KIX - Půlnoční třaskavina (profil)
Velmi pozoruhodná partička, tihle KIX, jen co je pravda. Vlastně ani nemusí být počítáni mezi glam-metalové party, protože byli založeni mnohem dříve, než se ona pestrobarevná vlna prohnala snadno dostupným metalem poblázněnou Amerikou osmdesátých let. Jejich styl vždy vycházel z bytelných kořenů hard rocku a vždy čerpal z odkazu veličin sedmdesátých let, jakými byly zejména kapely AEROSMITH nebo AC/DC, ale v případě KIX nikdy nešlo o nějakou vyjukanou bezzubou kopírku, právě naopak, kvintet z Baltimoru vždy dokázal složit skvělé skladby, vykazující se navíc neoddiskutovatelným kouzlem a svojskými nápady, jakkoliv šlo o klasický hard rock příslušné doby, navíc každá deska zněla tak trochu odlišně (ovlivnění AOR v prvé půli 80´s) a byla orientována na jiné posluchače. Každopádně na téhle kapele se mohou shodnout stejně tak příznivci THE CULT a GUNS N´ROSES, jako posluchači FOREIGNER.
Parta rockerů se dala dohromady v roce 1977 a jen velmi sporadicky za těch čtyřicet let měnila sestavu. KIX hrají ještě dnes a členy současné sestavy jsou hned čtyři hudebníci z dob jejich založení. Když se k zakládajícímu triu Brian Forsythe (kytara), Ronnie Younkins (kytara) a Donnie Purnell (baskytara, později však ovládal i klávesy) přidal skvělý zpěvák Steve Whiteman, jehož hlas byl vždy pozoruhodnou kombinací Roberta Planta, Stevena Tylera a Briana Johnsona, byl položen základní kámen pozdějšího, po celou dekádu se přibližujícího úspěchu, který se ke kapele pozvolna blížil souběžně s poctivou mravenčí prací. První tři roky existence byli poznamenány i působením bubeníka Donnieho Spencea, který však byl koncem roku 1979 nahrazen Jimmy Chanfantem, do dnes stabilní rytmickou jistinou sestavy KIX. Během oněch třech let se měnilo i jméno souboru a sice z původního názvu THE SHOOZE na THE GENERATORS, dále pak na prapodivné THE BALTIMORE COCKS a až poté v roce 1980 na optimálnější, zašifrovanější a méně adresné KIX.
Zprvu to na velký úspěch nevypadalo, neboť kapela ovlivněná zejména britským hard rockem nemohla zcela jasně najít svou nejvýraznější možnou zvukovou parketu. Přestože KIX patřili k aktivním a velmi zručným koncertním psům, na počátku své kariéry budili dojem jedněch z řady. Sice se jednalo o nadprůměrný soubor, ale chyběl jim vlastní originální sound. Každopádně v roce 1981 se zablýskalo na lepší časy a na stole ležela smlouva na debutovou desku, která nakonec vyšla u Atlantic Records a byla produkována Tomem Allomem. Eponymní debutové album bylo postaveno na řízných hardrockových válech a nevyhýbalo se vlivům velikánů předchozích let, od AEROSMITH po britské party jako UFO. Na kapele už tehdy byla znát zapálenost a muzikantská poctivost, jenže KIX v roce 1981 zněli na americký trh stále jaksi neučesaně a tvrdě. Každopádně album „Kix“ bylo kvalitní sadou devíti tříminutových vypalovaček, svým zvukem poplatných době vzniku. Ve skladbách jako „Atomic Bombs“, „The Itch“, „The Kids“ nebo „Poison“ a „Heartache“ se skloubil evropský feeling Nové vlny britského heavy metalu s americkým citem pro rock vycházející z bluesových kořenů. Dobrý start.
Neméně zdařilým albem se ukázala o dost učesanější dvojka „Cool Kids“ z roku 1983, která byla produkovaná Peterem Solleym, a v níž byly na podkladě úhlednějších a přímočařeji pojatých hitů poprvé v historii KIX využity klávesy. V podobné míře však i naposledy, neboť zapasovávat se do dobového AOR trendu a rádiové produkce se KIX s postupujícími osmdesátými roky zrovna nechtělo. Nicméně v průběhu nahrávání byl, na základě neshod se směřováním a na příslušnou jednu sezónu, nahrazen kytarista Ronnie Younkins novicem Bradem Divensem, aby v roce 1984 již bylo v sestavě všechno při starém a kapela se vrátila ke svému metalovějšímu směru. Nicméně „Cool Kids“ bylo albem, které mělo předem jisté komerční ambice, na což upozorňují zejména na první dobrou chytlavé, líbivé a klávesami opatřené popěvky jako „Burning Love“, „Love Pollution“, „Body Talks“ nebo dojemná „For The Shame“.
Obrat a definitivní sepjetí s hardrockovou vlnou vezoucí se na startujícím úspěchu amerického glam metalu však značilo až třetí album „Midnite Dynamite“ vydané v roce 1985, znovu u stáje Atlantic Records. Desku produkoval mistr načechraných produkcí Beau Hill a KIX se prostřednictvím alba brzy zaháčkovali mezi těmi lepšími kapelami amerického glam-metalu, navzdory mnohem menší úspěšnosti než tomu bylo v případě kapel jako RATT (v té době velmi podobně znějící jako právě KIX) nebo MÖTLEY CRÜE. Nápadný byl příklon k macho heroičtějšímu vyznění a rozdivočelejší úřadování kytarové složky. Kapela celkově přitvrdila a působila jako velkolepá stadiónovka, která to chce a umí rozparádit. Jejich melodický metal plný hymnických čísel měl všechno potřebné a divoké vypalovačky jako titulní song „Midnite Dynamite“, „Layin´The Rubber“ nebo „Scarlet Fever“ patří dodnes k prvotřídnímu zboží. Zde se tedy KIX poprvé výrazněji dostali do povědomí širší metalové veřejnosti, za což dost možná mohla i uhrančivá balada „Walkin´Away“. Zaujala i parafráze na AEROSMITH v závěrečné groovy taškařici nazvané ...
Čtvrtá řadovka „Blow My Fuse“ z roku 1988 je do
dnešních dní zaručeně nejúspěšnějším albem KIX. Dotáhla to totiž jako jediné
jejich album dokonce k platině a v době velké glam-metalové horečky
byla zkrátka součástí úspěchu scény. Kapela se slyšitelně nechala unést obsesí načančané
vlny rock´n ´rollu se stadiónově vygradovaným zvukem, do kterého probleskovaly
jak vlivy heavy metalu, tak prostor dostávaly také prvky spjaté s americkou
bluesovou a country tradicí – viz. zde se často objevující foukací harmonika,
slide kytary a podobné vychytávky. Styl KIX tedy korespondoval s hudbou, jakou ve své době
produkovala např. CINDERELLA. Už kvůli vypalovačkám jako „Red Lite, Green Lite,
TNT“, „No Ring Around The Rosie“ nebo další fenomenální baladě „Don´t Close
Your Eyes“ patří album ke kvalitním dílům dané doby a snese ta nejpřísnější
kritéria stanovená mnohem známějšími partami scény, byť za vrcholné album považuji až
to následující, na kterém je muzikantské a skladatelské umění souboru zachyceno
ve stěžejní hodince. Ještě zbývá dodat, že album „Blow My Fuse“ produkoval Tom Werman
za asistence osvědčené dvojice Duane Baron/ John Purdell. Tedy klasika osmdesátých let, byť trochu přeprodukovaná.
V roce 1991 se sice vlasatí bardi už pomalu loučili s plodnými
léty, ale na formě KIX otravné útoky ze strany nových alternativních souborů, cítících náhle sílu a podporu majoritních firem v zádech, tohle nic
nezanechalo. Kapela očividně zvládala tlak skvěle a u značky East/West (pod dozorem producenta Taylora Rhodese) dala vzniknout své páté a dle mého nejlepší řadovce „Hot Wire“. Album má nesporně
nejmohutnější a nejtvrdší zvuk a obejde se bez jakýchkoliv přiživovacích
zvukových berliček, Whitemanův hlas je fenomenální a snese srovnání s hvězdami mnohem slavnějších jmen jako Brian Johnson nebo Axl Rose. Skladby působí velmi upřímně, jsou nápadité, tvrdé a
poctivé, je jedno zdali zmíním titulní flák inspirovaný australskými AC/DC,
nebo další velké nástřely jako „Girl Money“, „Rock´n ´Roll Overdose“
nebo baladu „Tear Down The Walls“. Tradičně velmi kompaktní baltimorský soubor, který opravdu není
zvyklý měnit sestavu, zde prakticky vystavěl svůj nesmrtelný pomník, a byť se
KIX většinově úspěch jaksi vyhýbal, už jenom díky tomuhle považuji tuhle partičku
za hodně podnětnou a zajímavou, zejména v rámci těch desítek a stovek vlasatcovitých souborů Severní Ameriky osmdesátých a počátku devadesátých let, prahnoucích vesměs po slávě a úspěchu.
Na následujícím albu „Show Business“, které vyšlo až v roce
1995 u malé firmy CMC International, byla poznat užší zásoba financí a díky
tomu také deska vyznívá poněkud nepřikrášlovaně a řeknu to blbě – laciněji (i
když tohle myslím zejména na rovinu zvuku). Album, i co se týče nápaditosti, trochu
pokulhává za několika předchůdci a patří k tomu nejméně zajímavému v diskografii,
jakkoliv mu nelze upřít energie a dravost, nicméně KIX už mnohokrát předvedli
pevnější chvilky. Každopádně se kapele nedal upřít zápal, vytrvalost a láska k hard
rocku. Deska to rozhodně nebyla špatná, ale už bez vitamínů, které dekádu nazpět utvářela hudební díla kapel pevně uvelebených v nejbohatších stájích. Na sklonku devadesátých let a
první roky nového milénia byli KIX uloženi k ledu, aby se v roce 2003
vrátili a na oblastní úrovni působili dál. Do dnes jsou koncertně (převážně však ve Spojených
státech) aktivní a i jejich poslední řadovka „Rip Your Face Off“ z roku 2012,
na kterou máme recenzi ZDE, svědčí o výtečné formě tohoto
velmi podceňovaného a opomíjeného souboru.
Doporučená alba:
Midnite Dynamite (1985) 80%
Blow My Fuse (1988) 80%
Hot Wire (1991) 90%
| 14.02.2018 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
