KISS - Králové nočního světa (1976-1977) 2/6

Na vrcholcích slávy

V letech 1976 a 1977 vypukla okolo KISS horečka jakou Spojené státy nepamatovaly. Snad od doby Boba Dylana a nástupu legendárních chlapců z Liverpoolu žádné hudební těleso nestrhlo na sebe tolik pozornosti. Tohle krátké období platí do dnes v historii KISS za zcela zásadní dva roky. Nebylo prý tehdy vůbec snadné se jakkoliv fenoménu KISS vyhnout a to aniž by jste kdy byli fanouškem rockové hudby. Ćlenové kapely se těšili z oněch nadpřirozených historek, jaké se o nich šířili, účastnili se celé řady veřejných akcí, kde si drželi pod rouškou anonymity status hvězdných mimozemšťanů, občasně obdrželi i nějaký ten řád coby čestní občané nějakého většího města v USA, zkrátka se toho okolo nich dělo spousty. V tomto období rovněž vznikla trojice jejich dalece nejúspěšnějších studiových nahrávek a také druhý živák – „Alive II“, který solidně rozvinul odkaz jejich prvního (průlomového) koncertního dvojalba – „Alive!“. 

KISS se rovněž v průběhu roku 1976 dostali poprvé na turné do Evropy, což byly jejich vůbec první koncerty mimo rodnou hroudu, aby následující rok doslova dobyli Japonsko, kde je místní fans už na letišti zasypali dárky a hračkami. Vše tehdy vycházelo podle představ a kariéra KISS pokračovala ve velkém stylu. Kamkoliv ve Spojených státech masky zavítaly, všude sklízely obrovské úspěchy. Koncerty se stávaly stále velkolepějšími a profesionálněji připravovanými performacemi. Vlastně se v letech 1976 a 1977 jednalo zcela jistě o tu největší rock´n ´rollovou show, jakou kdy svět zažil. Idylu však pod povrchem právě tehdy začaly narušovat první neshody a sobecké osobní zájmy dvou méně doceňovaných členů Ace a Petera, které do budoucna kapele hodně znepříjemňovaly život a oslabovaly jí.

Rostoucí stíny

Už od „Love Gun“ můžeme totiž u KISS registrovat jistý ústup od přirozeného a spontánního přístupu ke skládání, které bylo díky udržení uspokojivých vztahů uvnitř kapely nahrazeno tak trochu programovým poslepováním alb, které si měly držet jisté předem dané dramaturgické schéma a rovnováhu, takže z toho vyplývá, že právě v tomto období se rovněž vynořující uvnitř kapely první třenice, kdy zcela jistě méně aktivní dvojice (Peter a Ace), musela být neustále ujišťována vůdčím duem (Gene a Paul) o své potřebnosti a musel jí být dáván na nahrávkách určitý poměrný prostor a to aniž by to bylo jakkoliv nutné a smysluplně odůvodněné. Zkrátka tyto věci se děli jen proto, aby KISS spolu mohli fungovat i nadále v původním složení. Tlaky ze strany Petera a Ace poté vyvrcholily (o dva roky později) realizací ojedinělého projektu s vydáním sólových alb všech čtyř členů v jediný zářiový den roku 1978, ale o tom podrobněji až v příštím díle seriálu.

Dva tolik odlišní producenti

KISS se postupem let samozřejmě po muzikantské i skladatelské stránce neustále lepšili (zejména pak neúnavný dříč Paul Stanley) a to přímo úměrně s časem, který věnovali své kapele. Hodně jim však dala spolupráce s producenty, kteří stáli za alby právě popisovaného období. Kanaďan Bob Ezrin byl už tenkrát jedním z nejlepších studiových fachmanů, perfekcionista, který stál za bombastickými alby interpretů jako ALICE COOPER nebo LOU REED, takže byl přesně tím člověkem, který mohl hudbě KISS dodat další rozměr, posunout ji na vyšší level za pomocí studiové techniky, samplů a symfo-aranží. Spolupráce s ním sice v sedmdesátých letech vydržela KISS jen na jedno studiové album („Destroyer“), ale to je do dnes považované za jejich nejlepší nahrávku. Ezrin se o pět let později vrátil prostřednictvím nedoceněného konceptu z období experimentů („Music From The Elder“) a také na počátku devadesátých let, kdy dirigoval práce na výtečném a na poměry KISS temném albu - „Revenge“. Paul Stanley i Gene Simmons dodnes pějí na svou první spolupráci s ním jen samou chválu a považují ji za momenty, které jim do budoucna hrozně moc daly a to i přesto, že Bob ve studiu vyžadoval doslova vojenskou disciplínu a k muzikantům přistupoval vždy jako k diletantské verbeži, jejíž hudba se musí studiově doslova znásilnit.

Za to jeho nástupce Eddie Kramer byl jeho úplným opakem. Newyorčan s rockovým srdcem, který na konci šedesátých let vystavěl nahrávací studia Electric Ladyland, speciálně pro svého kumpána Jimmyho Hendrixe, podle mnohých seděl ke KISS o něco více (pochopil víc jejich rockovou podstatu), i když je jasné, že do jejich tvorby zasahoval podstatně méně než Ezrin a nechával věcem volný průběh. Je jasné, že Eddieho si oblíbil zejména neukázněný rocker Ace Frehley, který s ním dokonce chodíval po hudebních obchodech nakupovat různé mašinky a součástky. Eddie Kramer nakonec nahrával jejich další dvě studiovky, které představovaly určitý návrat k hutnému zvuku prvních alb KISS, ale byly již podstatně profesionálněji zhotovené a celkově vyzrálejší než raná tvorba. Šlo o „Rock And Roll Over“ a „Love Gun“. Zde je tedy rozbor dalších tří studiovek a jednoho živáku, které spolu tvoří nejslavnější etapu kariéry KISS.

Destroyer  (1976)

Pokud bych si měl vybrat jediné studiové album KISS, které by mělo reprezentovat tuhle kapelu a líbit se co nejvíce lidem, osobně bych sáhnul právě po „Destroyer“, byť nepatří k typickým ukázkám tvorby KISS. I když jde o album značně vyšlechtěné producentovým zásahem, považuji jej totiž za bezchybnou sbírku jejich nejsilnějších songů. Bob Ezrin za pomoci nejrůznějších kypřidel dokázal vytvořil skvěle poslouchatelnou, hitovou a výtečně znějící nahrávku, na hony vzdálenou jejich syrovému pojetí z prvního období. Naopak, nejrůznější smyčcové sekvence  v „Great Expectations“, nasamplované dětské hlásky v temné a zlověstné „God Of Thunder“, kterou tak kouzelně odzpíval Gene, klavírní party podporující Peterův hlas v baladě „Beth“ (ta se stala v USA obrovským hitem) nebo košatá Paulova vypalovačka ve stylu jakéhosi kovového flamenga „Detroit Rock City“, mimo jiné obsahující kytarové sólo jak z nějakého mexického westernu, to všechno byly nové zbraně KISS. Když k tomu připočteme další dokonalé pecky jako „King Of The Night Time World“, „Do You Love Me“, „Shout It Out Loud“ nebo „Flaming Youth“, kde jsou kytary obohaceny všemožnými cingrlátky, dostaneme naprosto neprůstřelnou nahrávku, v níž i nenápadná skladba „Sweet Pain“ působí naprosto nepostradatelným dojmem. Já osobně to vidím tak, že KISS měli od této doby prostě nahrávat s Ezrinem, on jejich hudbu posunul mnohem výš a dokázal z ní udělat bombastickou zábavu oslovující daleko větší okruh posluchačů (dokázal ty stylové nůžky i v rámci jediného alba pořádně rozevřít, což jak všichni popově myslící jedinci dobře vědí, je základem k úspěchu). Pro mne „Destroyer“ nemá chyb – považuji jej za vzor všech mainstremových rockových alb. Jasný plný počet. 

(100%)

Rock And Roll Over   (1976)

Po úspěchu alba „Destroyer“ se v krátkém časovém odstupu kapela vrací do studia a nahrává desku, která se spíše vrací ke kořenům, byť finance na lepší zvukový komfort již neschází. Na producentské židli střídá Boba Ezrina Eddie Kramer, studiový fachman se zkušenostmi ze studií Electric Ladyland, proslulý spoluprací s Jimmy Hendrixem. Kytarový zvuk vystupuje do popředí, naopak bombastické aranže, podpůrné nástroje a smyčce zcela chybí. Úspěch balady „Beth“ z minulé desky byl podpořen další odlehčenou věcí, kterou opět odzpíval bubeník Peter Criss – „Hard Luck Woman“, a byť komerční posvícení pomalého singlu nebylo úplně zopakováno, skladba se znovu vcelku umístila. Stěžejní skladbou pro pozdější koncerty se nakonec stala Simmonsova „Calling Dr.Love“, ryzí glam-rockový song, hrdý, načepířený s patřičnou dávkou libida. Album však vlastí i několik dalších želízek, konkrétně Stanleyovi věci „I Want You“ a „Take Me“ a Simmonsovi „Ladies Room“ a „See You In Your Dreams“. Poslední jmenovaný song zde odzpíval Paul, zatímco Gene tuto skladbu použil o dva roky později i na své sólové album, kde se samozřejmě chopil vokálního partu sám. Frehley skladatelsky nepřispěl, avšak album je celkově charakterizováno zejména surovějším kytarovým zvukem a celou řadou typicky kissáckých sólíček. Nahrávka navázala na úspěch „Alive!“ a „Destroyer“ a stala se dvojnásobně platinovou. Ještě dnes patří do skupiny úspěšných desek KISS, které tvoří nejslavnější etapu kapely. Koncerty jsou znovu velkolepou záležitostí a svět leží maškarám u nohou. Nově oslovení Japonci pasují kapelu do pozice polobohů.

(80%)

Love Gun   (1977)

Sesterské album k „Rock And Roll Over“ charakterizuje znovu Kramerova tvrdší produkce zaměřená zejména na kytarový zvuk, glam-rockový feeling a celou řadu chytlavých popěvků zcela typických pro KISS tehdejší doby. Byť vše vyznívá pravda o poznání úhledněji než u minulého alba, epičtější ráz „Destroyer“ se nekoná. Titulní skladba „Love Gun“ a úvodní vypalovačka „I Stole Your Love“ se staly velkou inspirací pro glam-metalovou scénu osmdesátých let a také všech jejích pozdějších lídrů: počínaje MÖTLEY CRÜE přes TWISTED SISTER až po W.A.S.P. a POISON. Deska obsahuje i později velmi populární Frehleyho skladbu „Shock Me“, která nebude chybět v koncertním programu, dále pak temnou Simmonsovu „Almost Human“, rozjuchané tančírenské country „Tomorrow And Tonight“ od Stanleyho a Crissem odzpívanou „Hooligan´“. Kapitolou samou pro sebe je Simmonsův hitík „Christine Sixteen“ oslavující kapelní zálibu v odchytu mladých dívek. Song upoutá zejména užitím jednoduchého partu hraného na piáno a nekomplikovanou melodikou. Znovu se jedná o velký úspěch a po Západním světě i Japonsku je velký zájem o koncerty. Turné znamená fenomenální úspěch a scéna je obohacena o různé vychytávky: hydraulické zvedáky s plošinami, na kterých členové KISS vyjíždějí na stage, ale také dvě velká (zlatě blikající) schodiště po stranách bicí soupravy Petera Crisse. Opět dochází na Simmonsovo ohnivé číslo, Frehleyovo kytarové bouření s následnou střelbou a Stanleyho hvězdnou show s afektovaným burcováním mnohatisícového davu. „Love Gun“ se nakonec stalo dvojnásobně platinové a dorovnalo tak svého předchůdce.

(80%)

Alive II   (1977)

Druhé koncertní dvojalbum bylo nahráváno v průběhu masivního turné na podporu alba „Love Gun“ v létě roku 1977 a stalo se stejně úspěšným jako to první – tedy třikrát platinové. Je složené z nejsilnějších skladeb posledních tří řadovek, přičemž každá je zde zastoupena pěti kousky, čtvrtou stranu dvojalba totiž tvoří pět nových a dosud nevydaných skladeb toho (řekněme si to na rovinu) spíše průměrnějšího ražení. Nicméně „AliveII“ výborně navazuje na první živák a přináší výběr skladeb z nejúspěšnějšího období KISS, z nějakého důvodu, jenž sám přímo nedovedu vysvětlit, pro mne však deska nemá úplně stejné kouzlo jako první živák.„Alive!“ vnímám jako mnohem spontánnější a živelnější záležitost, byť někdo může namítat, že skladby z prvních tří řadovek nejsou tak dobré jako pozdější věci. Já si naopak myslím, že ačkoliv je „Alive II“ opět skvělým koncertním záznamem, postrádá deska tu neskutečnou autentičnost a zvířecké nasazení, které je vtěsnáno do drážek „Alive!“. KISS v dobách, když se teprve šplhali na výsluní, jsou tak pro mne naprosto posvátnou koncertní záležitostí, kterou nedostihli ani záznamem skladeb z jejich nejúspěšnější éry. Neopakovatelnou atmosféru, primární divokost a drive prvního koncertního záznamu však určitě nemá. Kladem dvojky je naopak fakt, že jsou zde lepší skladby z doby když už i KISS byli lepšími hudebníky, takže se prostě jedná o reprezentativní shrnutí celé řady jejich nejznámějších vypalovaček, které stejně jako předcházející dvě studiová alba produkoval Eddie Kramer. Do roku 1978 tak KISS vstupují jako nejpopulárnější hardrocková kapela planety, která dokonalým způsobem spojila rock´n ´roll s nadpřirozeně velkolepou show a dokázala bavit statisíce lidí po celém světě. Začíná se marketingová hysterie, kdy je s podobiznami všech členů nabízeno spotřebitelům ve Spojených státech doslova všechno.

(80%)

Double Platinum  (1978)

Rok po vydání „Alive II“ realizovala Casablanca Records ještě dvojité „best of“ nazvané příznačně „Double Platinum“, které bylo reprezentativním souhrnem největších šlágrů KISS od počátku jejich existence. Jde však o album, jehož vzniku se samotní členové kapely vůbec neúčastnili. Některé skladby staršího data se však znovu přemíchávaly a různě producentsky upravovaly (zde byla zjevná tendence vydavatelství zpřístupnit je popovějšímu publiku). Třeba takovou „Strutter“ (v nové 78´verzi) lze nazvat bez problémů diskotékovým songem. Pouze skladby z ezrinovského alba „Destroyer“ zůstaly tak jak jsou, neboť byly složeny z tolika vrstev a stop, že bylo všem jasné, že by je jakýkoliv zásah spíše poškodil. 

02.01.2016	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz