KING´S X - Three Sides Of One

80%

Mezi velká jména, která dokázala svého času ustát nápor grunge, patřili EXTREME, MR. BIG a KING´S X. Přestože nakonec museli ustoupit i oni, šlo spíš o taktický ústup z pozic či přirozený, resp. dlouhodobější proces. Vysvětlení není úplně jednoduché. Pro všechny zmíněné kapely je každopádně příznačný prvek jedinečnosti, který mají na svědomí mimořádní instrumentalisté, zpěváci a skladatelé v jejich řadách, o chemii mezi nimi nemluvě. Pokud se týče pojítek, odkázat lze na ryze americký sound, modifikovaný dobře patrným vlivem THE BEATLES. Celek ovšem působí vždy nezaměnitelně.

Zatěžkaná kytarová muzika KING´S X se vymyká náchylností k blues, resp. k syrovější černé hudbě obecně. Dotyční složili mnoho skvělých skladeb, aniž by však přišli s multiplatinovým megahitem ve stylu balad „More Than Words“ či „To Be with You“. Svým posluchačům v roce 1994 nabídli radši cigáro a výhled na modrou oblohu:-), přesněji dvě geniální bluesrockové balady, dojemnou „Cigarettes“ a hypnotickou „Flies and Blue Skies“. Tím je řečeno zhruba vše, protože studiovému provedení těchto dvou skvostů dokáže konkurovat jen stopové množství toho nejlepšího, co se na poli rockové hudby zrodilo. To samé platí i o produkci výtečného alba „Dogman“, v jehož grungeovém oparu (produkce Brendan O´Brien) uvedené balady září. Jedná se o jednu z mála nahrávek, která s odstupem času jednoznačně sílí. Troufám si tvrdit, že i v objektivním modu.

Čas oponou trhnul. Frontman a baskytarista Doug Pinnick (72), kytarista Ty Tabor (61) a bubeník Jerry Gaskill (64) se vrací na scénu, aby nám po 14 letech od poslední řadovky předvedli o něco více než svůj post-standard. Podotýkám, že standardem tentokrát rozumím úroveň, která je pro drtivou většinu kapel obtížně dosažitelná. Ve skladbách amerického tria se totiž ideálně snoubí mocný groove, výborný songwriting a silné emoce s enormně muzikální hrou. Nečekejte ovšem žádné DREAM THEATER, byť i tady párkrát k letmému protnutí došlo (např. skrze projekt PLATYPUS či hostování Douga na albu „Fallen into Infinity“). Nic na tom nemění ani fakt, že naše trio bývá (i) do ranku progresivního rocku řazeno. V případě jmenovaných mám prostě na mysli hru tónů, nikoli hru s mnoha tóny.

V podobném duchu se nese i novinka „Three Sides of One“, typické dílo „post-dogmanovské“ éry. Zvuk si stále zachovává syrovější ráz. Nástroje na sebe nenaráží jen se podporují. Mají dostatek prostoru k tomu, aby mohly vyniknout a zároveň utvářet heavy celek. Vyšší věk se na výkonech jednotlivých aktérů zatím významněji nepodepsal. Nechte hudbu plynout a ona se vám královsky odvděčí. Svou perfekcí a vyzrálostí působí tlumivě, přestože má silný pocitový náboj. Pokud v éře producentů, popř. skrytých producentů a jejich vizí už pomalu zapomínáte na to, jak zní kolektivní počin, KING´S X vás velmi rychle vrátí do časů, kdy něco takového bylo zcela běžné. Nepodbízejí se, nekompromisně drží linii. Žánru? Ani náhodou! Profesorsky přednášejí skromně působící písně, které musí zaujmout hlavně je samé, a vám se právě proto líbí. Mocná a velmi variabilní kytara, krásné a krásně sezpívané vokály na podkladě mistrovské rytmiky. O nic jiného tu neběží! Dotyční tedy hrají především pro sebe, nicméně díky jejich talentu si otevřený posluchač musí přijít na své. Každá ze skladeb obnáší silný příběh a prožitek. Mají všechno, co chybí tolika. Nevnímám kalkul ani zbytnělé ego, neslyším povrchnost ani rutinu, jen velké bohatství univerzální hudební řeči zprostředkované těmi nejpovolanějšími.

Tucet nových skladeb představuje velmi pestrou kolekci, některé zaujmou hned, některé později, ve výsledku všechny. V úvodním akordu „Let It Rain“ rezonuje celá Amerika, nastupuje funky rytmus a vynikající vokál Douga. Nevím, jak živě, ale z desky pořád bomba. Ty v pozadí čaruje a přichází s vynikajícím sólem, celek neuvěřitelně šlape. „Flood Pt. 1“ připomíná, že KING´S X dokáží být ultra heavy a také velmi kontrastní. Během baladické „Nothing But The Truth“ končí oťukávání. Už definitivně víte, že tohle mělo smysl, že posloucháte hudbu, jejíž parametry mají potenciál potěšit kohokoliv v jakékoliv době. Ty jako by svým sólem uvedená slova pečetil. Proč by si nezasóloval, když patří mezi vyvolené a má pod sebou rytmiku snů. Vzpomněl jsem si na PANTERU, zvláštní, nebo logické? Nevím, zřejmě se s tou jedinečností stále motám v kruhu.:-) Pojďme dál.

Něco jako svou verzi santanovských vibrací pánové rozproudí v „Give It Up“. A pak udeří doom rocková „All Gods Children“. Sólový vokál přebírá Ty. Tihle borci opravdu umí hrát pomalu a motivy nepřetahují ani o vteřinu. Vrchol v ideální chvíli. Navazující vypuštění v „Take the Time“ se zdá být dramaturgickou chybou, naštěstí jen zdá. Ostatně vzápětí přichází „Festival“, šlapavá kytarovka, evokující náladu z „Angel Rat“ od VOIVOD. Další zásadní kapela, na náhody nevěřte. „Swipe Up“ představuje regulérní progresivní nářez. Dost, už stačí, takže v závěru si dáme odpočinkový návrat k těm THE BEATLES? No, spíše k sólové tvorbě Tabora. Kvalita zůstává, kouzlo se trochu vytrácí, aby se naposled připomnělo v instrumentálním závěru „She Called Home“ a v refrénech rozlučkové „Every Everywhere“.

Opakované poslechy mě jen utvrdily v tom, že KING´S X si dali záležet, aby se jejich návrat nesl přinejmenším ve znamení kvalitativní kontinuity. Stále tudíž nabízí opravdu hodně. Že si toho všimnou asi jen fanoušci, případně fajnšmekři, je věc druhá. Nevadí, není jich málo a jsou věrní. Na novou desku museli čekat dlouho. Kapela se jim za to revanšovala další nadčasovou (rockovou) hudbou, která v sobě koncentruje vše podstatné a která je potěší vždy, když se rozezní. Radost z nové nahrávky, střídá pocit nostalgie. Další možná už nevznikne. Nic se nedá dělat, čas zastavit nelze. Při poslechu „Three Sides of One“ sice nemůžete život s takovými moudry úplně hodit za hlavu, ale rázem ho budete snášet lépe.

29.09.2022	Diskuse (11)	Pekárek hackl@volny.cz