KISS - Jsme stále KISS... berte, nebo nechte být! (1998-2015) 6/6

Díky velkolepému koncertnímu reunionu KISS v maskách a v původním složení, se z kapely stala během jednoho roku žhavá událost, která si získávala i nové generace rockových fanoušků. V té době zkrátka nebylo možné, se znovuobnovenému fenoménu vyhnout. Vše si dokonale sedlo a miliony fanoušků po celém světě mohli, mnozí z nich dokonce poprvé v životě, aplaudovat oněm legendárním maskám, o kterých do té doby pouze četli nebo slýchali od těch starších. Samotný reunion vyžadoval mnoho úsilí a přípravy, o čemž svědčily kusé zprávy z tábora KISS, popisující fyzickou přípravu všech členů a ačkoliv mnozí upozorňovali na nevalnou formu obou navrátilců, Ace Frehley i Peter Criss se k celé akci postavili zodpovědně. Koncerty se staly nejvelkolepější hardrockovou událostí za hodně dlouhou dobu, a kdo si je tenkrát nenechal ujít, musí mě dát za pravdu, že šlo o naprosto neopakovatelný zážitek a velmi autentické přenesení slavné éry KISS ze sedmdesátých let do druhé poloviny let devadesátých, s mnohem dokonalejším technickým zázemím pochopitelně. Aby však kapela mohla fungovat dál na stejné úrovni a udržela si své fanoušky i do budoucna, musela začít uvažovat i o novém řadovém albu. KISS však nikdy netvrdili, že se jejich návrat bude týkat pouze show, ale od začátku bylo zřejmé, že se dostane i na zcela nový materiál. Ten byl nahráván od počátku roku 1998 za asistence Bruce Fairbairna v Los Angeles a v New Yorku a nakonec pod názvem „Psycho Circus“ vyšel v září totožného roku. Kapela rázem vstoupila do zcela nové etapy vlastní kariéry, zde je tedy profil, který mapuje alba realizovaná v druhém období masek.

Psycho Circus (1998)

KISS vypouštějí album přesně takové, na jaké fanoušci čekali, žádný progres se nekoná a deska je sestavena přesně tak, aby oslovila co nejvíce lidí zainteresovaných do KISS, tedy posluchačů několika generací. Velkolepé hymny, kterým nechybí vygradované refrény a celkově hodně bombastický a stadiónový ráz skladeb, přesně odpovídaly podstatě KISS. Vlastně šlo o vcelku rekapitulační album, které bylo programově naplánováno a poslepováno ze skladeb, kdy každá reprezentovala trochu jinou vlastnost rozsáhlého portfolia kapely. Nechybí Stanleyovské glam-metalové halekačky s hitovým nábojem „Psycho Circus“, „Raise Your Glasses“ nebo „I Pledge Allegiance To The State Of Rock´N´Roll“, Simmonsovi hutné věci jako je zde ponurá „Within´“, songy opatřené výraznými slogany, které budou fungovat při koncertech – „We Are One“ a „You Wanted The Best“, ale také jednu aranžersky promakanou věc připomínající časy ezrinovského alba „Destroyer“, konkrétně smyčcemi zkrášlenou skladbu „Journey Of 1000 Years“. Sám Ezrin se účastnil tvorby balady „I Finally Found My Way“, kterou nazpíval Criss, což rovněž podtrhlo verzi o tvorbě s předběžným scénářem, neboť se zjevně kapela snažila fanouškům připomenout úspěch někdejšího cajdáčku „Beth“. Frehley přispěl jedním songem, který si sám odzpíval a je třeba říct, že rock´n ´rollová hitovka „Into The Void“ patří stoprocentně k tomu lepšímu na této desce. Svěží, chytlavá, melodická věc s potřebnou dávkou Aceovi drzosti v jeho hlase. Song „Dreamin´“, konkrétně jeho ústřední riff, mnohým připomněl klasiku od ALICE COOPERA „I´m Eighteen“. Celkově je „Psycho Circus“ zdařilým projektem, ale že by deska nějak vyčnívala nad tvorbou z odmaskovaných osmdesátých let, se říci opravdu nedá. Jsou alba z hair-metalové éry, která mám určitě výše („Creatures Of the Night“, „Lick It Up“ a „Revenge“), přesto solidní hra na jistotu. Povedené mainstreamové dílo americké rockové legendy.

(80%)

KISS Symphony: Alive IV   (2004)

KISS se záhy po skončení turné na podporu „Psycho Circus“ rozhodli, díky nezadržitelným změnám v hudebním průmyslu a snadnější dostupnosti nahrávek prostřednictvím netového stahování, na blíže neurčenou dobu nedělat nová alba. Jejich čtvrtý oficiální živák, kde kapelu podporuje symfonický orchestr, byl jediným projektem, jenž fanouškům zpříjemnit letitou pauzu. Mezi tím došlo k očekávanému rozchodu s problematickou dvojicí Ace / Peter, na jejichž místa naskočili Tommy Thayer a Eric Singer, kteří zůstali součástí kapely do dnešních dnů. Čtvrté živé album je významné zejména tím, že se na něm objevují i skladby, které jinak KISS naživo nikdy nehráli a právě propracovanější symfo aranžerské tahy těmto písním svědčí. Šlo o věci jako „Sure Know Something“, „Shandi“ nebo „Goin´Blind“. Dle mého názoru jde tak o vcelku zajímavý projekt, který představil koncertní podobu KISS z trochu jiné stránky.

(70%)

Sonic Boom   (2009)

Deska, která je schopna navodit atmosféru nahrávek staré éry sedmdesátých let, což se třeba o dekádu dříve vypulírovanému a vlastně tak trochu prvoplánovému a sterilnímu albu „Psycho Circus“ ani moc nedařilo. „Sonic Boom“ působí autentičtěji a oproti studiovému předchůdci vzácně vyrovnaným dojmem. Nacházíme zde tradiční styl kapely a rovněž skladatelské dělení, stejně jako dělení pěveckých partů, mezi Stanleyho a Simmonse. Deska neobsahuje nápadný hitový maják, natož pak nějaký cílený slaďáček. Materiál se vrací k pravé podstatě KISS a nabízí jedenáct zejména na riffech postavených skladeb odpovídajících tvorbě kapely z let 1974-76. Celá nahrávka je tak téměř bez vatových míst, díky čemuž působí jako příklad poctivého a velmi semknutého rockového retro díla. Možná není tak nápadné a bombastické jako „Psycho Cirkus“, ale omrzí mnohem pomaleji. Pilotní singl „Modern Day Delilah“, Simmonsova „Yes, I Know (Nobody´s Perfect)“ a pak ještě povinné Stanleyho chorály „Never Enough“ a „Stand“ (s parádními refrény ve stylu „Shout It Out Loud“) nebo „All For The Glory“, ve které se v roli pěvce předvede také bubeník Eric Singer, se rozhodně měly šanci zapsat. Velkou devízou se stal i nový kytarista Tommy Thayer, který na „Sonic Boom“ bez mrknutí oka staví výtečné vyhrávky a opatřuje desku znamenitými sóly, které umocňují autentičnost tohoto retro alba.

(80%)

Monster   (2012)

Po tříleté pauze přicházejí KISS s albem, kterému doslova chybí jiskra a nápady. Souhrn očekávaných klišé, dobře zabalených a propagovaných, mne zkrátka příliš nenadchl. Songy jsou si vzájemně podobné a jen stěží zde vyškrábnu něco, co by vyčnívalo a působilo ve srovnání s minulostí KISS zajímavě. Schválně si zkuste „Monster“ srovnat s něčím méně výrazným z minulosti, třeba namátkou s albem „Hot In The Shade“, které je všeobecně vnímáno jako nepříliš nápadité a dospějete k jedinému závěru, a sice, že zde v přímé konfrontaci „Monster“ tvrdě narazí. Těmto KISS sice neschází masky, ale zoufale jim chybí opravdu výjimečné songy, tzv. generační hymny. Ty byly vždy pilířem valné většiny jejich řadových alb, ať už tyto vycházely v hardrockově plodných sedmdesátých letech, metalových osmdesátkách, nebo vlastně i téměř vždy kdykoliv později. Tentokrát se však příliš rozdivočelá párty nekoná. Album plyne a člověk čeká kdy se konečně chytí a ono to stále ne a ne přijít. Slabou náplastí tedy zůstává pilotní singl „Hell Or Hallelujah“ odzpívaný zdravě nastartovaným Paulem Stanleym a snad ještě vzletná skladba „Outta This World“, jinak debutově odzpívaná kytaristou Tommym Thayerem, který v řadách KISS nahradil v roce 2003 Ace Frehleyho a jeho dávnější minulost se váže k hairmetalové kometě poloviny osmdesátých let - kapele BLACK ´N´BLUE. V případě „Monster“ se opravdu jedná o sbírku velmi průměrných a nepříliš nápadných čísel, které akorát nekonfliktně plní jakousi šablonovitou představu o fenoménu KISS. O vokální party se jako již tradičně střídají oba vůdčí představitelé - Paul Stanley / Gene Simmons a vše je tak nějak profesionálně a dle připravovaného scénáře ukuchtěno, aby to co nejméně lidí negativně zaskočilo. Nejhorší deska KISS.

(40%)

10.01.2016	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz