KORN - Korn III: Remember Who You Are

70%

Hodně změn provázelo vznik v pořadí devátého studiového alba KORN, neboť i členové kapely krátce před tím sami vycítili jistou ztrátu zapálenosti a kontroly nad svou, stále vpřed se šinoucí kariérou. Prvotní byla touha a potřeba návratu k vlastním kořenům a oproštění se od všech pozlátek a zvukových cingrátek, které do sebe sound Kaliforňanů absorboval postupem všech těch let. Jednoznačnou volbou tedy bylo angažování Rosse Robinsona na post producenta, neboť to byl právě on, kdo patnáct let předtím uvedl kapelu do světa velkého hudebního byznysu a zasloužil se o jejich prvotní zviditelnění. Patnáct let staré debutové album tak stálo předlohou, i když bylo od začátku jasné, že se autentičnost oněch původních vibrací nepodaří zcela jistě docílit. Každopádně na desce je potřeba jistého očištění a návratu k nepřikrášlovanému hutnému zvuku opravdu znát, jakkoliv KORN roku 2010 již byli mnoho let trochu jinou kapelou, než ti v roce 1994.

Druhou změnou byl přechod k vydavatelství Roadrunner Records, což tehdy (vzhledem k tomu, že zmíněná stáj v té době spíše vyklízela šuplíky) hodně lidí překvapilo. A za třetí, za bicí soupravou začal nastálo působit Ray Luzier, který se osvědčil na desce přímo předcházejícím turné a také na koncertních výjezdech „Escape From the Studio“, kterými si kapela zpestřovala období natáčení. Album nakonec dostalo název „Korn III: Remember Who You Are“ a vyšlo až půl roku po jeho dokončení, v červnu 2010. Výsledek však zůstal tak nějak na půli cesty, tedy mezi polohou, jakou se KORN právě tehdy rozhodovali opustit a mezi vysněným návratem k hrubému vyznění a původnímu spontánnímu přístupu. Stejně rozpolceně působili reakce příznivců, protože zatímco někteří kapele vyčítali krok zpátky a zahození šance dál svou hudbu rozvíjet, jiní jásali nad znovuzrozením oněch typických indicií z počátků jejich dráhy. Osobně patřím k první skupině fans a desku považuji, hlavně co se týče nápadů, za jednu z těch slabších od KORN, ovšem do této množiny řadím i první dvě alba, kterými se při vzniku tehdejší novinky kapela inspirovala.

Co se vážně povedlo, byl především strhující otvírák „Oildale (Leave Me Alone)“, jenž následoval tajemné intro uvádějící posluchače do světa průmyslovou těžbou narušeného klimatu města Bakersfield. Nekompromisní nahuštěná jízda s bagroidně podlazenými riffy a výtečnými vokály Jonathana Davise, které zde oscilují mezi napětím a výjezdy k parádnímu refrénu, měla všechno, co od hitové skladby KORN očekávám. Opravdu, pokud by takto působila většina materiálu, bylo by všechno v naprostém pořádku a nějaký návrat ke kořenům bych asi vůbec neřešil. Jenže desce už srovnatelně dobré položky prostě scházely, takže ačkoliv ani zpěvná dvojka „Pop a Pills“, další singl coby psychotická „Let the Guilt Go“ nebo valivá „Move On“ nepůsobily vůbec špatně, deska na mne celkově působila jaksi nedořešeně a co se týče své dramatizace a nápaditosti jen mírně nadprůměrně. Vlastně ani ten návrat ke kořenům nemohl být brán úplně doslovně, výsledek totiž zůstal někde na půli cesty mezi melodičtějším vyzněním současnějších KORN a jejich starými frustracemi, které do materiálu probleskovaly jen prostřednictvím suchého ozvučení a nějakých dalších vychytávek a zvukových detailů. Co závěrem o tomto materiálu tedy říct jednou větou? KORN nikdy nenahráli slabou desku!

15.04.2017	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz