KIX - Rock Your Face Off
Když americká hair-metalová kapela jako KIX vypouští po téměř dvaceti letech pauzírování comebackovou řadovou desku „Rock Your Face Off“, člověk by čekal energeticky vyčpělý, notně udýchaný, avšak producentsky důkladně učesaný materiál, který by transparentně útočit na první dojem starých rockových pák, ovšem po pár posleších by byl vzhledem k jeho klasicky rockovému důchodcovství k nepoužití. To celé je v případě KIX blbost. Ani nevíte, jak rád jsem se mýlil právě u této kapely, která slavila největší úspěchy na sklonku osmdesátých let. Jejich novinka je sice na jednu stranu hodně tradicionalisticky pojatým kusem amerického hard rocku, nicméně působí dojmem alba od kapely vykazující se plnou silou, tedy jako nahrávka muzikantů, kterým je tak nějak okolo třicítky (což už dvacet let není), jenž se stále s patřičným zápalem dokáží škrábat na vrchol. Jde tedy ve svém stylovém ranku rozhodně o povedenou záležitost, která ukazuje KIX jako kapelu, která má stále mnoho chuti do tvorby rock´n´rollové hudby a jejíž pramen invence zdaleka nevyschl s nástupem destruktivního období grunge v první půli let devadesátých. Mám za to, že jim nakonec ta dlouhá pauza prospěla, protože podobně kvalitní a živočišné dílo by jim mohli závidět všichni jejich slavnější kolegové, ať už třeba mluvím o výrazově hodně podobných GREAT WHITE nebo o zoufalcích (pouze vzhledem k jejich současnějším aktivitám) typu POISON a DOKKEN.
Základem je řízné boogie, z něhož vlastně všechno u kalifornských KIX vychází. Jsou vlastně takovou o něco zpěvnější a barvitější odrůdou australských AC/DC. Je tedy jasné, že jejich nové album by v takovéto podobě prakticky mohlo vyjít kdykoliv, klidně i před třiceti lety. Podobný hard rock by opravdu mohl vyjít v polovině osmdesátých let stejně jako nyní a nikdy by nepůsobil nepatřičně. V tomhle mají rock´n´rollové kapely velkou výhodu oproti těm metalovým, kde jisté trendy podléhají daleko většímu stárnutí a přísné kontrole zasvěcených sledovačů dění. Zde se hodnotí energie, švih a nápady, styl zůstává navždy stejný a neumírá.
KIX patřili v druhé půli osmdesátých let k rozsáhlému hnutí hair-metalových kapel, jejichž ohniskem byla právě Kalifornie. Z novinky je patrné, že škatulka, do které byli v éře svých největších úspěchů hozeni, není dnes potřebná již k ničemu. Jejich hudba totiž přežije všechny módní vlny a vychází především z hudby velkých hardrockových legend sedmdesátých let, zejména pak AEROSMITH (zde umístěný důrazný song „Tail Of the Wag“ s foukací harmonikou beru právě jako jejich povedenou poctu) nebo AC/DC. Potěšil mne už nástup do alba, kdy skladby jako „Wheels In Motion“, „You´re Gone“, „Can´t Stop The Show“ nebo „Rollin´In Honey“ výtečně rozjely celou tuhle párty. Nejde tedy o nějaký dechberoucí materiál, který by bořil zaběhlá pravidla, ale o hodně svěží a životaschopnou várku poctivého rocku, jenž se drží prověřených tradic a baví. Rovněž hráčský kádr KIX se za těch pětatřicet let měnil jen velmi málo, vždyť z pětičlenné sestavy jsou vedle zpěváka (Steve Whiteman) původními členy oba současní kytaristé (Ronnie Younkins a Brian Forsythe) i bubeník (Jimmy Chalfant).
| 27.08.2014 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
