeho tvůrčí vrchol. Jeho entuziasmus byl zkrátka neuvěřitelný. Nemusím se tedy rozepisovat o invenci, charismatu a propracovanosti onoho díla, které vlastnilo jeden z nejděsivějších příběhů diskografie KING DIAMOND vůbec. 

Každé z Kingových koncepčních děl té doby znělo odlišně a na přípravu, tvorbu a koncertní propagaci každého z nich vynaložil pouze necelý rok, což se z dnešního pohledu jeví neuvěřitelně, zvlášť pak při jejich nadčasovosti. Každé z alb vlastnilo silný příběh s neuvěřitelnou dávkou dramatu a ukazovalo projekt v dechberoucím rozpoložení, stran skladatelských i muzikantských schopností, vokálního výkonu i celkové prezentace. A protože aktuální story byla stran děsivosti natolik výživná, rozhodl se King tentokrát dílo rozpracovat hned do dvou alb. První část nazval „Them“, druhou, vydanou o rok později, pak opatřil názvem „Conspiracy“.

Vyznění alba „Them“ může z prvního dojmu působit civilněji než u albového předchůdce, jenže to jen do doby, než posluchač přivykne novým komplikovaněji řešeným strukturám a zvuku, který se zprvu zdá zemitější, ale po chvíli, když materiál odhaluje všechny své progresivní zbraně, jste rázem chyceni do víru děsivé symfonie rozehrávající neočekávaná dobrodružství. Songy jako by procházely nesčetným množstvím stále kamsi pokračujících pasáží a k jejich opakování dochází snad jen v případě nosných motivů a refrénů. Není zde skladby, která by v sobě neměla alespoň dvě zapeklitá kytarová sóla (některé mají dokonce čtyři), ta však na sebe nestrhávají pozornost, ale fungují jako vkusné zdobení dodávající skladbám na šťavnatosti a dokonale s nimi souzní. Co víc, pohání je. Souhra nováčka Petea Blakka s Andy LaRoquem zafungovala na výbornou, neboť jejich nástroje se skvěle doplňovaly a opatřily songy košatou kytarovou výstavbou. I co se týče riffů, získala tvorba KING DIAMOND na raffinovanosti a byla podtržena skvostnou rytmikou v čele s nedostižným Mikkeym Dee.

Čeho si na desce nešlo nevšimnout, byl mrazivý odér příběhu zasazeného do nám povědomých kulis poslední třetiny 20.století. S trochou nadsázky může leckdo přistoupit na verzi, že nebýt oněch nadpřirozených sil představujících „JE“, mohl být děj v rámci určité rodiny s nevyřešenými osobními vztahy dokonce chápán jako realistický. No to jsem sice trošičku přehnal, ale pokud na věc nahlédnu třeba perspektivou člověka (pozn.autora: původně jsem chtěl napsat... člověka z Brna):-) s náhledem na svět, kde vše je prakticky možné, pak opravdu není nic vyloučené.:-) Album „Them“ tak považuji za tu nejvíc psycho nahrávku v celé diskografii dánského zpěváka, nahrávku v mnoha směrech až bolestnou. Co skladby ztrácely absencí romantických kulis dávnější historie, bylo jim vynahrazováno intenzitou tvůrčího řemesla a schopností vtahovat do děje svým prožitkem.

Střetáváme se zde s mnoha fantastickými momenty, ať už posloucháme geniální rytmické party a výstavní kytary v úvodním přeletu „Welcome Home“, jenž rozčísl prostor po strašidelném úvodu s JEJICH zlovolnými hlásky. Song se stal jednou z neúžasnějších úvodních skladeb historie metalu a stále má obdivuhodnou sílu. Sledujeme spletence sól a pozoruhodné harmonie ve strašidelné „The Invisible Guests“. Cítíme mráz v zádech z oslavných nápěvů, které nám v záchvatech rozrajcovanosti a nadšení prezentují nad krvavým čajem právě ONI v songu „Tea“. Uvědomujeme si nad předivem zurčících riffů, zde uhánějících stále vpřed, onu bolestnou tesknost nápěvů skladby „Mother´s Getting Weaker“, když námi zmítá strach o Kingovu maminku stávající se pomalu troskou, jejíž krev slouží k posílení zlých sil v domě. Blouznivé chuchvalce šílenství, skrze které ze vzduchoprostoru pokoje v podkroví vystřelují Kingovy hlasové kreace, jinak zjevně představující neviditelné a velmi nepokojné démonky (JE), zde opanovávající jeden z největších skvostů - „Bye Bye Missy“. Jsme hypnotizováni falešnou chlácholivostí nálady písně „A Broken Spell“ nebo čelíme Kingovu hněvu v rámci rytmizovaného songu „The Accuration Chair“, kdy si hlavní hrdina začal uvědomovat, co ve stavu oblbnutí zažil a co nemůže nechat jen tak být.

Cover alba „Them“ zdobil noční výjev honosného domu, který není nepodobný onomu hrůznému baráku, jaký v Hitchcockově hororu „Psycho“ obýval šílený Norman Bates. Šlo o překrásnou malbu dominantní stavby, která působila dostatečně tajemně na to, aby dokonale reprezetovala jednu z nejděsivějších story, pod jakou se kdy dánský zpěvák podepsal. Samotná kapela se zde prezentovala v naprosto dechberoucí formě a stran technického provedení a instrumentální brilance snad ještě posunula hranice možného. Deska „Them“ vyznívala o něco tvrději a psychotičtěji než „Abigail“, byla prakticky zbavena oné romantizující historické aury, a příběh, který zde na posluchače čekal, byl situován do nedávné minulosti. O čem tedy deska plná muzikantské brilance a enormního napětí vypovídala? Přejděme tedy konečně k příběhu.

Zpěvákovo o dost mladší já zastalo v příběhu hlavní roli, můžeme se tak jen domnívat, že se děj alba odehrává zhruba koncem šedesátých let. Mladý teenager King, jeho mladší sestra Missy a jejich matka netrpělivě očekávají příjezd své babičky, která je již několik let umístěna v psychiatrické léčebně, ačkoliv Kingovi a Missy bylo řečeno, že je pouze na dlouhé dovolené („Welcome Home“). ONI, rodinou dosud nezaznamenané strašidelné hlasy z jejich domova známého jako Amonův dům, se babiččina příjezdu dočkávají skrz telepatické schopnosti jako první. Když se babička blíží ke dveřím, King ji pozdraví, ale všimne si, že stará žena po celou dobu vítání mlčí, dokud se jí nezeptá, jaká byla její dlouhá dovolená. Ona odpoví podivným způsobem: „Mohlo to být horší, ale s NIMI po boku to šlo, za soumraku mi zpívali staré ukolébavky“. Když se King zeptá: „Kdo jsou ONI?“, babička odpoví úsečným způsobem - „To je jedno, ty špinavý spratku“, což zrovna není typické chování hodných babiček. Později v noci King slyší šílený mnohohlasý smích, který vychází z babiččina pokoje v podkroví. Vydá se ke klíčové dírce, aby spatřil, jak šálky s čajem v místnosti levitují a pak se vyprazdňují na podlaze. To vše v kulise chichotání, hlasových poryvů a vskřeků, jakoby v místnosti s babičkou ještě byly další šílené bytosti („The Invisible Guests“). Pak se otevřou dveře a babička nabídne Kingovi, aby vstoupil do pokoje, nechá ho sednout si na houpací křeslo a řekne mu: „Podívej se mi hluboko do očí, zapomeneš na to, co jsi tu dnes viděl“. Mezi tím chlapec poznává tajemství Amona, domu, kde v nevědomosti od narození žije, a kde nyní prostorem místnosti poletují neviditelné, avšak slyšené přízraky. Po návratu do postele však King událost zapomíná.

Následující noc babička Kinga probudí ze spánku a pozve ho zpět na půdu jako hosta na jedno ze svých čajových setkání s NIMI. Když vystoupají do místnosti, King zjistí, že je přítomna i jeho matka, která spí v houpacím křesle. ONI pak nožem podříznou matce zápěstí a přepouští po troškách její krev do babiččiny konvice na čaj („Tea“). King je ve stavu hypnózy ošálen příběhy, které mu ONI té noci vyprávěli, je fascinován jejich zpěvy a očarován babiččiným kouzlem. V neděli se maminka cítí velmi špatně, točí se jí hlava, má bolesti a díky ztrátě krve je velmi bledá („Mother´s Getting Weaker“). Další den ráno nemohla vstát z postele, byla sotva při vědomí a vypadala téměř mrtvá. Missy popadne Kinga za ruku a táhne jej do matčina pokoje. Matka je ve špatném stavu, Missy se snaží přesvědčit bratra, aby zavolal někoho na pomoc. King je však stále pod vlivem babiččina kouzla a tak místo pomoci přeřízne telefonní drát, což Missy přiměje k pláči a hysterickému křiku na svého bratra. Jako jediná si uvědomuje tu hrůznost nastalých skutečností.

Později té noci King, čekající na další shromáždění, vidí, jak ONI nesou matku po schodech na půdu, následuje je tedy. V polovině čajové přestávky, kdy ONI znovu pěli příběhy, se babička zvedla ze židle a otevřela dveře. Za dveřmi stála Missy, rozrušená z toho, že viděla bledou matku v babiččině křesle v katatonickém stavu. Babička se posléze pokusí Missy chytit, aby ji mohla upálit v krbu v kuchyni, ale Missy popadla konvici s čajem a rozbila ji. ONI, nyní rozzlobení Missyiným činem, ji popadli a odnesli dolů po schodech („Bye Bye Missy“). King, který je stále očarován babiččiným kouzlem, nemůže dělat nic jiného než sledovat, jak jeho sestru bezmocně přivádějí k záhubě. Když se však konvice s čajem rozbila, babiččino kouzlo nad Kingem začalo slábnout a on se snažil, aby získal kontrolu nad svou myslí („A Broken Spell“). Omámený a vyčerpaný King se vypotácí ven z domu a než omdlí, uvidí u sklepního okna sekeru, než se však k něčemu odhodlá, před domem usne. Když se později začne probouzet, vidí, že z komína domu vychází kouř. King si rychle uvědomí, že ONI zabili Missy onou sekerou, kterou předtím viděl, a její ostatky hodili do krbu, jak mu předtím navrhla babička. Proč nezabili i jeho?

King, pološílený a rozzuřený věnuje veškerou energii na potlačení svých vnitřních démonů. Události, které se odehrály v rámci jeho rodiny jej přivádějí na pokraj šílenství, ale on musí vytrvat a dokončit svůj úkol. Kde je jeho matka, netuší. Pokračuje však do babiččina pokoje a předstírá, že je stále pod jejím vlivem („The Accusation Chair“). Babička požádá Kinga, aby jí pomohl dostat se před dům, přičemž ona sama k chůzi používá hůl. King pak popadne babiččinu hůl a zabije ji, přičemž ji udeří také do krku sekerou, kterou ONI použili k zabití Missy. King ve stavu nepříčetnosti upadá do bezvědomí, zdá se mu, že je jedním z NICH a slyší je zpívat („Them“). Druhý den ráno přijíždí policie. Babička byla nalezena mrtvá s ranou na krku, zatímco Missyiny ostatky nebyly nikde k nalezení. 

King čeká v sanitce na psychiatra doktora Landaua. Když psychiatr dorazí, King mu vypráví vše, co se stalo. Doktor Landau Kingovi nevěří ani slovo a nařídí, aby byl poslán do stejné psychiatrické léčebny, kterou předtím obývala jeho babička („Twilight Symphony“). V blázinci nakonec strávil dlouhá léta, po kterých když se vracel k domu, babičkou vždy nazývaném jako Amon, a sice s předtuchou, že zlé události ještě neskončily („Coming Home“)... vidí přeludy, vrací se mu vzpomínky na jeho příbuzné, na vše čeho byl v domě svědkem, dojem přítomnosti na další podobné slavnosti však střídá s procitnutím a zjištěním, že dům je prázdný...

V tomto momentě je s otevřeným koncem příběh pozastaven, aby jsme se jeho druhé části dočkali až na následující, o rok mladší řadovce „Conspiracy“. Ta je mnohými považována, když ne za nejlepší dílo od KING DIAMOND, tak alespoń za jedno z nejlepších. Ona story zde pokračuje dalším hrůzným směrem a King čelí opravdu velmi bolestným, na psychiku náročným faktům týkajícím se jeho rodiny, ty jej vrhají do stavu neschopnosti spánku, ale o tom zas až příště...

13.02.2024	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz