KING DIAMOND - Voodoo

80%

Následovník v mnohém přelomového alba „The Graveyard“ možná trochu polevil z teatrálnosti, ale rozhodně na mne nepůsobí mírněji. Jde o koncepční dílo v nejlepším slova smyslu, kde všechny skladby plní především úlohu jednotlivých dílků metalové skládačky. Po úspěchu s předchůdcem tak měl King spoustu elánu v pokračování vlastní tvorby a ve velmi rychlém sledu dal dohromady dílo, které vyšlo v únoru roku 1998 u Massacre Records a zavedlo nás do roku 1932 k déltě řeky Mississippi na tajemnou koloniální usedlost ve státě Louisiana, kam se právě stěhuje mladý pár Lafaeyettových, David a Sarah (ta je již těhotná), spolu s Davidovým dědečkem. Nový obyvatele domu zprvu nic netuší o historii tohoto území, ani o významu nedalekého hřbitova, podstatného to místa pro uctívání kultu Voodoo.

Vysoké tempo nahrávání a koncertních štací v průběhu druhé poloviny devadesátých let si vybraly svou daň, což se projevilo na ne úplně pevné personální stabilitě Kingova nově poskládaného bandu. Už v roce 1996 odchází bubeník Darrin Anthony a obdobné choutky na úprk měl i Herb Simonsen, který však ještě svolil k nahrávání svého třetího alba s dánským Mistrem, ale do skladatelského procesu však již nezasahoval. Veškerý materiál byl složen ve dvojici King Diamond/Andy LaRoque. Za odešlého Anthonyho usedá za bicí soupravu John Luke Hébert, jež následně na albu rovněž prokázal své vysoké kvality. Deska „Voodoo“ přes určující konceptuální linku a jistou inklinaci k metalově-muzikálovému prostředí, působí velmi tvrdě a temně. Jde o metalové dílo, jehož nejvýraznější momenty ctí historii kariéry kapely KING DIAMOND a neztrácí nic z špičkového podání příběhu, na jaké byli letití fanoušci zvyklí.

Už samotný příběh je velmi ponurý, doslova napsaný v šedé zóně na hranici mezi životem a smrtí, vždyť jeho tématem je z velké části výskyt kultu voodoo, tajemných venkovských rituálů provozovaných divnými lidmi, potomky otroků a nebo snad jejich duchy? Smýšlený hororový příběh razí tezi možností existence života po smrti. Lafayettovi po svém nastěhování do rozlehlého jižanského domu vůbec nevědí, že místní sluha Salem má právě dost společného s tajemnými rituály odehrávajícími se na nedalekém hřbitůvku. Účastní se jich s doktorem Le Croixem, místní čarodějnicí madam Saritou a jistou Lulou Chevalierovou, dívkou, kterou nikdo nikdy neviděl. Když v noci Lafayettovi slyší bubny voodoo doléhající k nim ze hřbitova, druhý den se o tomto jevu baví právě se sluhou Salemem. Pohrávají si s plánem celý hřbitov zlikvidovat, což se Salemovi samozřejmě nelíbí a o další noci tajně uniká z domu, aby o plánu svých nových domácích spravil doktora Le Croixe. Ten dá Salemovi peníze a zaúkoluje ho, aby buď nové majitele zaklel nebo nějakým způsobem odstranil.

Salem po návratu z města, kde mezi tím navštívil mysteriózní obchůdek madame Sarity, dá do Davidova pokoje hada, dědečkovi do jídla přimíchá strašidelnou hřbitovní hlínu a po rozhovoru s vyvolaným přízrakem zvoucím se baron Samedi vysype na Sarah ve spánku popel z voodoo hřbitovního rituálu. Výsledek se brzy dostaví. David a dědeček těžce onemocní a nebohou Sarah posedne duch voodoo. Dědečkovi se s vypjetím sil podaří zavolat do domu otce Maloneho, místního vyhlášeného exorcistu. Otec Malone záhy přijíždí, aby Sarah zbavil démona. To se mu však nepodaří a vyčerpáním upadne do bezvědomí. Zatímco je v bezvědomí, tajemná a dosud neviděná Lula Chevalier přinese posedlé Sáře těžký, hřebíky ověšený obřadní kříž démona zvaného baron Samedi. Sarah Maloneho křížem napadne a téměř ho zabije. Polomrtvému Malonemu zachrání život dědeček, kterému se daří posedlou Sarah zastavit a přivolat záchranku a místního šerifa. Příběh graduje odhalením, že v domě žádný sluha Salem již mnoho let není, ale že zde kdysi před mnoha desetiletími sluha totožného jména sloužil a dnes by měl být již dávno mrtvý. Dle nalezeného náhrobku na hřbitově se dozvídáme, že je to pravda. Salem však v závěru díla posluchači nerušeně vypráví o následcích situace v sídle, ze kterého kamsi unikl. Dozvídáme se, že Lafayettovi po odchodu z nemocnice starý koloniální dům opustili a Sarah se poté narodilo zvláštní dítě, které mluvilo „tou nejpodivnější řečí“ ... řečí voodoo.

Když necháme za sebou příběh a přejdeme k rozboru vyznění skladeb, nejprve bych upozornil, že jde o sevřený koncept, jehož skladby jen v několika málo případech mohou fungovat sami o sobě, naopak jako celek poté působí silněji a jejich propojením tak dostává dílo smysl. Album zahajuje ponuré záhrobní intro „Louisiana Darkness“, kde nad klávesovým partem King předvede lehce zmatečnou, tak trochu infantilní vokální kreaci, při které mohou znervóznět i ti nejotrlejší pragmatici. Šamanská introdukce se však záhy zlomí v úvodní nekompromisně podanou metalovou vypalovačku, kterou je skvělá speedmetalová jízda „LOA House“, jeden z mála songů, který má na to bodovat sám o sobě a bez návaznosti na celé album. Jde o naprosto ideálně zvolený úvod alba, neboť má song v sobě hodně dravosti, svižné tempo, skvělé riffy, které jsou poháněné parádními klokotavými rytmy nového tlučmistra Johna Lukea Hérberta, nicméně hlavní devízou „LOA House“ se jeví ten fakt, že jde vlastně i o chytlavou hymnu, ve které se kapela předvede v tom nejlepším možném světle. Stále řádně excentrický zpěvákův projev celou píseň povýšil a KING DIAMOND si tak nemohli v roce 1998 přát lepší song na rozjezd. Čeho jsem si zde však všiml od samotného začátku, že na rozdíl od uvadající vokální formy na albech MERCYFUL FATE, působil King v rámci svých sólových alb stále v nejlepší možné formě, jakoby si mnohem více dával záležet na náplni alb vydaných právě pod značkou KING DIAMOND. Ale třeba je to jen mé zdání.

Pozvolněji se rozjíždějící song „Life After Death“, který v jistých momentech opanuje dokonce zvuk hammondů, je, i díky vokální harmonii, se kterou zpěvák v průběhu písně žongluje, poněkud zvláštní. Chce to však čas. Tahle věc působí zprvu poněkud nenápadným dojmem (pro někoho dost možná nudným), ale je to klam, protože hardrockověji stylizovaná píseň je sakra silná a, dle mého, patří k dalším chloubám desky, neb vlastní skvělé kytarové vyhrávky, vynikající rytmiku i netradiční strukturovanost. Titulní skladba „Voodoo“ budí dojem tak trochu strohé, rytmizovanější a ne až tolik chytlavé záležitosti, takže opravdu nejde o zas až tak tradiční píseň pro kapelu jako jsou KING DIAMOND. Navíc v této poměrně nemelodické písni si vystřihl kytarové sólo samotný Dimebag Darrell z PANTERY. Pokud nějaká píseň přispívá k různorodosti díla, je to tahle. Následující „A Secret“ je už znovu parádní heavymetalovou jízdou. Člověk má rázem větší chuť do poslechu, bezesporu pod návalem optimistického uvědomění, že se vše vrací do těch správných kolejí. „A Secret“ pumpuje do posluchače energii prostřednictvím výrazného nosného riffu, svižnějšího tempa a graduje skrze chytlavý refrén. Postupně se materiál stává méně přímočarý, o čemž svědčí i struktura následující bezútěšné skladby „Salem“, která je plná zajímavých kytarových partů, zvratů temp, divokých sól a vokálů tradičně svědčících o teatrálním nadání hlavního aktéra.

Nepokojná „One Down Two To Go“ osciluje mezi pozvolnými akustickými fázemi, představujícími zde abstraktní sloky, a nabušenými bridži a refrény. Zkrátka taková běžná metalová ukolébavka hodná mistra. Vlákna prokletců „Sending of Dead“ spojená do pavučiny děje, se nesou v oparu šerosvitu rozpínajícího se všude kolem hranice života a smrti, avšak právě tenhle progresivnější song postupně získává na síle a nakonec se vlastně stává typickou Kingovou hymnou charakteristickou pro devadesátá léta. I díky schopnosti procházet několika fázemi a udržet si napětí a zajímavost, ale také díky výtečnému kytarovému sólu Andyho LaRoquea, zde máme co do činění s dalším vrcholem alba. Spinetem začínající muzikálovka „Sarah´s Night“ je další povedenou vypalovačkou, která výtečně doplňuje koncept a sama o sobě působí velmi, ale opravdu velmi strašidelně. Možná zde leckomu neunikne Kingovo zřetelné ovlivnění stylem konceptuální sedmdesátkové tvorby Alice Coopera.

Kostelní zvony jakoby varovně hřměly do noci a doprovázely pomyslný souboj mezi démonem usurpujícím si duši nebohé Sarah a jeho vymítačem Malonem, tak to je již další song „The Exorcist“ v plném proudu a prostřednictvím houpavých riffů si k nám razí cestu jako ta nejkrvavější noční bestie obcházející ztemnělou pahorkatinou poblíž zdejšího hřbitova. Dráždivá, skoro až cirkusově znějící orchestrace doprovází song „Unclean Spirits“, který, i díky ani ne dvouminutové stopáži, platí spíše za dramatický předěl. Na tento úvod však plynule navazuje „Cross of Baron Samedi“, tedy další proměnlivá a poměrně dlouhá skladba, v jejímž průběhu jsem si uvědomil, že album „Voodoo“ působí silněji, když k němu posluchač přistupuje jako k příběhu a nerozebírá jej na jednotlivé songy. Album „Voodoo“ je složené spíše ze songů, které jsou na první poslech nenápadné a člověk jim musí dát nějaký čas. Rozhodně nejde o chytlavé album, ale o koncept, kde má každý detail svou úlohu, o čemž svědčí i závěr v podobě děsivě mrtvolné ukolébavky „Aftermath“, kde se opakují Kingovy pomatené pěvecké kreace využité již v úvodu díla.

19.01.2025	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz